III.ÚS 2244/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2244/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti Ing. Romana Rajsnera, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem, se sídlem Moulíkova 2239/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2024 č. j. 33 Cdo 2093/2023-1126 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023 č. j. 2 Cmo 143/2022-1064, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Leasing České spořitelny, a. s., se sídlem Budějovická 1912/64b, Praha 4 - Krč a 2. obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i zásada rovnosti před zákonem. 2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejších účastnicích řízení (žalovaných) domáhal zaplacení částky ve výši 13 287 702 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou představovala skutečná škoda na ušlé dotaci ve výši 5 883 000 Kč a ušlý zisk ve výši 7 404 702 Kč. Škoda měla vzniknout porušením povinnosti vedlejších účastnic řízení, na něž se stěžovatel obrátil se žádostí o poskytnutí finančního poradenství a finanční pomoci. Porušení povinnosti mělo spočívat v nevhodně zvoleném způsobu financování nákupu zařízení (lesnické techniky), na jehož zakoupení bylo stěžovateli v roce 2005 přislíbeno poskytnutí dotace prostřednictvím Státního zemědělského a intervenčního fondu. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2022 č. j. 11 Cm 209/2009-1013, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 6. 2022 č. j. 11 Cm 209/2009-1033, žalobu na zaplacení 13 287 702 Kč včetně příslušenství zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Výrokem I nepřipustil změnu žaloby, aby vedlejší účastnice řízení byly povinny zaplatit stěžovateli dalších 11 660 405,90 Kč s příslušenstvím. 4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 21. 2. 2023 č. j. 2 Cmo 143/2022-1064 rozsudek městského soudu ve spojení s jeho doplňujícím rozsudkem potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Vrchní soud konstatoval, že vedlejší účastnice řízení neporušily své smluvní povinnosti, ani prevenční povinnost podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Neměly povinnost zkoumat podmínky dotačního řízení nad rámec dokladů, které jim stěžovatel předložil. Nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnostního závazkového vztahu ve smyslu § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), jelikož chyběla příčinná souvislost mezi jednáním vedlejších účastnic řízení a neproplacením dotace. Příčinou neproplacení dotace bylo nedodržení Státním zemědělským a intervenčním fondem vyhlášených "Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finanční pomoci na projekty operačního programu rozvoj venkova a multifunkční zemědělství na období 2004-2006" (dále jen "Pravidla") a "Podmínek pro poskytnutí finanční pomoci z Operačního programu Rozvoj venkova a multifunkčního zemědělství - Cíl I - 2004/2006" (dále jen "Podmínky"), ze strany stěžovatele. Ve výběrovém řízení organizovaném stěžovatelem podle požadavků zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy platném znění, na dodání lesnické techniky, na kterou byla stěžovateli schválena dotace, zvítězila obchodní společnost REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA, a. s. (dále jen "prodávající"). Stěžovatel ovšem v dané chvíli nedisponoval potřebnými finančními prostředky, a proto došlo ke změně způsobu financování nákupu lesnické techniky a jejím vlastníkem se stala první vedlejší účastnice řízení (první žalovaná). Finanční prostředky na její zakoupení navíc nebyly převedeny z transparentního účtu, který měl být zřízen toliko k tomuto účelu. Tento postup byl podle vrchního soudu v rozporu s Pravidly a Podmínkami. Chtěl-li stěžovatel odebrat lesnickou techniku od první vedlejší účastnice řízení, měl vypsat nové výběrové řízení, což ovšem neučinil. Neposkytnutí dotace vyplynulo z pochybení stěžovatele, a nikoliv v důsledku postupu vedlejších účastnic řízení, u nichž nebylo shledáno žádné porušení povinnosti. Vrchní soud ve shodě s městským soudem dovodil, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel uzavřel s druhou vedlejší účastnicí řízení (druhou žalovanou) mandátní smlouvu (pozn. soudy všech stupňů odkazují na § 766 odst. 1 obch. zák., ale zjevně má být správně § 566 odst. 1 obch. zák.), příkazní smlouvu (§ 724 a násl. obč. zák.) nebo zprostředkovatelskou smlouvu (§ 642 a násl. obch. zák.). Stěžovatel taktéž neprokázal, že by zejména první vedlejší účastnice řízení byla seznámena s Pravidly. Vzhledem k absenci příčinné souvislosti se vrchní soud již nezabýval existencí škody a její případnou výší. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2024 č. j. 33 Cdo 2093/2023-1126 odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by mohla založit jeho přípustnost. Částí námitek stěžovatel polemizoval se skutkovými závěry vrchního soudu (otázkou, zda existuje odpovědnost finančních institucí za poskytování služeb včetně konzultací a jaké jsou náležitosti prokázání takového jednání). Částí námitek uplatňoval vady řízení. To se týkalo především výtek, že vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil nedostatečně a že nesprávným hodnocením důkazů dospěl k závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel dále subjektivním hodnocením důkazů prosazoval svou vlastní verzi skutkového stavu, resp. kritiku právního posouzení věci vrchním soudem postavil na jím prosazované skutkové verzi. Tato výtka se vztahovala k tomu, že vrchní soud náležitě nezjistil vůli a úmysl stran při postupu vedoucímu k jednání o možnostech nákupu lesní techniky. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nejprve podrobně popisuje okolnosti vzniku sporu, průběh řízení a obsah soudních rozhodnutí. Nejvyššímu soudu vytýká, že z dovolání vybral jen ty pasáže, které jsou příhodné pro odmítavé rozhodnutí a nezkoumal jej ve všech jeho částech a veškerých souvislostech. Nejvyšší soud a vrchní soud učinily předmětem přezkumu pouze ty skutečnosti, které uvedly v písemných vyhotoveních, avšak tvrzení uplatněná stěžovatelem záměrně vynechaly. Vrchní soud rovněž pochybil, když pominul, že první i druhá vedlejší účastnice řízení svým neodborným postupem způsobily stěžovateli škodu na majetku, dobré pověsti a finanční věrohodnosti. Poukazuje na okolnosti uzavření kupních smluv na prodej lesnické techniky. Celkem byly na přelomu května a června 2005 uzavřeny tři kupní smlouvy na prodej lesnické techniky, z nichž v té poslední uzavřené mezi prodávajícím (obchodní společností REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA, a. s.) a první vedlejší účastnicí řízení, na jejímž základě došlo k nákupu lesnické techniky, šlo v podstatě o sjednání zajišťovacího převodu práva ve formě propadné zástavy, pročež je třeba ji považovat za absolutně neplatnou. Této třetí smlouvě předcházející dvě kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a prodávajícím s totožným předmětem (lesnickou technikou) jsou podle jeho názoru stále platné a jsou současně i v souladu s Pravidly i Podmínkami. V závěru ústavní stížnosti cituje řadu rozhodnutí Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Úst