III.ÚS 242/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 242/10 ze dne 13. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 814/2008, bodu 2 výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007 č. j. 4 To 145/2007-487 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 2. 2005 č. j. 5 T 121/2004-87, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 26. 1. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu Okresního soudu v Novém Jičíně (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 5 T 121/2004, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozsudkem tohoto okresního soudu byl podle § 37a trestního zákona (dále jen "tr. z.") zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 20. 3. 2003 č. j. 5 T 210/2002-66 a ze dne 7. 2. 2003 č. j. 5 T 86/2002-1983, oba ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 4 To 96/2004, a také z rozsudku téhož okresního soudu ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 5 T 205/2002, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku svůj podklad. Dále jím byl stěžovatel uznán vinným trestním činem podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) tr. z. a pomocí k trestnému činu dle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. z. (a to ve vztahu k bodům 3, 6, 8-13, 16 skutkové věty), a dále trestným činem dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. z. a pokusu k pomoci trestnému činu dle § 250a odst. 1 a 3 (ve vztahu k bodu 29 skutkové věty) a odsouzen k společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen peněžitý trest v částce 90 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 9 měsíců a také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby ve veřejných ozbrojených sborech na dobu 6 let. Rovněž mu byla uložena povinnost k náhradě škody České pojišťovně, a. s. Ke stěžovatelovu odvolání Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně dle § 258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") v celém rozsahu zrušil (výrok I) a dle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se podle § 37a tr. z. zrušuje rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 3. 2003 č. j. 5 T 210/2002-66 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007 sp. zn. 4 To 154/2007 ve výroku o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu ke stěžovateli (výrok II, bod 1); dále (výrok II, bod 2) uvedený soud uznal stěžovatele vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. z. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a osmi účastenstvími ve formě pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250a odst. 1 a 3 tr. z. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (v souvislosti s body 5, 7-12, 15 skutkové věty) a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. z. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 3 tr. z. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (bod 24 skutkové věty), za což stěžovatele odsoudil ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, uložil mu i peněžitý trest ve výši 80 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 8 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby ve veřejných a ozbrojených sborech na dobu 5 let a 6 měsíců. Současně soud uložil stěžovateli zaplatit výše zmíněnému subjektu náhradu škody. Kromě toho byl stěžovatel podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby (výrok II, bod 3). Rozsudek odvolacího soudu v celé jeho odsuzující části výroku o vině napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. K tomu mělo dojít v prvé řadě postupem Nejvyššího soudu, který mu odepřel právo účasti na jednání, v důsledku čehož neměl možnost se k věci vyjádřit a navrhovat důkazy. Přitom byl přípisem okresního soudu vyzván k vyjádření, zda souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, on však s tím vyjádřil nesouhlas, a přesto dovolací soud jeho dovolání v neveřejném zasedání projednal. Porušit uvedené základní právo měl i krajský soud tím, že při projednání věci dne 10. 8. 2007, kdy on chtěl vypovídat jako obžalovaný, mu toto jeho právo odepřel. Danou námitku uplatnil v rámci dovolání, avšak Nejvyšší soud se jí nezabýval. Stěžovatel rovněž namítá, že nebyly provedeny důkazy, které by prokazovaly jeho nevinu, a v této souvislosti tvrdí, že nebyl respektován závazný právní názor Nejvyššího soudu. Stěžovatel zde poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve svých předchozích kasačních rozhodnutích (pozn.: konkrétně šlo o usnesení ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 8 Tdo 312/2007, jež bylo vydáno v této trestní věci, a dále o usnesení ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1588/2006, jež bylo vydáno v související věci, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 210/2002) vytýkal krajskému i okresnímu soudu, že nevěnovaly otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) tr. z. žádnou pozornost. S ohledem na tyto názory u veřejného zasedání dne 10. 8. 2007 navrhoval provedení důkazů, které by vyvracely, že se dopustil protiprávního jednání, a tedy i to, že trestnou činnost plánoval či uskutečňoval jednotný záměr, krajský soud však všechny důkazní návrhy, kterými by dle stěžovatelova názoru byla prokázána "jeho obhajoba", zamítl. Tím mu upřel i právo na obhajobu. Stěžovatel tvrdí, že subjektivní stránce nebyla věnována požadovaná pozornost, dosavadní dokazování v tomto bodě bylo nedostatečné, a pokud je krajský soud nijak nedoplnil, nedostatečné i zůstalo. Nejvyšší soud se pak prý nedostatečně zaměřil na to, zda krajský soud splnil všechny jeho pokyny, resp. respektoval jeho právní názor, přičemž zcela pominul, že dokazování nebylo doplněno. Závěrem stěžovatel upozornil na to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 814/2008 bylo doručeno jeho obhájci teprve až po jednom roce, a to dne 4. 12. 2009, což má svědčit o tom, že v řízení nebyla dodržována jeho práva. Stěžovatel poukazuje na své základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, jehož porušení ve své věci odvozuje od toho, že ode dne spáchání vytýkaného jednání do doručení posledního rozhodnutí uplynulo téměř jedenáct let. Tato doba byla ovlivněna také tím, že okresní soud několikrát vyloučil některé spoluobžalované k samostatnému řízení a následně tato řízení opět spojil. Vzhledem k tomu došlo k situaci, že nebyly společně projednány všechny trestné činy obžalovaných, které spolu souvisely (§ 20 odst. 1 tr. ř.), na délce řízení se také podílelo nesprávné rozhodnutí krajského soudu, které bylo zrušeno dovolacím soudem. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž v