I.ÚS 1586/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1586/22 ze dne 21. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2022 č. j. 6 Tdo 105/2022-1522, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 sp. zn. 8 To 202/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. dubna 2021 č. j. 1 T 124/2019-1361, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který byl podle § 331 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání obviněný a příslušný státní zástupce. K odvolání státního zástupce byl shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za který byl podle § 331 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Odvolání stěžovatele bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto. 4. Městský soud shledal, že obvodní soud sice jednání stěžovatele správně posoudil jako trestné, avšak nesprávně vyhodnotil naplnění subjektivní stránky činu pouze ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Obvodní soud podle městského soudu pochybil, když neshledal za věrohodnou výpověď svědka O. H. jen proto, že vypovídal pouze v přípravném řízení a u hlavního líčení odmítl vypovídat. Městský soud zdůraznil, že si je vědom toho, že hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu, před kterým jsou prováděny, a odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl (§ 263 odst. 7 trestního řádu). Ve veřejném zasedání proto opět provedl důkaz čtením výpovědi jmenovaného svědka podle § 211 odst. 4 trestního řádu a v kontextu s dalšími provedenými důkazy danou výpověď posoudil jako věrohodnou. V návaznosti na to rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a po zčásti opakovaném dokazování znovu ve věci rozhodl, přičemž při zachování totožnosti skutku upravil skutková zjištění tak, aby odpovídala provedenému dokazování. Za nedůvodné pak městský soud mimo jiné označil námitky stěžovatele týkající se údajné nezákonnosti výpovědi svědka O. H. a jako nadbytečný posoudil i návrh stěžovatele na vypracování znaleckého posudku na vyšetření jeho duševního stavu. 5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že stěžovatel v dovolání deklaroval dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), c) a g) trestního řádu. 6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud uvedl, že z obsahu trestního spisu vyplynulo, že výhrada, že člen senátu městského soudu JUDr. Richard Petrásek byl podjatý z důvodu příbuzenského vztahu k Mgr. Richardu Petráskovi působícímu u obvodního státního zastupitelství, proto měl být z projednávání věci vyloučen, nebyla v předchozím řízení namítnuta, a současně stěžovatel ani neuvedl, že mu důvod jím tvrzené podjatosti jmenovaného soudce nebyl znám před rozhodnutím odvolacího soudu o jeho řádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto uzavřel, že formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyly splněny. Nadto zdůraznil, že příbuzenský vztah mezi soudcem JUDr. Richardem Petráskem a státním zástupcem Mgr. Richardem Petráskem mohl být stěžovateli zřejmý nejpozději na počátku veřejného zasedání u městského soudu, a to přinejmenším s ohledem na viditelné označení členů senátu jmenovkami, a že Mgr. Richard Petrásek sice byl v čele dozorového státního zastupitelství činného v předmětné trestní věci, nebyl však zpracovatelem obžaloby a tím, kdo činil jakékoli konkrétní úkony v dané věci, tj. nebyl orgánem činným v příslušném trestním řízení. Podle Nejvyššího soudu nebylo proto možno automaticky dovozovat vyloučení člena senátu JUDr. Richarda Petráska z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 trestního řádu. Rovněž nebylo možno akceptovat opakovaná účelová vyjádření stěžovatele o jeho údajném velmi špatném psychickém stavu, který mu bránil v základní orientaci (včetně schopnosti vnímat jmenovky členů senátu odvolacího soudu), neboť žádné takové skutečnosti nikdy v průběhu trestního řízení nevyplynuly a součástí argumentace stěžovatele se staly teprve v řízení o jeho dovolání. 7. Nejvyšší soud nepřiznal opodstatnění ani námitce stěžovatele, že sice využil postup podle § 36b trestního řádu, ale vzhledem k tomu, že se léčí s těžkou depresí, nebyl dostatečně způsobilý k prohlášení, že se ustanoveného obhájce vzdává. Konstatoval, že stěžovatel realizoval své právo hájit se sám, což orgány činné v trestním řízení respektovaly. Jde-li o duševní stav stěžovatele, rozhodné podle Nejvyššího soudu bylo, že stěžovatel v průběhu trestního stíhání tuto námitku nikdy nevznesl, na zdravotní potíže si nestěžoval, žádnou lékařskou zprávu nepředložil. Ani z obsahu trestního spisu, ani z jeho projevů před soudem nevznikly žádné pochybnosti o jeho schopnosti se hájit. Naopak z jeho vystupování a přednesů byla zřejmá jeho erudovanost a kompetentnost, kdy jako státní zástupce velmi dobře znal práva obviněného a tato i fakticky uplatňoval. Nejvyšší soud proto přisvědčil rozhodnutí městského soudu, který z uvedených důvodů návrh stěžovatele na vypracování znaleckého posudku na vyšetření jeho duševního stavu posoudil jako nadbytečný. Nejvyšší soud tak neshledal podmínky pro postup podle § 224 odst. 5 trestního řádu, tedy že by mělo být přerušeno trestní stíhání stěžovatele pro možný rozpor § 36b trestního řádu s čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť měl za to, že stěžovatelem kritizované ustanovení trestního řádu v rozporu s ústavním pořádkem není. 8. Konečně Nejvyšší soud v posuzované věci nezaznamenal žádný, natož zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Stěžovateli nepřisvědčil v námitkách týkajících údajné nevěrohodnosti svědka O. H. ani v tom jeho tvrzení, že mu policejní orgán neumožnil účastnit se výslechu svědka O. H. v přípravném řízení. Co se týče výhrad proti čtení protokolu o výpovědi svědka O. H. v přípravném řízení podle § 211 odst. 4 trestního řádu, již obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že zmíněný svědek využil svého práva a odmítl při hlavním líčení k věci vypovídat, proto byl postupem podle § 211 odst. 4 trestního řádu přečten protokol o jeho výslechu. Městský soud vědom si toho, že hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu, ve veřejném zasedání opět provedl důkaz čtením výpovědi svědka podle § 211 odst. 4 trestního řádu. Po takto doplněném dokazování znovu