Ústavní soud I.ÚS 3571/22 – Ústní jednání

Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatel vinným z přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců ve věznici s ostrahou. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítl; Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá vady výroku napadeného rozsudku, které nenapravil odvolací ani dovolací soud, čímž byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudek nalézacího soudu je podle stěžovatele vadný, protože popis jednání, pro které byl uznán vinným, neobsahuje všechny znaky přečinu. Stěžovatel podrobně analyzuje skutkovou větu - s tím, že z ní nelze dovodit, jednal-li úmyslně či v nedbalosti, což má vliv i na výši uloženého trestu; není zřejmé vědomé porušení zákona a vzata v úvahu možnost získat dostatek prostředků na placení výživného nezletilé dceři. Subjektivní stránka trestného činu není patrná ani z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Touto námitkou se zabýval teprve Nejvyšší soud, podle kterého "vyjádření subjektivní stránky v popise skutku mohlo být výstižnější", avšak ani ten neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit úmyslné jednání stěžovatele. K tomu stěžovatel odkazuje například na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1383/2005 ze dne 24. listopadu 2005, a zejména č. j. 8 Tdo 1627/2015-20 ze dne 27. ledna 2016, podle kterého je "povinnost, aby soud v odsuzujícím rozsudku nejen výslovně formu zavinění uvedl v právní větě, ale aby i ve skutkových zjištěních dostatečně vyjádřil rozhodné okolnosti, které ji určují, a to nikoli citací zákonného textu". V uvedeném nerespektování judikatury spatřuje stěžovatel porušení práva na přístup k soudu i pravidla, že jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem; rovněž namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004 (N 42/32 SbNU 405) a sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť z lékařských zpráv jsou patrné zdravotní problémy, které mu znemožňují vykonávat práci. S ohledem na uvedené okolnosti Ústavnímu soudu navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení popis jednání a jeho právní hodnocení je záležitostí obecných soudů, které zkoumají, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho kterého právního institutu, a své úvahy musí odůvodnit zákonem stanoveným způsobem. Ústavní soud zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, při porušení základních práv a svobod, zvláště tehdy, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.

Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl pro neplacení výživného opakovaně stíhán a odsouzen - přesto ani ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení znovu neplnil stanovenou vyživovací povinnost. Nalézací soud se zabýval možnostmi stěžovatele obstarat prostředky, nabídkou pracovních míst, jeho zdravotní způsobilostí (žádost o přiznání invalidního důchodu), i na stěžovatele vedenými exekucemi. Svá zjištění nalézací soud vyhodnotil v souladu s usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1525/2015-48 ze dne 27. ledna 2016, podle kterého "při posuzování rozsahu vyživovací povinnosti nestačí pouhé zjištění, že obviněný je bez zaměstnání a pobírá příslušný příspěvek od státu ... má však zákonnou vyživovací povinnost k nezletilým dětem, je také povinen vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby jejich výživu zajistil". Nedostatek prostředků může vést pouze k moderaci výše výživného, a proto se nalézací soud seznámil a ztotožnil s rozsudkem nalézacího soudu sp. zn. 83 P 78/2016 ze dne 8. dubna 2021, kterým byl s přihlédnutím k majetkovým poměrům zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného ve výši (pouhých) 2 500 Kč. Na základě provedeného dokazování bylo jednání stěžovatele vyhodnoceno jako úmyslné [minimálně nepřímé podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] neplnění vyživovací povinnosti.

Rozsudek nalézacího soudu přezkoumal odvolací soud - ani ten z předložených lékařských zpráv nezjistil zdravotní nezpůsobilost stěžovatele pracovat; skutková zjištění nalézacího soudu označil za dostatečná a správná, i s přihlédnutím k tomu, že vyživovací povinnost stěžovatele byla v nezměněné výši stanovena již v roce 2013. Odvolací soud poukázal i na přístup nalézacího soudu, který stěžovateli poskytl možnost uhradit dlužné výživné (opakovaně proto odročil hlavní líčení), avšak stěžovatel své šance nevyužil.

Z usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že stěžovatel se již v dovolání snažil citací jednotlivých částí skutkové věty vyvodit absenci subjektivní stránky trestného činu, takový závěr však Nejvyšší soud vyloučil, byť mohlo být podle něj vyjádření subjektivní stránky v popise skutku výstižnější. Podle relevantní judikatury musí být ve výroku odsuzujícího rozsudku přesně popsáno trestné jednání, nestačí jen jeho zákonné pojmenování a odkaz na příslušné ustanovení. Musí být uvedeno místo, čas a způsob spáchání trestného činu, i jiné okolnosti, kterými je skutek popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Při hodnocení subjektivní stránky trestného činu je nutné posuzovat zavinění ze všech okolností, za kterých došlo ke spáchání trestného činu - i chování pachatele je projevem jeho vůle. Podle stěžovatelem citovaného usnesení č. j. 8 Tdo 1525/2015-48 je pro posouzení škodlivosti jednání trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 196 odst. 1 trestního zákoníku) důležité popsat o jaké zavinění se jedná, jde-li o jednání úmyslné nebo nedbalostní. Ústavní soud sdílí závěr Nejvyššího soudu, že popis skutku mohl být výstižnější, přesto obsahuje všechny základní skutečnosti odpovídající zákonným znakům předmětného trestného činu.

Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovým tvrzením o jeho zdravotní nezpůsobilosti, kterou ze stěžovatelem předložených lékařských zpráv nezjistily. Takový závěr je výsledkem hodnocení důkazů samostatně i ve vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Vnímá-li stěžovatel skutková zjištění jinak (subjektivní pocit nemožnosti výkonu práce), nelze z toho dovozovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry obecných soudů.

Podle Ústavního soudu nebylo porušeno právo na soudní ochranu stěžovatele (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani jeho právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Uvedená práva zajišťují každému účastníku řízení, že jejich věc bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě předem stanovených pravidel; nezaručují mu nárok na úspěch v řízení ani bezvýhradné akceptování jeho názoru. Stěžovatel se dopustil jednání, které podle zákona vykazuje znaky trestného činu (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku); subjektivní nesouhlas s právními závěry obecných soudů lze chápat jako jeho obhajobu, která však bez dalšího nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.