I.ÚS 365/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 365/06 ze dne 4. 6. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů M. D. a J. M., obou zastoupených advokátem JUDr. Jiřím Teryngelem se sídlem Ke Klimentce 15, 150 00 Praha 5, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tdo 279/2006, ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 26/2006, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 48 T 58/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "Krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 48 T 58/2002, uznal stěžovatele vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. z. Za to jim byl uložen podle § 148 odst. 4 tr. z.. trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr.zák. byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem. Dále byl podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. oběma obviněným uložen peněžitý trest ve výši 1.300.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl každému z obviněných pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Vina stěžovatelů spočívala v tom, že v Děčíně, v období měsíců září až prosince 1993, jako jediní společníci a jednatelé obchodní společnosti MADOKAR, s. r. o., se sídlem v Děčíně 1, Stavební 1, nakupovali lehký topný olej a další ropné produkty za cenu bez spotřební daně, které administrativní operací měnili na motorovou naftu a tak v postavení výrobců dále v množství nejméně 12.600 tun prodávali, aniž by již spotřební daň zaplatili, nebo následný odvod daně při prodeji zajistili, což vedlo k tomu, že spotřební daň ve výši nejméně 103.950.000,- Kč nebyla vyměřena a v důsledku toho došlo též k nižšímu odvodu daně z přidané hodnoty nejméně o částku 23.908.500,- Kč. Stěžovatelé podali proti uvedenému rozsudku krajského soudu odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze (dále jen "Vrchní soud") a rozhodl usnesením ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, tak, že se odvolání podle § 256 tr. ř. zamítají. Proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Každý z nich napadl jeho se týkající výrok o zamítnutí odvolání, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Stěžovatelé uvedli, že první rozsudek krajského soudu byl v této trestní věci odvolacím soudem zrušen, věc byla vrácena do přípravného řízení a bylo uloženo doplnit v dovolání konkretizované důkazy. V dané trestní věci byla posléze podána nová obžaloba a obvinění byli odsouzeni citovaným rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 48 T 58/2002, přestože prý z důkazů požadovaných vrchním soudem byl proveden pouze jediný, a to výslech svědka J. Oba stěžovatelé dále zpochybnili správnost závěrů znaleckého posudku a vznesli námitky proti formulaci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i rozhodnutí soudu odvolacího. Podstatou dalších námitek stěžovatelů byly výhrady proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že není zřejmé, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiného hmotněprávního posouzení (§ 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), neboť se v dovolání neobjevuje ani jediná úvaha z oblasti hmotného práva trestního a nenamítá se v něm žádné konkrétní porušení hmotněprávní normy. Argumentace uvedená v dovolání se podle něj týká výlučně aplikace procesních norem, konkrétně pouze nerespektování ustanovení § 264 tr. ř., avšak taková vada nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných, než se zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tdo 279/2006, odvolání obou stěžovatelů zamítl. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé podali dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, resp. druhého stupně vázán. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu ani proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Z uvedeného vyplývá, že v dovolání lze vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak nelze vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu. V souzené věci ani jeden ze stěžovatelů neuplatnil námitky v tom směru, že by skutkový stav, který zjistil krajský soud a ze kterého vycházel v napadeném usnesení i vrchní soud, nenaplňoval zákonné znaky trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými. Pouze takto pojaté námitky by korespondovaly se zákonným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatelé učinili obsahem svých dovolání námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Jde o námitky skutkové povahy. Ve vztahu k dalšímu stěžovateli uplatněnému důvodu dovolání, tj. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud poukázal na to, že jeho naplnění je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání stěžovatelů však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumána a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V této souvislosti lze považovat za další uplatněný důvod ten, který je obsažen v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k jehož naplnění se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil výše. Proti usnesení Vrchního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, podal ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatelů. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 254 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 264 tr. ř. v řízení předcházejícím. Nejvyšší soud uvedenou stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť zjistil, že zákon porušen nebyl. Nejvyšší soud poukázal na to, že stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že se v případě provedeného znaleckého posudku nejedná o posudek, který byl vyžadován vrchním soudem, neboť měl být zpracován z nově opatřených důkazů a nikoli z těch, které již měl soud před prvním rozhodnutím ve věci. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že ke znaleckému posudku byl znalec, po poučení podle § 106 tr. ř. a § 175 tr. zák. vyslechnut při hlavním líčení. Tento postup je v souladu s trestním řádem. Pokud stěžovat