III.ÚS 1030/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1030/17 ze dne 30. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Anity Veselic a 2) Irene Schmitt, zastoupených JUDr. Ivem Koulou, advokátem, sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017 č. j. 12 Co 363/2016-106, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vilmy Vopěnkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. V řízení o ústavní stížnosti se pokračuje. II. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky napadly v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny práv (správně "Listiny základních práv a svobod", dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, z přiložených rozhodnutí a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 č. j. 26 Cdo 2116/2017-144 (přístupného na www.nsoud.cz) se podává, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") se obě stěžovatelky žalobou domáhaly vůči vedlejší účastnici peněžitého plnění z "důvodu práva na náhradu za neužívání společných nemovitých věcí" za dobu od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2016. Mezi spoluvlastnicemi byla ve věci nesporná výše podílů na společných nemovitostech [pozn. z veřejně přístupných zdrojů (https://nahlizenidokn.cuzk.cz) Ústavní soud zjistil, že účastnice řízení jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2 v kat. úz. Radotín, jehož součástí je dům č. p. X3, a to tak, že první stěžovatelce náleží ideální spoluvlastnický podíl ve výši 2/9, druhé stěžovatelce podíl ve výši 1/18 a vedlejší účastnici podíl ve výši 13/18], i to, že společné nemovitosti od roku 1994 užívá výlučně vedlejší účastnice. V průběhu řízení vznesla vedlejší účastnice námitku promlčení vymáhaného nároku s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že vymáhaný nárok je bezdůvodným obohacením, pro jehož vydání je zákonem stanovena dvouletá promlčecí lhůta. Stěžovatelky argumentovaly judikaturou Ústavního soudu s tvrzením, že vymáhaný nárok je majetkovým právem, jež se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2016 č. j. 18 C 22/2016-76 žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit první stěžovatelce částku 106 666 Kč s příslušenstvím (I. výrok), druhé stěžovatelce částku 26 666 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a nahradit každé z nich náklady řízení (III. a IV. výrok). Vzal za prokázané, že vedlejší účastnice ve vymezeném období užívala předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, resp. v rozsahu spoluvlastnických podílů obou stěžovatelek, kterým vznikl v souladu s § 137 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a § 1122 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. za uvedené období nárok na zaplacení finanční náhrady ve výši odvozené od velikosti jejich spoluvlastnických podílů z obvyklé ceny za užívání předmětných nemovitostí. Námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí neshledal důvodnou, protože nepovažoval uplatněný nárok za nárok z bezdůvodného obohacení, ale za nárok na zaplacení náhrady, který je nárokem opírajícím se o uvedená ustanovení občanských zákoníků, přičemž nárok z bezdůvodného obohacení (mající subsidiární povahu) přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze dovodit z jiného právního titulu [s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355) a ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 2919/10 (N40/60 SbNU 477)]. Obvodní soud uzavřel, že v takovém případě se uplatní obecná tříletá promlčecí doba (správně "lhůta"), která do podání žaloby neuplynula. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě městský soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2017 č. j. 12 Co 363/2016-106 změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že žalobu, aby vedlejší účastnice byla uznána povinnou zaplatit první stěžovatelce částku 31 139,12 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak ho potvrdil (I. výrok), ve II. výroku ho změnil tak, že zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla uznána povinnou zaplatit druhé stěžovatelce částku 7 784,28 Kč s příslušenstvím, jinak ho potvrdil (II. výrok) a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit každé ze stěžovatelek náklady řízení před soudy obou stupňů (III. a IV. výrok). Částečné zamítnutí žaloby se týkalo období předcházejícího dvěma letům před zahájením řízení, tj. období od 1. 1. 2013 do 22. 12. 2013, a to právě s poukazem na vznesenou námitku promlčení. Městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, posoudil vymáhaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a na jeho promlčení použil dvouletou promlčecí lhůtu. Uvedl, že postup podle § 137 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. § 1122 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. přichází v úvahu pouze tehdy, došlo-li k omezení spoluvlastnického práva právem aprobovaným způsobem, a to dohodou, rozhodnutím většiny či rozhodnutím soudu. O takovou situaci v této věci nejde, k omezení spoluvlastnického práva stěžovatelek došlo bez dohody či rozhodnutí většiny, tedy svévolným jednáním vedlejší účastnice a za takové situace vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. § 2991 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Městský soud přitom vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, např. z rozsudku ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, jakož i z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 31 Cdo 503/2011. 4. V průběhu řízení o ústavní stížnosti sdělila vedlejší účastnice (prostřednictvím advokáta, který ji na základě plné moci zastupoval před obecnými soudy) Ústavnímu soudu, že proti rozsudku městského soudu podala dovolání. Ústavní soud zjistil, že toto dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2018 č. j. 26 Cdo 2116/2017-144 odmítl pro jeho nepřípustnost - vůči první stěžovatelce proto, že dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, vůči druhé stěžovatelce proto, že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. II. Argumentace stěžovatelek 5. Stěžovatelky společnou ústavní stížností, byť každá z nich se vymezila proti výrokům rozsudku městského soudu jen jí se týkajících (po stručné rekapitulaci vývoje soudního sporu), vytkly městskému soudu, že ač zpozoroval konflikt mezi právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o povaze vymáhaného nároku a v navazující otázce délky promlčecí lhůty, vyšel ve svém rozhodnutí jednoduše z judikatury Nejvyššího soudu, aniž by se jakkoli zabýval argumentací Ústavního soudu obsaženou zejména v nálezech sp. zn. II. ÚS 471/05 a sp. zn. II. ÚS 2919/10, natož aby přiléhavým způsobem vysvětlil, z jakého důvodu ji nepovažuje za relevantní. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že nejpřiléhavějším způsobem odůvodnění jejich ústavní stížnosti je citace ze zmíněných nálezů Ústavního soudu, které dle jejich názoru dodnes nebyly překonány a jejichž obsahem se řídily v okamžiku zahájení soudního řízení v pevné víře v platnost ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy a v autoritu Ústavního soudu jako vrcholu soudní soustavy státu. Avizovaný záměr naplnily přepisem části právní věty nálezu sp. zn. II. ÚS 471/05 a bodů 9. až 13. nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/10 s výslovnými odkazy na jimi použitý pramen (Automatizovaný systém právních informací). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu 8. Třetí senát Ústavního soudu, rozhodující o ústavní stížnosti, dospěl k právnímu názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu