I.ÚS 3143/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 N 59/52 SbNU 583 Požadavky spravedlivého procesu při rozhodování tzv. bagatelních sporů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a Vojena Güttlera - ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. B. proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 88/2008 ze dne 4. listopadu 2008, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit kupní cenu, úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a společnosti Syncare Plus, s. r. o., se sídlem Krkoškova 4, 613 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 88/2008 ze dne 4. listopadu 2008 se zrušuje. Odůvodnění I. 1. Návrhem osobně doručeným ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti shora citovanému rozsudku. 2. Uvedeným rozsudkem byla stěžovatelce (v nalézacím řízení straně žalované) stanovena povinnost zaplatit kupní cenu, úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení. Protože šlo o řízení, v němž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, nebylo proti němu podle ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání přípustné. 3. Obecný soud shledal, že mezi stranami sporu byla uzavřena ústní kupní smlouva podle ustanovení § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obch. zák."), strana žalující zboží straně kupující (žalované) dodala a umožnila jí nabýt vlastnické právo ke zboží, ale strana kupující nezaplatila stanovenou kupní cenu. Proto tedy rozhodl o povinnosti strany kupující, jak uvedeno sub 2. 4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecný soud porušil principy řádného a spravedlivého procesu (čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod), protože vyvodil takové skutkové závěry, pro které není opora v provedeném dokazování. Na tyto vadné závěry pak navázalo právní hodnocení, jež vyústilo v nespravedlivé rozhodnutí. Rovněž je soudnímu rozhodnutí vytýkáno nedostatečné odůvodnění, neboť z něj musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; chybí mu proto přesvědčivost a nedává záruku, že nebylo rozhodnuto v důsledku libovůle a způsobem porušujícím právo na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatelka uvádí, že se soud nevypořádal s jejími námitkami a návrhy, soud v konečném posouzení nezhodnotil jejich relevanci a ani neodůvodnil, proč se jimi nezabýval; tím měl zásadně založit protiústavnost svého rozhodnutí. II. 5. Městský soud v Brně byl vyzván, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil a poskytl Ústavnímu soudu příslušný spis. Soud ve svém podání ze dne 21. 1. 2009 uvedl, že se jedná o tzv. bagatelní věc a rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění je v souladu s ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř., neboť postačí, aby v odůvodnění rozsudku byl uveden předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Proto nemohlo dojít k porušení základních lidských práv stěžovatelky. Ohledně vedení řízení podle principů řádného a spravedlivého procesu odkázal na poskytnutý spis. 6. Vedlejší účastník se k výzvě soudu vyjádřil tak, že Městský soud v Brně na základě provedených důkazů správně zjistil skutkový stav, během řízení nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a závěrem navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako nedůvodnou zamítl, přičemž souhlasil s upuštěním od ústního jednání. 7. Ostatní účastníci též souhlasili s upuštěním od ústního jednání. 8. V replice na vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka v řízení stěžovatelka uvedla, že jejich vyjádření nesměřují k v ústavní stížnosti namítaným pochybením, zejména že z provedených důkazů nebylo možno zjistit skutkový stav, a na své stížnosti včetně odůvodnění setrvala. 9. Z vypůjčeného spisu sp. zn. 52 C 88/2008 vyplynulo, že stěžovatelka již v minulosti dvakrát uskutečnila u žalobce nákup zboží, jako doklad o koupi v těchto případech obdržela faktury, jež uhradila v hotovosti. Existence prvních dvou obchodů nebyla nikým popírána; podrobnosti nebyly zjišťovány. Žalobní tvrzení v souzeném (třetím) případě vychází toliko z existence (stěžovatelkou nepodepsané) faktury, tří upomínek, dalších dokladů z výhradně vnitřní evidence žalobce a účastnického výslechu jednak jednatelky žalobce, jednak žalované. Ta naopak ve svém vyjádření i účastnickém výslechu uplatněný nárok neuznala, namítala, že zboží neodebrala, že jí nebyla předána třetí faktura a že z provedených důkazů nelze dovodit převzetí zboží a uzavření kupní smlouvy. Soud však vzal za prokázané, že žalovaná zboží převzala při osobním odběru, a to spolu s fakturou, protože "v opačném případě by jí bylo kromě kosmetického zboží účtováno ještě balné a poštovné, což podle vystavené faktury nebylo". Uzavřel, že z provedených důkazů vyplynula existence skutkových okolností, z nichž lze po jejich subsumpci pod příslušná ustanovení uzavřít, že došlo ke vzniku kupní smlouvy, v níž prodávající (žalobce) svůj závazek splnil a kupující (žalovaná) byla povinna splnit závazek svůj a zaplatit kupní cenu. Proto rozhodl, jak uvedeno sub 2. III. 10. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 11. V předmětné věci Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, konstatuje, že není soudem, který by se měl zabývat posuzováním celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zabývat se správností rozhodnutí orgánu veřejné moci může jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (usnesení sp. zn. I. ÚS 1/02 ze dne 26. 3. 2002, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, závazný výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí především obecných soudů, jež jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. 12. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 81 a 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže tedy obecné soudy respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení jakýmkoliv způsobem znovu přehodnocovat, protože by se tímto postupem stával další pravidelnou instancí, což jeho úkolem není a ani být nemůže. V této souvislosti se sluší dodat, že zásahy Ústavního soudu do rozhodování nezávislých obecných soudů jsou po právu toliko na základě důvodných ústavních stížností při splnění všech zákonných podmínek, přičemž čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení. Toto ustanovení toliko znamená, že se soud musí návrhem zabývat a nemá právo jeho projednání odmítnout, pokud jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat, čemuž na druhé straně koresponduje povinnost soudu zabývat se námitkami protistrany (v souzené věci stěžovatelky) a v intencích procesních norem na ně reagovat. 13. Z řečeného je zřejmé, že Ústavnímu soudu přísluší pouze přezkoumávat, zda v dané věci obecný soud respektoval ustanovení občanského soudního řádu a umožnil svým postupem stěžovatelce domáhat se stanoveným postupem jejího (tvrzeného) práva (tj. výroku o neexistenci povinnosti zaplatit kupní cenu). 14. Ústavní soud shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 623/04 ze dne 8. 11. 2005, usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 ze dne 8. 4. 2004, ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž se zabýval tzv. otázkou bagatelních věcí v souvislosti s výší předmětné částky, konstatuje,