Ústavní soud III.ÚS 1251/23 – Příspěvek

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se po stěžovateli (žalovaném) domáhala zaplacení částky ve výši 10 620 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na zaplacení příspěvku vyplývajícího z § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel coby vlastník či provozovatel vozidla neměl po určitou dobu (od 19. 12. 2019 do 16. 4. 2020) sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ačkoliv tuto povinnost ukládá § 1 odst. 2 citovaného zákona.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2022 č. j. 14 C 101/2022-12 žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit výše uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel na jemu zaslanou žalobu a usnesení obsahující výzvu ke sdělení podle § 115a o. s. ř. nereagoval, vyšel okresní soud ze skutkových zjištění, která byla prokázána listinnými důkazy předloženými vedlejší účastnicí řízení.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 2. 2023 č. j. 7 Co 1370/2022-99 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, přičemž z důvodu neúplné apelace a postupu podle § 115a o. s. ř. nemohl přihlédnout ke skutkovým tvrzením stěžovatele uplatněným až v odvolání. Rovněž neuznal námitku stěžovatele, že okresní soud neměl rozhodovat bez nařízení jednání. V této souvislosti stěžovatel poukazoval na to, že postup podle § 115a o. s. ř. nelze použít v případě nekontaktního žalovaného, který navíc nebyl ani právně zastoupen, že usnesení obsahující výzvu ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, nebylo obsaženo na samostatném tiskopise, nýbrž bylo součástí výrokové části elektronického platebního rozkazu a stěžovateli se tak nedostalo řádné poučení o procesních právech a povinnostech podle § 5 o. s. ř. Krajský soud konstatoval, že z § 115a o. s. ř. nevyplývají důvody pro odlišné poučování účastníků zastoupených a nezastoupených advokátem. Při vědomí různých názorů na náležitosti usnesení podle § 115a o. s. ř. se krajský soud přiklonil k převládající soudní praxi a teorii a v postupu okresního soudu, který usnesení obsahující výzvu podle § 115a o. s. ř. nezaslal stěžovateli na samostatném tiskopise, popř. se zvýrazněním textu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, neshledal porušení procesních pravidel. Vzhledem k tomu, že k výzvě byla přiložena i doložka podle § 101 odst. 4 o. s. ř. a stěžovatel zůstal v průběhu řízení před okresním soudem nečinný, byl spor výsledkem procesní aktivity vedlejší účastnice řízení a pasivity stěžovatele. V právním posouzení věci se krajský soud shodl s okresním soudem, že stěžovatel nesplnil svoji povinnost vyplývající z § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a proto je za dané období povinen uhradit příspěvek podle § 4 odst. 1 téhož zákona ve výši nárokované vedlejší účastnicí řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Pochybení mající za následek porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že okresní soud využil postup podle § 115a o. s. ř., přestože stěžovatel nebyl právně zastoupen. Současně usnesení obsahující výzvu ke sdělení, zda stěžovatel souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, nebylo vyhotoveno na samostatném tiskopise a její text nebyl zvýrazněn, nýbrž byla obsažena ve výroku II. usnesení okresního soudu ze dne 7. 3. 2022 č. j. EPR 23711/2022-8, jímž byl zrušen elektronický platební rozkaz (výrok I.). V této souvislosti poukazuje na komentářovou literaturu a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. 64 Co 2/2014, z nichž se podávají přísnější formální požadavky na výzvu podle § 115a o. s. ř v případech nezastoupeného účastníka řízení. Rovněž namítá, že nebyl řádně poučen ve smyslu § 5 o. s. ř. zejména o tom, že sporné řízení je ovládáno zásadou projednací a nikoliv zásadou vyšetřovací. Stěžovatel, jako právní laik, spoléhal na to, že si soud ověří pravdivost tvrzení vedlejší účastnice řízení. Krajskému soudu pak vytýká, že v rozporu s § 205a písm. c) o. s. ř. odmítl přihlédnout ke stěžovatelem předloženým důkazům, které zpochybňovaly věrohodnost důkazních prostředků, na kterých spočívalo rozhodnutí okresního soudu, a to s odvoláním na princip neúplné apelace. Postupem soudů byla narušena rovnost zbraní a princip právní jistoty. K věci samé uvádí, že v předmětném období, za které mu byla uložena povinnost zaplatit příspěvek, nebyl podle výpisu z registru silničních vozidel vlastníkem předmětného vozidla.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku ve výši 10 620 Kč s příslušenstvím. Zde je třeba v první řadě připomenout, že jde o částku, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní, čehož si je i stěžovatel vědom. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3010/14, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3462/16, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3540/16 a mnoho dalších (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] najevo, že v takových případech, s výjimkou extrémních rozhodnutí, za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13), kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci je Ústavní soud veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele a jeho majetkové poměry. Stěžovatel přitom žádnou závažnou újmu na svých majetkových právech netvrdil.

Těžiště ústavní stížnosti spočívá zejména v námitkách procesního charakteru, že okresní soud neměl rozhodovat postupem podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání a stěžovatel nebyl dostatečně poučen podle § 5 o. s. ř. K tomu Ústavní soud uvádí, že totožné námitky stěžovatel uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu a krajský soud se s nimi náležitě vypořádal. Krajský soud především vysvětlil, proč v situaci, kdy na náležitosti usnesení obsahujícího výzvu podle § 115a o. s. ř. existují různé názory, považuje za správný postup okresního soudu. Z pohledu zachování práva na soudní ochranu a spravedlivý proces je podle Ústavního soudu podstatné, že informace o možném rozhodnutí bez nařízení jednání se ke stěžovateli dostala, neboť usnesení, jímž byl zrušen elektronický platební rozkaz (z důvodu jeho nedoručení stěžovateli) a které obsahovalo rovněž výzvu ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, bylo stěžovateli spolu se žalobou doručeno do vlastních rukou (viz bod 14. rozsudku krajského soudu). Stěžovatel tak měl možnost na žalobu reagovat a případná tvrzení a důkazy zpochybňující argumentaci vedlejší účastnice řízení zpochybnit. A přestože se stěžovatele označil za právního laika, lze i v tomto případě poukázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). Krajský soud pak správně podotkl, že z § 115a o. s. ř. nikterak nevyplývá povinnost odlišně poučovat osoby právně zastoupené a nezastoupené.

Co se týče námitky, že krajský soud postupoval v rozporu s § 205a písm. c) o. s. ř., pak lze uvést, že nepřipuštění tvrzení a důkazů navržených stěžovatelem až v odvolacím řízení, bylo zcela v souladu s principem neúplné apelace. Předloženými tvrzeními a k tomu označenými důkazy nebyla totiž zpochybňována věrohodnost důkazů předložených vedlejší účastnicí řízení, nýbrž byl stěžovatelem prezentován vlastní a od tvrzení vedlejší účastnice řízení odlišný skutkový stav, že v rozhodném období nebyl vlastníkem vozidla, které mělo být pojištěno.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.