I.ÚS 2452/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2452/13 ze dne 30. 4. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Suchopára, zastoupeného JUDr. Petrem Orctem, advokátem, se sídlem Na Vyhlídce 53, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 32 Cdo 2694/2011-280 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2011 č. j. 25 Co 70/2011-223, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a ARALAN, s.r.o., se sídlem T. G. Masaryka 854/25, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bělehradská 1042/14, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ve smyslu relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv EU a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Řízení před obecnými soudy probíhalo ve věci zaplacení částky 4.500.000 Kč s příslušenstvím jako provize dle zprostředkovatelské smlouvy; stěžovatel v tomto řízení vystupoval jako žalovaný. V předmětné smlouvě se původní žalobce, právní předchůdce vedlejší účastnice, zavázal obstarat pro stěžovatele příležitost k uzavření kupní smlouvy na prodej ideální poloviny čerpací stanice ve zprostředkovatelské smlouvě blíže označené. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 12. 2010 č. j. 14 C 399/2009-174 byla žaloba zamítnuta; nalézací soud dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (ve smyslu § 262 odst. 1 tohoto zákona) je však absolutně neplatná s ohledem na neurčitost předmětu. Ze smlouvy totiž nebylo zřejmé, co má být předmětem kupní smlouvy, jejíž uzavření mělo být zprostředkováno. Nadto podle okresního soudu, i pokud by smlouva o zprostředkování měla být považována za platnou, nebylo by možné žalobě vyhovět, protože zprostředkovateli nevznikl nárok na provizi ve smyslu § 645 obchodního zákoníku. Podmínkou jeho vzniku bylo, aby zprostředkovatel označil zájemce o koupi, který by byl schopen nabídnutou kupní cenu skutečně zaplatit, přičemž žalobce v řízení neprokázal, že by označený zájemce tohoto schopen byl. 3. Rozsudek okresního soudu napadla žalobkyně (vedlejší účastnice) odvoláním, kterému bylo vyhověno a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2011 č. j. 25 Co 70/2011-223 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s úrokem z prodlení, jakož i nahradit jí náklady řízení. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu uzavřel, že ve zprostředkovatelské smlouvě je zcela jasně a určitě vymezen předmět kupní smlouvy, stejně jako kupní cena, a tudíž není dána neurčitost jejího předmětu. Dále uvedl, že případné výhrady k vážnosti úmyslu zájemce a jeho solventnosti musí být součástí obrany žalovaného, kterého tak stíhá důkazní břemeno k prokázání daných tvrzení. Stěžovatel jej však podle krajského soudu neunesl. 4. Rozsudek krajského soudu byl napaden dovoláním stěžovatele, které bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 32 Cdo 2694/2011-280. Nejvyšší soud zejména potvrdil jako správný závěr odvolacího i nalézacího soudu o podřízení zprostředkovatelské smlouvy režimu obchodního zákoníku a též závěr odvolacího soudu o vzniku nároku zprostředkovatele na provizi v daném případě. Strany si totiž sjednaly vznik tohoto nároku již obstaráním příležitosti uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem dle § 645 obchodního zákoníku. V takovém případě vzniká zprostředkovateli nárok na provizi již okamžikem obstarání reálné příležitosti uzavřít smlouvu; přitom míra péče, kterou je povinen zprostředkovatel věnovat výběru zájemce, je vymezena jako běžná péče podnikatele působícího v daném oboru a oblasti. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, že stěžovatel neprokázal tvrzení o absenci vážného úmyslu označeného zájemce čerpací stanici koupit. 5. Podle stěžovatele bylo napadenými rozsudky Nejvyššího soudu a krajského soudu porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel hodnotí postup uvedených soudů jako svévolný, a to s ohledem na jimi provedenou ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci právních předpisů. To se týká zejména posouzení právního režimu zprostředkovatelské smlouvy ze strany obecných soudů, které přesně neurčily, zda se smlouva řídí obchodním zákoníkem dle § 261 odst. 1 či dle § 262 odst. 1. Stěžovatel přitom opakovaně zdůrazňuje, že on při uzavření smlouvy neměl postavení podnikatele, a to na rozdíl od zprostředkovatele; obecné soudy se však nijak nevypořádaly s jeho argumentací, že volba režimu obchodního zákoníku v daném případě byla neplatná, neboť směřovala ke zhoršení jeho postavení. Dále stěžovatel namítá protiústavní hodnocení důkazů obecnými soudy a i další ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci právních předpisů z jejich strany. Zde konkrétně stěžovatel upozorňuje na vadné posouzení vzniku nároku zprostředkovatele na provizi v daném případě v napadených rozhodnutích. Pokud by i stěžovatel připustil, že zprostředkovatelská smlouva je platná a řídí se obchodním zákoníkem, pak přesto i podle § 645 obchodního zákoníku vzniká zprostředkovateli nárok na provizi sice již obstaráním příležitosti uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem, nicméně se musí jednat o příležitost reálnou. V tomto smyslu a s odkazem na prvorepublikovoéu judikaturu musí být zájemce nejen koupěchtivý, ale také schopný zaplatit kupní cenu. Pokud přitom obecné soudy deklarovaly požadavek reálné příležitosti v této souvislosti, ale zároveň odmítly stěžovatelem předložená a důkazně podložená tvrzení ohledně neschopnosti zprostředkovatelem označeného zájemce zaplatit kupní cenu v daném případě, pak jsou jejich rozhodnutí vnitřně rozporná a nesrozumitelná. Krajský soud se tak dopustil protiústavního hodnocení v řízení provedených důkazů, neboť stěžovatel prokázal, že dotčený zájemce nebyl schopen zaplatit kupní cenu; krajský soud i Nejvyšší soud pak provedli ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci § 645 obchodního zákoníku. 6. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřila též vedlejší účastnice, která navrhla ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Obecné soudy podle ní neporušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a v dané věci se jedná toliko o výklad a aplikaci podústavního práva. Na vyjádření vedlejší účastnice reagoval stěžovatel replikou, v níž odkázal na obsah své ústavní stížnosti a dále polemizoval s některými tvrzeními vedlejší účastnice jako lživými. 7. Ústavní soud konstatuje, že k návrhu stěžovatele svým usnesením ze dne 9. 9. 2013 č. j. I. ÚS 2452/13-21 odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2011 č. j. 25 Co 70/2011-223. 8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 14 C 399/2009 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 10. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít jednak v důsledku svévolného postupu obecných soudů při posuzování otázky právního režimu předmětné zprostředkovatelské smlouvy a jednak v důsledku protiústavního hodnocení důkazů o