II.ÚS 3075/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3075/19 ze dne 24. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1/ J. C., 2/ V. Č., 3/ R. H., 4/ P. K., 5/ F. K., 6/ K. M., 7/ P. P., 8/ Š. T. a 9/ T. H., všech právně zastoupených JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, AK se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti postupu Vojenské policie při provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků dne 23. 7. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelé podali jednotlivé ústavní stížnosti prostřednictvím shodného právního zástupce. Skutkové okolnosti (domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků) a námitky obsažené v ústavních stížnostech s tvrzeným porušením čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2. čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod jsou ve všech věcech obdobné, a proto Ústavní soud usnesením pléna ze dne 19. 11. 2019 rozhodl podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o spojení věcí ke společnému řízení, s tím, že budou dále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 3075/19. 2. Všichni stěžovatelé jsou příslušníky Armády České republiky (dále jen "AČR"). Dne 23. 7. 2019 u nich byly provedeny domovní prohlídky podle § 83 trestního řádu a prohlídky jiných (kancelářských) prostor podle § 83a trestního řádu. Tyto prohlídky souvisely s vyšetřováním Vojenské policie AČR ve věci podezření ze spáchání zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, 4 trestního zákoníku a přečinů nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku, nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 trestního zákoníku a neoznámení trestného činu podle § 368 odst. 1 trestního zákoníku. Skutkově se jednalo o věc související s úmrtím zadrženého příslušníka speciálních sil afgánské armády, podezřelého z usmrcení příslušníka AČR T. P. na základně S. v provincii Herát v Afghánistánu. Ačkoli se jednotliví stěžovatelé nacházejí na různých pozicích AČR, spojujícím článkem je jejich údajný podíl na smrti afgánského vojáka, který byl bezprostředně po činu zadržen spojeneckými vojáky, jimi byl vyslýchán a po tomto výslechu zemřel, či údajná povědomost o okolnostech jeho smrti. 3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti shodně tvrdí, že trestní stíhání konkrétních osob nebylo v době prohlídky v dané trestní věci dosud zahájeno a předmětný úkon byl policejním orgánem proveden jako úkon neodkladný, a to i přesto, že údajný skutek se měl stát v říjnu 2018, kdy příslušné orgány o tomto skutku věděly prokazatelně rovněž od října 2018. Úkon tedy nebyl neodkladný. I když se v případě některých stěžovatelů jednalo o podezření z pouhého přečinu, byli za pomoci zásahové jednotky zadrženi na pracovišti, někteří z nich byli omezeni na svobodě. Stěžovatelé uvádí, že ačkoliv dobrovolně vydali věci specifikované v příkazech k provedení předmětných prohlídek, přesto policejní orgán přistoupil po výslechu a dobrovolném vydání požadovaných věcí k těmto prohlídkám. Pro všechny stěžovatele pak představoval úkon závažnou psychickou zátěž. 4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud petitorně vyslovil, že domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor byly nezákonné, a že v průběhu jejich realizace došlo k nezákonným zadržením včetně zásahů do osobnostní a majetkové sféry stěžovatelů (čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 12 Listiny). Dále má Ústavní soud vyslovit, že "orgány činné v trestním řízení jsou povinny upustit od nezákonných zásahů do práv stěžovatelů a obnovit stav, který existoval před porušením povinnosti". 5. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. 6. Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. 7. V zásadě je nutné odmítnout premisu, že by právě Ústavní soud měl být oním "prvním" orgánem, který bude posuzovat přípustnost či přiměřenost tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, neboť v takovémto případě by byl Ústavní soud postaven do role, která mu v ústavním systému zjevně nepřísluší a byl by narušen zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud by totiž měl přezkoumávat akty orgánů veřejné moci zásadně teprve poté, co se ukáže, že ochrana proti jejich zásahům do sféry ústavně zaručených základních práv a svobod v rámci systému obvyklých procesních prostředků není možná či dostatečně účinná. Teprve poté je oprávněn zasáhnout, a to v případě napadených rozhodnutí výhradně kasačním způsobem, a - v případě tzv. jiného zásahu - vyslovením zákazu pokračování v porušování práva a svobody, a pokud to je možné, příkazem obnovit stav před porušením (srov. § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud však musí respektovat daný systém prostředků ochrany práva, a nemůže proto "předbíhat" s poskytnutím ochrany před ostatními orgány veřejné moci, které jsou k tomu oprávněny. Tento zdrženlivý postoj je důležitý též proto, že - na rozdíl od ostatních orgánů veřejné moci, které jsou oprávněny kontrolovat zákonnost i soulad s podzákonnými právními předpisy - může Ústavní soud chránit stěžovatele jen v případě zjištěné protiústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), a nikoliv při porušení jeho práv, zaručených toliko na podústavní úrovni. 8. Ústavní soud si k objasnění věci vyžádal relevantní část spisového materiálu a vyjádření Hlavního velitelství Vojenské policie, 1. odboru kriminální služby, 2. oddělení kriminální služby. S obsáhlým vyjádřením poté seznámil stěžovatele, jejichž právní zástupce k němu podal repliku. Ze spisového materiálu pak vyplývá, že předmětné prohlídky byly provedeny na základě řádně vydaných a odůvodněných příkazů. Ústavní stížnosti však proti samotným příkazům nebrojí a jejich nedostatky nenamítají (k tomu srov. § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s požadavkem uvést, čeho se navrhovatel domáhá). 9. Ústavní soud v dané věci musí odkázat na publikované usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623) a i v nyní projednávaném případě konstatovat, že "z judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že právě Ústavnímu soudu přísluší pravomoc výjimečně ze zcela jasně vymezených ústavně právních důvodů příkaz k domovní prohlídce zrušit, byť nezákonnost provedení domovní prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů z ní získaných v trestním řízení může konstatovat toliko obecný soud v rámci dokazování v hlavním líčení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013, body 27, 28 a tamtéž citovaná judikatura). Ústavní soud je v těchto případech veden úvahou, že by mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do pravomoci obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak (případně) předurčovat výsledek trestního řízení ve věci samé. Na druhé straně však Ústavní soud již dříve nevyloučil, že aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti náleží též subjektu, jehož prostory (a v souvislosti s tím i jeho ústavně zaručená práva a svobody) byly dotčeny výkonem příkazu k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor [nález sp. zn. II. ÚS 1375/11 ze dne 11. 9. 2012 (N 156/66 SbNU 331)]." Ale i v této věci byl napaden a posléze zrušen příkaz k domovní prohlídce. V nyní řešeném případě nastala situace obdobná citovanému usnesení, tedy že stěžovatelé náležitě nenamítají neústavnost či nezákonnost vydání samotných příkazu k předmětným prohlídkám, nýbrž "pouze" nezákonnost (resp. nepřiměřenost) jejich výkonu, respektive postupu orgánů činných v trestním řízení při jejich provádění vůči nim. Za této situace tak Ústavní soud musí shodně s citovaným usnesením uzavřít, že není nadán pravomocí k přezkumu inkriminovaných příkazů. Jinými slovy se Ústavní soud nemůže zabývat tou částí argumentace stěžovatelů, která se týká zpochybnění neodkladnosti provedených úkonů, neboť tato neodkladnost vyplývá z příkazů vydaných soudcem a odůvodněnost této neodkladnosti lze zpochybnit pouze