II.ÚS 2545/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2545/17 ze dne 27. 2. 2018 N 36/88 SbNU 499 K povinnosti soudu jmenovat znalce v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu proti vůli umístěné osoby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy - ze dne 27. února 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17 ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 30 Cdo 327/2017-66, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. srpna 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42, vydaným v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a Psychiatrické nemocnice Bohnice, se sídlem Ústavní 91/7, Praha 8 - Bohnice, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem Kořenského15/1107, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 30 Cdo 327/2017-66, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. srpna 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a osobní svoboda zakotvená v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 30 Cdo 327/2017-66, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. srpna 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2017 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 L 1706/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 7. 2014 č. j. 19 L 1706/2014-3 bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu vedlejší účastnice (dále jen "zdravotní ústav"). Usnesením obvodního soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 19 L 1706/2014-6 bylo řízení zastaveno, protože stěžovatel byl téhož dne ze zdravotního ústavu propuštěn. Podáním ze dne 24. 7. 2014 stěžovatel prohlásil, že na projednání věci trvá, neboť má za to, že pro jeho nedobrovolné umístění ve zdravotním ústavu nebyly naplněny zákonné důvody. Usnesením ze dne 4. 8. 2014 č. j. 19 L 1706/2014-18 obvodní soud vyslovil, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu dne 11. 7. 2014 bylo v souladu se zákonnými důvody. K odvolání stěžovatele bylo citované usnesení usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 1. 2015 č. j. 15 Co 427/2014-29 zrušeno a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v době přijetí do zdravotnického zařízení jevil stěžovatel známky duševní poruchy, která byla diagnostikována jako porucha s bludy, hrozilo riziko autoagrese, bezprostřední hrozba nebezpečnosti v době přijetí byla dána jeho poruchou myšlení. Obvodní soud měl proto podmínky stanovené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o zdravotních službách") za splněné. Usnesením ze dne 1. 8. 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42 proto opětovně rozhodl, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu bylo v souladu se zákonnými důvody. Městský soud, který shodně s obvodním soudem vycházel zejména z výslechu přijímajícího lékaře, usnesením ze dne 3. 11. 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55 usnesení obvodního soudu potvrdil. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl zbaven osobní svobody svou nedobrovolnou hospitalizací ve zdravotním ústavu v době od 11. do 17. 7. 2014. Této nedobrovolné hospitalizaci předcházela silniční kontrola, v rámci které byl stěžovatel podezřelý z řízení vozidla pod vlivem marihuany. Následně byl stěžovatel převezen příslušníky Policie České republiky (dále jen "policie") do Nemocnice Na Bulovce k lékařskému vyšetření a poté do zdravotního ústavu, kde byl hospitalizován v období od 11. do 17. 7. 2014. Stěžovatel nesouhlasí s důvody hospitalizace a odvolává se i na tvrzení příslušníků policie, kteří před obvodním soudem uvedli, že stěžovatel byl pozitivně naladěný, stále vtipkoval, mluvil však vcelku normálně, nemotal se, působil orientovaně a věděl, co říká a dělá, a z jeho jednání nevyplývala nebezpečnost ani fyzicky nikoho nenapadal. Oba policisté shodně uvedli, že byli překvapeni následnou nedobrovolnou hospitalizací stěžovatele a že se během své praxe s takovým postupem nesetkali. Podle stěžovatele z přijímací zprávy ani z další lékařské dokumentace nevyplývá žádný způsob, kterým by měl představovat bezprostřední a závažné nebezpečí pro své okolí. Stěžovatel byl nakonec účelově těsně před uplynutím zákonné lhůty pro rozhodnutí soudu o přípustnosti nedobrovolné hospitalizace ze zdravotního ústavu propuštěn. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že před nedobrovolnou hospitalizací ani po ní se nikdy neléčil na psychiatrii ani nebere a nebral žádné léky ovlivňující jeho duševní stav. Stěžovatel nikdy nebyl odsouzen za řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky ani neztratil způsobilost k řízení motorového vozidla. V rámci detenčního řízení bylo předloženo nejen potvrzení o úspěšném absolvování dopravně psychologického vyšetření, ale i výpis z bodového hodnocení, podle kterého se stěžovatel během své řidičské praxe dopustil pouze jediného dopravního přestupku spočívajícího v nepřipoutání se bezpečnostním pásem. Stěžovatel je přesvědčen, že jej lékařka z Nemocnice Na Bulovce od počátku považovala za blázna, zřejmě kvůli jeho výstřednímu pirátskému oblečení, které nosí jako maskot České pirátské strany. K tomu pravděpodobně přispělo i neustálé vtipkování stěžovatele při lékařském vyšetření. Po následné napjaté konverzaci proto lékařka nařídila převoz stěžovatele do zdravotního ústavu dle jeho tvrzení nikoliv z důvodu, že by někoho ohrožoval, ale z důvodu zjištění jeho způsobilosti k dalším policejním úkonům. Stěžovatel je přesvědčen, že k jeho hospitalizaci došlo v rozporu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). 4. Mimo nesplnění zákonných podmínek pro převzetí do zdravotního ústavu stěžovatel namítá i porušení svého práva na soudní ochranu v následném řízení před soudy. Stěžovatel zdůrazňuje, že naplnění podmínek pro nedobrovolné převzetí do zdravotnického zařízení musí být podrobeno přísné a pečlivé kontrole příslušných orgánů, v dané věci soudů, na něž jsou kladeny zvýšené nároky na odůvodnění rozhodnutí v těchto věcech. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP"), který v rozsudku ze dne 26. 5. 2011 ve věci Ťupa proti České republice, stížnost č. 39822/07, konstatoval, že přezkum soudů v těchto věcech musí být důkladný, neboť jedině tehdy lze mít za to, že procesní záruky před svévolným omezením osobní svobody jsou v praxi skutečně účinné. Ve věci stěžovatele však z velmi stručného odůvodnění rozhodnutí městského soudu stejně jako z jemu předcházejícího usnesení obvodního soudu vyplývá, že oba tyto soudy dospěly k závěru o oprávněnosti umístění stěžovatele do zdravotnického zařízení víceméně pouze na základě výslechu MUDr. Martina Matějky, tedy přijímacího lékaře zdravotnického zařízení, který sám rozhodl o nedobrovolné hospitalizaci stěžovatele. Je-li předmětem detenčního řízení přezkum důvodů, pro které zdravotnické zařízení přistoupilo k nedobrovolné hospitalizaci, je dle stěžovatele absurdní odůvodnit její oprávněnost s odkazem na výslech lékaře - zaměstnance vedlejší účastnice, který o ní rozhodl. Stěžovatel přitom po celou dobu řízení namítal, že jeho stav neodůvodňoval nedobrovolné převzetí do zdravotnického zařízení, a navrhoval, aby bylo dokazování doplněno o znalecký posudek, který by mohl nezávisle posoudit stav stěžovatele. K tomuto důkaznímu návrhu se však obvodní soud nevyjádřil, městský soud ve svém usnesení uvedl, že důkaz znaleckým posudkem nepovažoval za potřebný, protož