II.ÚS 415/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 415/14 ze dne 24. 3. 2015 N 62/76 SbNU 849 Znalecký posudek v procesu dokazování (bezdůvodné obohacení)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 24. března 2015 sp. zn. II. ÚS 415/14 ve věci ústavní stížnosti REALIS-INVEST, s. r. o., Svojsíkova 2/1596, 708 00 Ostrava Poruba, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Šimečkem, LL.M., advokátem, se sídlem Vladislavova 1390/17, 110 00 Praha 1 - Nové Město, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014 č. j. 28 Cdo 1369/2014-(255)319 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 2020/2013-248, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 21 Co 492/2012-267 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. září 2011 č. j. 8 C 77/2009-162 vydaným v řízení o zaplacení částky 550 680 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a PP-Realit, s. r. o., se sídlem Spodní 1, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Ondřejem Fabiánem, advokátem, se sídlem Andersenova 412/6, 102 00 Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014 č. j. 28 Cdo 1369/2014-(255)319 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 21 Co 492/2012-267 bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014 č. j. 28 Cdo 1369/2014-(255)319 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 21 Co 492/2012-267 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností ze dne 30. ledna 2014, kterou doplnila podáními ze dne 28. srpna 2014, 12. září 2014 a 3. října 2014, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 2020/2013-248 zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze (v pořadí první) ze dne 8. ledna 2013 č. j. 21 Co 492/2012-206, kterým byl v řízení o zaplacení částky 550 680 Kč s příslušenstvím změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. září 2011 č. j. 8 C 77/2009-162, jímž bylo žalobě co do částky 540 000 Kč vyhověno a žalované (stěžovatelce) bylo uloženo uvedenou částku zaplatit, tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud současně věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí. Skutkově šlo v dané věci o to, že žalovaná získala určité (v žalobě specifikované) budovy na pozemcích žalobkyně ve veřejné dražbě s vědomím, že se jedná o nemovitosti bez možnosti přístupu k nim, přičemž tato absence přístupu byla zohledněna i v ceně, za niž žalovaná budovy nabyla. Žalobkyně (vedlejší účastnice řízení) posléze vyzvala žalovanou k odstranění stavu, kdy pozemky v jejím vlastnictví užívá žalovaná bez právního důvodu, avšak žalovaná na uvedenou výzvu nereagovala a za užívání pozemku nic neuhradila. Nejvyšší soud, vycházeje ze své ustálené judikatury, v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že pokud dojde k užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc, vzniká uživateli prospěch v podobě výkonu práva užívání cizí věci, který uživatel není schopen vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou [§ 451 ve spojení s § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák.")]. Výše náhrady se přitom odvíjí od částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu, kterým se právo užívání věci zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. V dané věci pak dovolací soud dospěl k závěru, že i v případě, že žalovaná nemá přístup ke svým budovám, užívá pozemky žalobkyně již tím, že na nich jsou umístěny budovy v jejím vlastnictví. Žalobkyně svým jednáním nikterak nebrání v užívání svých pozemků žalovanou, nýbrž brání jí užívat její budovy. Pozemky jsou žalovanou užívány stejným způsobem a ve stejném rozsahu jako v případě, že by měla ke svým budovám na těchto pozemcích přístup. Jinými slovy, skutečnost, že k budovám není sjednán přístup, by se projevila na obvyklé výši nájmu za užívání těchto budov, nikoliv ve výši nájmu za pozemky pod těmito budovami. Nejvyšší soud proto uzavřel, že posouzení věci odvolacím soudem, že se žalovaná bezdůvodně neobohatila užíváním pozemků, na nichž jsou umístěny budovy v jejím vlastnictví a ke kterým nemá přístup, nebylo správné, a proto bylo namístě výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušit. Současně Krajskému soudu v Praze uložil, aby v dalším řízení celou situaci zkoumal z pohledu námitky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), kterou vznesla žalovaná. 3. Na základě výše uvedeného závěru dovolacího soudu Krajský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 21 Co 492/2012-267 vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v částce 540 000 Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zopakoval, že na straně žalované dochází k bezdůvodnému obohacení již tím, že stavby v jejím vlastnictví stojí na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, a to bez ohledu na to, že k těmto budovám nemá žalovaná přístup. Odvolací soud ve vztahu k námitce výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy poukázal rovněž na stanovisko vyjádřené v rozsudku dovolacího soudu a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v jednání žalobkyně není možné spatřovat postup v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná byla dopředu (před konáním dražby) informována o tom, že vydražitel k nim nebude mít přístup, protože všechny ostatní části skladového areálu jsou ve vlastnictví žalobkyně, která přístup k vydraženým budovám neumožní. 4. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014 č. j. 28 Cdo 1369/2014-(255)319 odmítnuto jako nepřípustné, když žádnou z námitek nastolených dovolatelkou nepovažoval dovolací soud za námitku zásadního právního významu. Jednalo se přitom jednak o námitku, že výše bezdůvodného obohacení má zohledňovat skutečnost, že žalovaná nemá k pozemku přístup, a která byla vyřešena předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci (viz sp. zn. 28 Cdo 2020/2013), jednak o námitku rozporu s dobrými mravy, kde odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Dovolací soud uzavřel, že ani námitka zmatečnosti řízení nemohla založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná nenastolila v souvislosti s tvrzenou vadou žádnou otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí. II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti i v jejích doplněních namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkové okolnosti věci a reprodukuje jednotlivá rozhodnutí a právní názory obecných soudů. Stěžovatelka brojí zejména proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 2020/2013-248, z jehož závazného názoru následně vycházelo v pořadí druhé rozhodnutí Krajského soudu v Praze. V prvé řadě namítá obsahovou rozpornost mezi dvěma různými rozsudky Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2020/2013 a rozsudek sp. zn. 33 Odo 1405/2005), a to v otázce aplikace korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. Zatímco v předchozí judikatuře byla aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. výjimečná, ve stávající věci je jeho aplikace dána jím samotným, tedy, že je ve vztahu k ostatním ustanovením občanského zákoníku zcela rovnocenné. To má dle názoru stěžovatelky dopad do právní jistoty a má vliv na předvídatelnost práva. Obecné soudy dále svými rozhodnutími zasáhly do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), když stěžovatelce prakticky znemožnily užívání věci a braní užitků z věci, čímž samy nad rámec zákona omezily její vlastnické právo. 6. Stěžovatelka dále namítá, že během části řízení (v době od 25. dubna 2008 do 12. dubna 2010) neměla procesní způsobilost, neboť neměla statutární orgán a neexistovala ani žádná oprávněná osoba, která by jménem stěžovatelky platně jednala. Jestliže taková situace nastala a soud neustanovil stěžovatelce opatrovníka podle § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), jedná se o zmatečnost, kterou jso