III.ÚS 2019/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2019/20 ze dne 18. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. S., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, P. O. BOX 10, Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 3 Tdo 345/2020-574, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2019 č. j. 7 To 73/2019-460 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2019 č. j. 5 T 11/2019-411, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práva vyplývající z čl. 39 Listiny (výhrada zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů) a rovněž mu byla odepřena možnost vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 5. 2019 č. j. 5 T 11/2019-411 byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 145 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za to byl podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená (Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky) odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného skutku, který je podrobně rozepsán ve výrokové části rozsudku, se stěžovatel dopustil dne 11. 7. 2018 v době mezi 20:15 až 20:30 na zahradě rodinného domu, kde pod vlivem silného afektu a strachu napadl poškozeného (svého bratra D. S.) a kopy do hrudníku a posléze hlavy mu způsobil otok mozku, na jehož následky poškozený po pěti dnech zemřel. 3. O odvoláních stěžovatele a příslušného krajského státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 22. 10. 2019 č. j. 7 To 73/2019-460 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. Výrok krajského soudu o trestu považoval vrchní soud za nezákonný, neboť pro mimořádné snížení trestu a postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku nebyla splněna žádná podmínka. V této souvislosti zdůraznil, že závažnost trestného činu byla značně vysoká a zjištěné okolnosti nemohou jeho povahu a následek vyvážit natolik, aby bylo odůvodněno mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 4. 2020 č. j. 3 Tdo 345/2020-574 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem (bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu). Nejvyšší soud s ohledem na právo stěžovatele na soudní ochranu neshledal, že by byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. Krajský soud se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Vrchní soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním krajského soudu výhrady. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Podle Nejvyššího soudu nelze říci, že by byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Argumentace stěžovatele byla založena na zpochybňování skutkového stavu věci a provedených důkazech. Jeho námitky vycházely z odlišného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu a jejich prostřednictvím se stěžovatel snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění, přičemž vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté soudy (zejména, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost počátku potyčky, tedy okamžikům před tím, než se potyčka dostala do fáze, kdy ji bylo možné vnímat jako jednostranně vedený útok, dále že jeho motivem byl pouze ospravedlnitelný strach z agresora v přítomnosti vlastního ročního syna, že soudy vyloučily nutnou obranu toliko teoreticky, aniž by vycházely z konkrétních skutkových zjištění, nebo že se nevypořádaly s otázkou ospravedlnitelné pohnutky). Námitky stěžovatele byly především skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené dokazování a namítal jeho nesprávnost. Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkou, že soudy měly uplatnit ustanovení o nutné obraně podle § 29 trestního zákoníku. K tomu uvedl, že popis skutkových okolností vylučuje, aby jednání stěžovatele bylo právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, protože prokázané jednání poškozeného vůči stěžovateli nelze označit za liberalizující zavrženíhodné jednání. Jednal-li stěžovatel ze strachu, nešlo o strach, který by mohl jeho jednání omluvit. Z průběhu konfliktu totiž vyplynulo, že ke strachu neměl důvod. Stěžovatel jednal ze vzteku, který u něj podněcoval jeho agresivní útočné jednání. Protože poškozený na stěžovatele v žádné fázi konfliktu neútočil, není možné aplikovat na jeho jednání ustanovení o nutné obraně podle § 29 trestního zákoníku. Namítal-li stěžovatel, že mu byl uložen nespravedlivě vysoký trest a nebyl vrchním soudem uplatněn § 58 trestního zákoníku, míjela se tato argumentace se zákonnými dovolacími důvody. Nejvyšší soud uzavřel, že zákonné předpoklady pro uložení trestu odnětí svobody v délce osmi let byly splněny. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Po úvodní rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí se věnuje jednotlivým námitkám. Obecným soudům předně vytýká, že ignorovaly ustanovení o nutné obraně. Poukazuje přitom na různé skutečnosti (např. na závěry znalců, že stěžovatel jednal ve strachu o dítě; na absenci násilnických sklonů; na osobnost poškozeného, který byl opakovaně soudně i přestupkově trestán, jakož i na jednání poškozeného, které předcházelo vlastnímu konfliktu aj.), které odůvodňují použití ustanovení o nutné obraně. Soudy se rovněž měly vypořádat s motivací stěžovatele (snaha ochránit dítě před ohrožujícím jednáním poškozeného), která vyústila v jednání v afektu a která podle jeho názoru vylučuje trestní odpovědnost. Vrchnímu soudu dále vytýká, že zpřísnil trest uložený stěžovateli krajským soudem, a to v rozporu se zásadou ústnosti. Mimořádné snížení trestu, které učinil krajský soud, stěžovatel vnímá jako snahu o zohlednění skutkových okolností (zejména ospravedlnitelná motivace nebo okamžitá snaha stěžovatele o poskytnutí pomoci poškozenému). Naopak postup vrchního soudu, který za třicet minut veřejného zasedání dospěl k závěru, že mimořádné snížení trestu pod trestní sazbu je nezákonné, aniž by však dal možnost stěžovateli jakkoliv se vyjádřit, považuje stěžovatel za ústavně nekonformní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní