II.ÚS 385/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 385/15 ze dne 8. 12. 2015 N 206/79 SbNU 353 Předložení „rozhodujících" důkazů v odvolacím řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 8. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 385/15 ve věci ústavní stížnosti Pavla Vulterina, zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Konviktská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014 č. j. 24 Co 79/2013-296, kterým bylo určeno, že stěžovatelova právní předchůdkyně není vlastníkem specifikované nemovitosti, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 č. j. 28 Cdo 3391/2014-336, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Správy Pražského hradu, se sídlem Pražský hrad, Praha 1, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014 č. j. 24 Co 79/2013-296 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 č. j. 28 Cdo 3391/2014-336 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014 č. j. 24 Co 79/2013-296 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 č. j. 28 Cdo 3391/2014-336 se ruší. Odůvodnění I. Argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a v čl. 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který se v napadeném rozhodnutí pouze omezil na formální stránku věci a bez dalšího dovolání stěžovatele odmítl, aniž by své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Stěžovatel také namítá, že pro závěr Městského soudu v Praze, že zástupce oprávněné Dr. Ing. Zdeněk Vulterin ke dni 10. 1. 1957 musel vědět, resp. věděl, že bylo v mezidobí pravomocně rozhodnuto usnesením vlády Republiky československé ze dne 19. 12. 1956 č. 2816 negativně o odvolání Olgy Šulcové a že po 4. 3.1957 byla uložena na bezúročný běžný účet částka 8 610 Kč pro Olgu Šulcovou, nemá oporu v provedeném dokazování. Z žádného dokumentu, který byl v řízení předložen k důkazu, totiž nevyplývá, že by byl doručen po dni 10. 1. 1957 zástupci Olgy Šulcové jakýkoliv doklad, ze kterého by vyplývalo, že je pro ni připravena částka náhrady na konkrétním účtu u konkrétní banky. Stěžovatel současně upozorňuje, že podle § 302 tehdy platného občanského zákoníku platilo, že splnění dluhu se musí stát na místě, které je určeno dohodou stran nebo které vyplývá z povahy právního úkonu nebo z účelu splnění; nelze-li takto místo splnění zjistit, je dlužník povinen plnit v místě, kde měl v době vzniku závazku své bydliště (sídlo) nebo svůj závod, z jehož provozu závazek vznikl. II. Vyjádření účastníků 3. Ve smyslu § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům a vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 4. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání nevystihl jediný možný dovolací důvod, jehož prostřednictvím lze založit přípustnost dovolání, když svými námitkami polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (resp. hodnocením v řízení provedených důkazů). Námitky o tvrzených vadách řízení přitom samy o sobě ve smyslu § 242 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") přípustnost podaného dovolání také založit nemohly. Nejvyšší soud nesouhlasí se stěžovatelem, že by napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i články 90 a 91 Ústavy, proto pokládá ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud odmítl. 5. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důkazy provedenými před odvolacím soudem (viz str. 4 a 5 rozsudku č. j. 24 Co 79/2013-296) bylo prokázáno, že zástupce právní předchůdkyně stěžovatele Olgy Šulcové - Dr. Zdeněk Vulterin - věděl již 10. 1. 1957 (resp. 8. 1. 1957) o tom, že na jméno Olgy Šulcové byl nově zřízen běžný účet u Státní spořitelny v Praze 6, na který byla složena částka 8 613,33 Kč, představující náhradu za pozemek parc. č. X v k. ú. Hradčany. Tuto náhradu však jménem Olgy Šulcové nepřijal s tím, že ji "dává k dispozici Správě Pražského hradu" a s odůvodněním, že zastoupená nedala souhlas k prodeji a proti výměru o vyvlastnění podala odvolání. Je tedy nepochybné, že zástupce Olgy Šulcové o složené náhradě věděl a věděl i o podaném odvolání. Nic mu tedy nebránilo, aby stav odvolacího řízení sledoval a po právní moci náhradu převzal. Argumentace údajnou neznalostí výsledku odvolacího řízení se tak jeví jako účelová, neboť přípis zástupce Olgy Šulcové ze dne 10. 1. 1957 o tom, že "náhradu dává k dispozici Správě Pražského hradu", svědčí o odmítavém postoji k vyplacené náhradě. Pro závěr, že náhrada byla vyplacena, považuje odvolací soud za rozhodující, že byl založen účet na jméno Olgy Šulcové, na který byla náhrada složena, a že zástupce Olgy Šulcové, Dr. Zdeněk Vulterin, o existenci tohoto účtu věděl. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze navrhuje, aby Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl. 6. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dovolání napadal správnost v řízení hodnocených důkazů odvolacím soudem, což není otázka právní, nýbrž otázka skutkových zjištění, jejímž prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání. Pokud pak jde o námitku, že dovolací soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání dostatečně neodůvodnil a neuvedl, v čem věcně s odvolacím soudem souhlasí, lze uvést, že v daném případě soud nebyl povinen své rozhodnutí věcně odůvodňovat způsobem, kterého se dožaduje stěžovatel, neboť v případě odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost se může v odůvodnění omezit jen na stručné vysvětlení důvodů, které vedly k odmítnutí dovolání. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl. 7. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovateli, aby se k nim mohl vyjádřit. Ve své replice stěžovatel opětovně uvádí, že pokud vedlejší účastník předložil doklad o tom, že byl ke jménu Olgy Šulcové veden účet u Státní spořitelny, pak tato skutečnost nic neprokazuje. Z doložených listin ke spisu vyplývá, že Olga Šulcová v rozhodném období nebydlela v České republice. Byla zastoupena na základě plné moci Ing. Dr. Zdeňkem Vulterinem. Z předložených dokladů pak není prokázáno, že by byl tento zástupce ke dni 10. 1. 1957 vyrozuměn o vyřízení jeho odvolání doručením rozhodnutí, a pro posouzení celé věci nelze uzavřít, že měl povědomost o tom, že pro jeho klientku je připravena k převzetí a odběru částka složená na její účet. Pokud vedlejší účastník tvrdil, že v příloze dokládá uskutečnění platby náhrady za vyvlastnění dopisem zmocněnce paní Olgy Šulcové ze dne 10. 1. 1957, pak stěžovatel konstatuje, že z obsahu tohoto dopisu pouze vyplývá, že zmocněnec odmítl platbu přijmout mimo jiné a zejména z důvodu, že dosud probíhalo řízení o odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění. Z dalších dokladů se však nepodává, že dlužník zákonným způsobem splnil svou platební povinnost, popř. o možnosti převzetí platby oprávněného informoval. Ani z dokladu "potvrzení o vkladu na účet" ze dne 18. 3. 1957 nevyplývá, o jaký účet se jedná, komu účet patří a zda k této platbě měla oprávněná přístup. Náhrada prokazatelně Olze Šulcové vyplacena nebyla. Stěžovatel nadále trvá na svém právním názoru, že odvolací soud v rozporu s pravidly koncentrace řízení připustil doplnění dokazování nad rámec dokazování před soudem prvního stupně. Teprve v odvolacím řízení vedlejší účastník doplnil dokazování mimo jiné o přípis Státní spořitelny v Praze 6 ze dne 21. 3. 1957, adresovaný Kanceláři prezidenta republiky v Praze, ve věci Olgy Šulcové náhrady za nemovitost-vkladu na bezúročný účet, kterým bylo sděleno, že podle usnesení Státního notářství v Praze II, Na Poříčí 7, ze dne 4. 3. 1957 č. j. 21 Nsn 14.15/56-3 byla uložena na bezúročný účet částka 8 610 Kč pro Olgu Šulcovou zastoupenou Dr. Ing. Zdeňkem Vulterinem. Stěžovatel přitom nesouhlasí s tvrzením vedlejšího účastníka, že nebyl řádně poučen o své povinnosti předložit veškeré důkazy. Toto poučení dostal vedlejší účastník již při jednání před soudem prvního stupně dne 11. 6. 2009. Proto stěžovatel nesouhlasí