II.ÚS 2957/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2957/07 ze dne 5. 5. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele M. H., právně zastoupeného Mgr. Viktorem Zelinkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2007, čj. 7 Tdo 917/2007-820, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2007 č. j. 5 To 49/2007-776 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2006 č. j. 54 T 5/2003-705, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro zkrácení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a "Mezinárodní smlouvou o lidských právech v protokolu č. 11, čl. 6". Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhoval zrušit usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, z ústavní stížnosti bylo zřejmé, že napadá jak rozsudky soudů I. a II. stupně, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu ČR, čemuž korespondovalo i odůvodnění ústavní stížnosti, v němž jsou vznášeny argumenty i proti dovolacímu rozhodnutí, jakož i samotné přiložení kopie tohoto rozhodnutí k podané ústavní stížnosti. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňoval, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125). II. Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě 54 T 5/2003, z něhož zjistil následující: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2005 č. j. 54 T 5/2003-612 byl stěžovatel původně zproštěn podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), od obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 4 KZv 179/2000, podle níž se měl stěžovatel jednáním popsaným pod bodem 1) obžaloby dopustit trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (dále jen "trestní zákon"), a jednáním popsaným pod bodem 2) a 3) obžaloby pokusu trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, neboť krajský soud dospěl k závěru, že označené skutky v žalobním návrhu nejsou trestnými činy. Poškozený Ing. M. S. (dále jen "poškozený" nebo "kupující") byl krajským soudem odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu k bodu 1) obžaloby nalézací soud konstatoval, že za zjištěných skutečností neshledal v jednání stěžovatele naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 trestního zákona, ani jiného trestného činu. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že po zvážení všech aspektů obchodní transakce spojené s prodejem provozovny Milano stěžovatelem poškozenému považuje jednání a postupy obou jmenovaných za významně se vymykající standardnímu, solidnímu a transparentnímu jednání obchodních partnerů v rámci běžně aplikovaných podnikatelských aktivit. Soud dospěl k závěru, že na jedné straně stála evidentní snaha zištnosti stěžovatele, byť podle soudu nikoliv až v trestní rovině, na druhé straně pak extrémně naivní a laxní přístup poškozeného. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně zabýval jednotlivými momenty transakce (zaplacení peněžních částek na kupní cenu provozovny), dospěl však k závěru, že za daných okolností bylo na místě řešit nepochybně vzniklé nesrovnalosti nejdříve smluvními stranami, případně v obchodním řízení, byť je pro ně forma trestního řízení z hlediska důkazního břemene podstatně výhodnější. Podle hodnocení nalézacího soudu nebylo možno objektivně dovodit ani úmysl stěžovatele, že již v době vyhotovování písemné smlouvy věděl, že bude takto inkasovat prodané pohledávky; tuto skutečnost bylo lze podle nalézacího soudu logicky dovodit z toho, že stěžovatel nemohl v době vytváření seznamu pohledávek k prodeji znát reakci poškozeného a vědět, jak se zachová po podpisu smlouvy. Pokud by poškozený v zájmu ochrany svého majetku při nedobrých vztazích se stěžovatelem neprodleně po sepsání smlouvy všechny dlužníky skutečně uvědomil o přechodu dluhu na jeho osobu, nemuselo k obžalobou předestřené situaci vůbec dojít. Proti zprošťujícímu rozsudku byla podána odvolání státním zástupcem i stěžovatelem a Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl svým usnesením ze dne 20. září 2006 č. j. 5 To 43/2006-667 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v bodě 1), jakož i ve výroku o náhradě škody, a věc krajskému soudu v rozsahu zrušení vrátil. Podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že se nalézací soud, i v rozporu s pokynem obsaženým v jeho usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. 5 To 113/2002, nevypořádal s jednáním obžalovaného popsaným pod bodem 1), když přesně nekonkretizoval jednotlivé pohledávky společnosti Milano Opava, které měl obžalovaný vyinkasovat bez vědomí poškozeného, a nezabýval se tím, zda a případně které pohledávky v době uzavření smlouvy o prodeji podniku vůbec existovaly, či zda již došlo k jejich úhradě a z jakého důvodu a které pohledávky a v jaké výši stěžovatel inkasoval po jejím uzavření a z jakého důvodu tímto získané finanční prostředky bezprostředně nepřevedl poškozenému. Odvolací soud uložil nalézacímu soudu opětovně vyhodnotit provedené důkazy a nově se zabývat právním hodnocením případného protiprávního jednání, zejména subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, když podle něj v žalobním návrhu subjektivní stránka trestného činu zcela absentovala. Z ohledem na jednání obou účastníků smluvního vztahu uložil nalézacímu soudu zabývat se materiální stránkou v úvahu přicházejícího trestného činu, neboť jak uvedl, nebylo možné vyloučit ani opětovný postup podle § 226 trestního řádu. Napadaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2006 č. j. 54 T 5/2003-705 byl stěžovatel posléze uznán vinným, na skutkovém základě popsaném ve výrokové části rozsudku trestným činem podvodu, podle § 250 odst. 1 trestního řádu a odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu v délce osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený Ing. M. S. (dále jen "poškozený" nebo "kupující") odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nalézací soud v odsuzujícím rozsudku konstatoval provedené důkazy a zejména na prvém místě uvedl, že na podstatě předchozího podrobného důkazního hodnocení charakteru transakce mezi obžalovaným a kupujícím nemá důvodu ničeho měnit a v plném rozsahu na ně odkazuje. V dané souvislosti konstatoval, že odvolacím soudem vytýkané skutkové nedostatky vykazuje již skutek popsaný v obžalobě, když státní zástupce v něm navíc označil názvy firem, které ve fakturačních materiálech nefigurovaly. Nalézací soud tak v podstatě podle svých slov necizeloval toliko skutkové vymezení, nýbrž z hlediska popisu skutku nahrazoval jeho neadekvátní vymezení státním zástupcem. Nalézací soud po zhodnocení skutkových zjištění následně dospěl k závěru, že skutek popsaný ve výroku rozsudku považuje za jednoznačně prokázaný a dále se zabýval tím, zda v něm lze spatřovat trestný čin. V souladu s názorem odvolacího soudu posléze konstatoval, že dříve formulovaný názor o výhradně obchodním charakteru tohoto jednání stěžovatele byl předčasným. Podle nalézacího soudu stěžovatel nesplnil oznamovací povinnost po převodu pohledávek, což by samo o sobě trestnost jeho jednání nezakládalo. Z hlediska vyhodnocení subjektivní stránky však dle svých slov přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel po uzavření smlouvy o prodeji podniku následně po delší dobu přijímal platby, které byly dlužníky připisovány ve prospěch jeho účtu, o připisovaných platbách byl průběžně informován, a věděl, kdo je jejich vlastníkem. Dále nalézací soud dle svých slov nemohl přehlédnout, že stěžovatel od 1. ledna 1997 "provedl úpravu názvu svého účtu tak, aby tento nemohl být jakýmkoli způsobem spojován s výrobou lahůdek, tedy firmou, kterou prodal poškozenému". Obhajobu stěžov