I.ÚS 3792/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3792/13 ze dne 21. 1. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 2 Afs 61/2013-35, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. 31 Af 93/2011-76, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, č. j. 29 Af 102/2011-101, rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 9. 6. 2011, č. j. MMB/225877/2011, rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 19. 7. 2011, č. j. MMB/0274628/2011, rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Líšeň ze dne 23. 5. 2011, č. j. MCLISEN04565/2011/2500 a rozhodnutí Úřadu městské části Brno - střed ze dne 26. 5. 2011, č. j. 110037497/VANJ/VHA/002, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí 1. Ve včasné, řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 13. prosince 2013, se stěžovatelka domáhá v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů, jimiž mělo být zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a to zejména do práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces (dále "Listina"), zakotveného v čl. 36 Listiny. 2. Napadeným rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 9. 6. 2011, č. j. MMB/225877/2011, bylo dle ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), zamítnuto stěžovatelčino odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Líšeň o přeplatku vydané dne 23. 5. 2011, č. j. MCLISEN04565/2011/2500, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o vrácení vratitelného přeplatku podle ustanovení § 155 daňového řádu, vzniklého na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle ustanovení § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále "vyhláška č. 21/2010"). 3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. 31 Af 93/2011-76, byla správní žaloba stěžovatelky zamítnuta. Krajský soud ve svém rozhodnutí především konstatoval, že žádost o vrácení vratitelného přeplatku není dalším opravným prostředkem proti rozhodnutí o stanovení daně, která byla v konkrétním případě zaplacena a vyměřena konkludentně. Správní orgán rozhodující o takové žádosti není oprávněn k posuzování hmotněprávní správnosti stanovení daně, nanejvýš by mohl přihlížet k nicotnosti, přičemž touto se správní orgány dle soudu dostatečně zabývaly a došly k výše uvedenému závěru, s nímž se soud ztotožnil. 4. Ve sporu o otázku, zda stěžovatelkou provozované interaktivní videoloterijní terminály (dále "VLT") spadají pod pojem "jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu" uvedený v ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích, a tedy zda existuje povinnost platit místní poplatek, uvedl Krajský soud následující. Žalobcem provozovaná technická zařízení pro provozování sázkových her prostřednictvím centrálního loterního systému, jehož součástí jsou centrální jednotka, místní kontrolní jednotka a koncové zařízení - VLT -, spadá pod pojem "jiná podobná hra" zakotvený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích"). Vzhledem k neupravenosti v části první až čtvrté zákona o loteriích spadají uvedená zařízení provozovaná stěžovatelkou do kategorie her uvedené v ustanovení § 50 odst. 3 téhož zákona a podléhají povolení Ministerstva financí, a to včetně každého jednotlivého koncového VLT. V takovém případě proto každý VLT spadá pod pojem "jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu", a tedy i pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích. 5. Napadená rozhodnutí Úřadu městské části Brno - střed ze dne 26. 5. 2011, č. j. 110037497/VANJ/VHA/002 a rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 19. 7. 2011, č. j. MMB/0274628/2011, se týkají právně totožné věci, jako rozhodnutí uvedená výše, přičemž argumentace a závěry jsou taktéž identické. Proto Krajský soud v Brně žalobu proti těmto rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č. j. 29 Af 102/2011-101, zamítnul. 6. Kasační stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Brně Nejvyšší správní soud spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 2 Afs 61/2013-35, je zamítnul. 7. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudků krajského soudu dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), spočívající v nevypořádání se s některými žalobními námitkami, Nejvyšší správní soud konstatoval, že nepřezkoumatelnost rozsudků neshledal. Co do tvrzení stěžovatelky, že měla být v uvedených případech aplikována právní zásada in dubio pro libertate, Nejvyšší správní soud uvedl, že předpokladem pro aplikaci této zásady je existence nejméně dvou obhajitelných výkladů konkrétního ustanovení, v tomto případě ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích. Dle Nejvyššího správního soudu však krajský soud uvedené ustanovení za nejednoznačné nepokládal. Krajský soud použitím teleologické a historické metody výkladu, kterými korigoval jazykový výklad neurčitého právního pojmu použitého ve zmíněném ustanovení ("jiné technické herní zařízení"), došel ke stejným závěrům, jako Nejvyšší správní soud. Výklad podaný stěžovatelkou odmítl považovat za výklad konkurenční, jelikož vycházel z formalistických a technických hledisek a nezohledňoval smysl a účel dotčených norem. Z těchto důvodů, z rozhodnutí krajského soudu plně seznatelných, a tedy nezakládajících nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nebyla zásada in dubio pro libertate aplikována. 8. Nejvyšší správní soud neshledal rozhodnutí nepřezkoumatelným ani z důvodu nevypořádání se s technickými aspekty stěžovatelkou provozovaných rozhodnutí, jelikož tyto byly zohledněny při úvaze o definici pojmu "jiné technické herní zařízení". Námitkou nepřezkoumatelnosti závěru o neexistenci přeplatku na místním poplatku a závěru o řádném zohlednění nezbytných podkladů pro takové rozhodnutí se dle Nejvyššího správního soudu soud krajský vypořádal dostatečně podrobně, když konstatoval, že správci daně postupovali správně, pokud žádost o vrácení přeplatku na místním poplatku zamítli, neboť žádný vratitelný poplatek nebyl evidován. 9. Námitkou, že se krajský soud opomenul zabývat způsobem vyměření místního poplatku, se Nejvyšší správní soud nezabýval, jelikož tato námitka nebyla řádně uplatněna. K námitce nesprávného vypořádání argumentace nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/2010 Nejvyšší správní soud uvedl, že argumentace tímto nálezem není nepřípadná, krajský soud se nálezem zabýval dostatečně a nadto šlo o argumentaci podpůrnou, na jejíchž závěrech nebylo stěžejní odůvodnění vystavěno. Námitku nepřezkoumatelnosti spočívající v tom, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s namítanými procesními vadami, jakož i otázku nicotnosti, Nejvyšší správní soud považoval taktéž za nedůvodnou, neboť stěžovatel námitku nicotnosti v žalobě vůbec neuplatnil a skutkový stav byl zjištěn dostatečně. 10. Co do stížnostního důvodu podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., týkajícího se aplikace ustanovení 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, Nejvyšší správní soud přistoupil k obsáhlé interpretaci sporných pojmů, přičemž dospěl k závěru, že "VLT, jakožto koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích...", z čehož vyvodil závěry ohledně poplatkové povinnosti totožné se závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatelky 11. Stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí a uvedla, že si je vědoma závěrů Ústavního soudu ke svým obdobným stížnostem, vyplývajících z usnesení sp. zn. II. ÚS 2878/13, III. ÚS 3243/13 a III. ÚS 3343/13, avšak tvrdí, že skutkové a právní okolnosti jsou poněkud odlišné. Podstatu věci spatřuje stěžovatelka v otázce existence přeplatku na místním poplatku za jiná technická zařízení povolená Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, přičemž žádný ze správních orgánů ani správních soudů se s touto otázkou správně nevypořádal, a dále pak v otázce, jaké podklad