III.ÚS 1980/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1980/20 ze dne 11. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Šmeral Brno a. s., se sídlem Křenová 261/65c, Brno, zastoupené JUDr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem Křenová 65a, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 138/2020-154, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, č. j. 15 Co 2/2019-138, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, č. j. 115 C 12/2017-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") vyhověl žalobě Mgr. R. Musilové, směřující proti stěžovatelce coby zaměstnavatelce, a určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí z pracovního poměru ze dne 15. 11. 2016 pro nadbytečnost dle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") je neplatné. 4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil, když konstatoval, že stěžovatelka sice vydala organizační opatření, kterým bylo zrušeno žalobkyní zastávané místo vedoucí personálních záležitostí, nicméně žalobkyně se touto organizační změnou nestala nadbytečnou. Krajský soud dále odmítl námitku, že žaloba byla podána předčasně (pozn. Ústavního soudu: jak se podává z obsahu napadených rozhodnutí, výpovědní doba začala běžet 1. 12. 2016 a skončila 31. 1. 2017, přičemž žaloba byla městskému soudu doručena již dne 23. 1. 2017), neboť "ustanovení § 72 zákoníku práce upravuje nejzazší lhůtu, kdy je možné se u soudu účinně domáhat určení neplatnosti právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru. Prekluze tedy stíhá jen ty žaloby, které byly u soudu podány po uplynutí 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit. V projednávané věci tak prekluzivní lhůta začala běžet 1. 2. 2017. Jestliže žalobkyně podala žalobu u soudu 23. 1. 2017, učinila tak včas, když se domáhá určení neplatnosti výpovědi doručené jí 25. 11. 2016." 5. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s odůvodněním, že stěžovatelka nevymezila předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., v důsledku čehož nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelkou zpochybňovaný závěr krajského soudu související se shora předestřeným výkladem ustanovení § 72 zákoníku práce je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a doplnil, že "uvedené ustanovení určuje pouze počátek běhu prekluzivní lhůty a její délku, nelze z něj však dovozovat, že by žaloba o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nemohla být podána (po doručení výpovědi, okamžitého zrušení pracovního poměru nebo jeho zrušení ve zkušební době druhé straně anebo po uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru) přede dnem, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním." 6. Stěžovatelka tato rozhodnutí napadá ústavní stížností, v níž zejména rozporuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Opakovaně předkládá názor, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku související s během prekluzivní lhůty předvídané v ustanovení § 72 zákoníku práce a cituje jejich tvrzeně rozdílná stanoviska. Stěžovatelka má dále za to, že se obecné soudy dopustily libovůle, kterou spatřuje např. v neodstranění rozporů v dokazování (zde v souvislosti se skutkovým zjištěním, že náplň práce vedoucí personálních záležitostí a náplň práce personální manažerky byly v podstatné části shodné) nebo ignorování některých jejích námitek (zde v souvislosti s tvrzeným porušením ochrany osobních údajů). 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 8. Ústavní soud předně připomíná, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud rovněž setrvale uvádí, že jeho úkolem není výklad podústavního práva (zde ustanovení § 72 zákoníku práce) a ani sjednocování jeho výkladu, jelikož tento úkol primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. zejména § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů). Ústavní intenzity by proto podobné případy mohly dosáhnout pouze tehdy, pokud by způsobem zvoleného výkladu a aplikace podústavního práva došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, tedy že by se jednalo o zcela excesivní vybočení z dikce či smyslu aplikované zákonné normy (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 793/18 ze dne 17. 4. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nic takového ovšem Ústavní v nyní projednávaném případě neshledal. 9. Uvedená obecná východiska se zřetelně projevují v přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud setrvale uvádí, že dovolací řízení je mimořádným opravným prostředkem, na který není nárok - nejde o třetí stupeň obecného soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat; dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. ustanovení § 239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů obecné justice. Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání podle judikatury Ústavního soudu obecně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3416/14 ze dne 9. 2. 2015, nebo sp. zn. II. ÚS 2368/16 ze dne 27. 6. 2017). V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil. 10. Nejvyšší soud totiž v dovolacím řízení jasně a srozumitelně vysvětlil, že se odvolací soud při řešení (pro nyní posuzované řízení) klíčové otázky hmotného práva související s výkladem ustanovení § 72 zákoníku práce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 3), resp. uvedl, že stěžovatelka v dovolání dále uplatnila pouze námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky (dovolací důvody), neboť jimi byly zpochybňovány toliko skutkové závěry a uplatňovány tzv. jiné vady řízení, k nimž by nicméně bylo možné přihlédnout jedině za předpokladu, že by dovolání bylo shledáno přípustným. Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou podané dovolání neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti, muselo být odmítnuto. Na tomto závěru nehodlá zdejší soud cokoliv přehodnocovat, protože jej považuje za zcela odůvodněný. 11. Vybočení z ústavních pr