III.ÚS 2464/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis sp. zn. 104 T 91/2020 vedený u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud"), z něhož zjistil dále uvedené skutečnosti.

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným pokusem zločinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let nepodmíněně. Stěžovateli byla týmž rozsudkem podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému J. V. na náhradě škody částku ve výši 2 925 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel v hlavním líčení učinil prohlášení o vině podle § 206c odst. 1 trestního řádu, čímž souhlasil nejen s uznáním viny, ale také s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě.

Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které brojilo proti výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl podle § 256 trestního řádu, přičemž se řádně zabýval výší a formou uloženého trestu.

Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť bylo shledáno nepřípustným. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel prohlášením o vině v hlavním líčení ztratil nárok na podání odvolání proti výroku o vině. Podle § 265a trestního řádu však lze dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém bylo přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně. Tudíž Nejvyšší soud dovodil, že v posuzované věci nebylo možno podat dovolání proti výroku o vině, což však stěžovatel ve svém dovolání učinil. Stěžovatel zároveň nenapadl výrok o trestu, a tudíž je dovolání nutno považovat za nepřípustné.

Stěžovatel uvádí, že skutečně v hlavním líčení využil institutu prohlášení viny, nicméně učinil tak v době, kdy ještě nebyla uznána stávající soudní praxe týkající se trestání krádeží v době nouzového stavu. Ke změně právní praxe došlo rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 110/2021, které však bylo vydáno až poté, co stěžovatel vinu přiznal. Stěžovatel proto považuje názor Nejvyššího soudu, že jeho dovolání je nepřípustné, za nespravedlivý.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.

Okresní soud nevyužil svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.

Okresní státní zastupitelství v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní státní zastupitelství") uvedlo, že trestní věc byla posouzena v souladu s tehdejším převládajícím právním výkladem, a stěžovateli byl po zhodnocení dalších okolností případu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Odvolání státního zástupce podáno nebylo, neboť rozhodnutí soudu odpovídalo právní kvalifikaci uvedené v obžalobě.

Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel ve své věci využil institutu prohlášení viny, a tudíž souhlasil i s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě. Podle § 246 odst. 1 písm. b) trestního řádu nelze napadnout odvoláním výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal prohlášení viny. Za daného stavu tedy krajský soud nemohl rozhodnout jinak, než jak to učinil ve svém napadeném zamítavém usnesení. V době rozhodování krajského soudu byla právní praxe zcela jiná, než je tomu aktuálně.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Nejvyšší soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť neměl jinou možnost, než dovolání odmítnout jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť směřovalo proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší státní zastupitelství vyslovilo názor, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť procesní předpisy neumožňovaly jiný postup, než ten, který byl předurčen úkonem stěžovatele, který prohlásil svou vinu a nikterak proti právní kvalifikaci svého jednání nebrojil.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení byla stěžovateli zaslána k replice, ten však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V posuzované věci prohlásil stěžovatel vinu podle § 206c odst. 1 trestního řádu a zároveň tak vyslovil souhlas i s právní kvalifikací skutku podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku, čímž je podmíněna i hranice trestní sazby od dvou do osmi let odnětí svobody. Právě prohlášení viny zcela podmínilo další průběh trestního řízení, neboť aplikací tohoto institutu se zároveň upouští od dokazování v rozsahu, v jakém obviněný dozná vinu. Procesním následkem prohlášení viny je pak i to, že rozsudek okresního soudu nebylo možno napadnout do výroku o vině, a stěžovatel tedy odvoláním napadl, dle svých zákonných oprávnění, pouze výrok o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný, čemuž však krajský soud nepřisvědčil. Prohlášení viny mělo následně dopad i v řízení dovolacím, neboť stěžovatel nenaplnil svým dovoláním podmínku přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 trestního řádu, když napadl pouze výrok o vině (námitkou nesprávné právní kvalifikace), a nikoliv výrok o trestu.

Stěžovatel v souvislosti s výše popsaným namítá, že sice skutečně v hlavním líčení využil institutu prohlášení viny, nicméně učinil tak v době, kdy ještě nebyla uznána stávající soudní praxe týkající se trestání krádeží v době nouzového stavu, a usnesení Nejvyššího soudu tak považuje za nespravedlivé.

Argumentaci stěžovatele však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Námitkou, která z ústavní stížnosti implicitně vyplývá, je otázka, zda a případně za jakých podmínek může být rozhodnutí v trestní věci učiněné na základě posléze překonaného právního názoru důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. K této námitce je nutno uvést, že věc, z níž vzešla posuzovaná ústavní stížnost, byla před vydáním rozsudku velkého senátu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021 pravomocně skončena, nicméně o mimořádném opravném prostředku v rozhodné době ještě rozhodnuto nebylo. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud měl rozsudek velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 110/2021 zohlednit, avšak pomíjí přitom zásadní procesní souvislosti plynoucí z úkonu prohlášení viny v hlavním líčení, jakož i svou odvolací argumentaci (směřující proti výroku o trestu) a následně dovolací argumentaci, která primárně směřovala proti vadné právní kvalifikaci (z níž vyvozuje i nepřiměřeně přísný trest), tedy směřovala do otázky viny (na rozdíl o od argumentace uvedené v odvolání). Ve svém dovolání stěžovatel namítal toliko nesprávnou právní kvalifikaci skutku, nenapadl výslovně výrok o trestu, čemuž odpovídala i volba dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, když jako dovolací námitku uvedl nesprávnou právní kvalifikaci, kterou však v důsledku prohlášení viny v hlavním líčení nebylo možno efektivně uplatnit. Výroku o trestu se dotýká dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, který stěžovatel vůbec nezmínil. Kdyby to procesní situace umožňovala, a Nejvyšší soud by shledal dovolání přípustným, a věcně by je posoudil, lze se domnívat, že by právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 110/2021 zohlednil.

Stěžovatelově implicitní námitce o nespravedlivosti napadených rozhodnutí, která jsou podle něj v rozporu s aktuální rozhodovací praxí soudů, nelze tedy přisvědčit v rovině konkrétních okolností posuzované věci. V ní si stěžovatel sám zvolil procesní postup, když prohlásil vinu, čímž předurčil další průběh trestního řízení, nadto nesprávně formuloval svou dovolací argumentaci, když namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Stěžovatel měl možnost v hlavním líčení rozporovat právní kvalifikaci uvedenou v obžalobě, avšak rozhodl se tak neučinit a zjednodušit trestní řízení, neboť svým úkonem de facto eliminoval velkou část dokazování. Důsledkem stěžovatelova volního jednání je procesní situace, která neumožňuje revizi právní kvalifikace skutku. Z postupu soudů, které respektovaly rozhodnutí stěžovatele a podle zákona vyvodily z tohoto rozhodnutí právní následky, nelze vyvozovat zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, z jeho argumentace však vyplývá, že ve skutečnosti považuje za závadný uložený trest, neboť trest nepodmíněně uložený považuje zjevně za přímý důsledek právní kvalifikace skutku jako krádeže spáchané v době nouzového stavu. Tato domněnka je však mylná, primárně proto, že trestní sazba podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku činí dva až osm let, z čehož vyplývá, že trest odnětí svobody lze uložit i jako trest podmíněně odložený. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu nadto vyplývá, že okresní soud vycházel při ukládání trestu z konkrétních okolností na straně stěžovatele, který se v době rozhodování krajského soudu nacházel ve vazbě v jiné trestní věci, je osobou v minulosti mnohokrát soudně trestanou, již několikrát se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a pokud mu byly uloženy tresty alternativní, ty byly až na jednu výjimku nařízeny, resp. přeměněny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevně vyplývá, že uložený trest je primárně výsledkem individuálních okolností na straně stěžovatele, a nikoliv "automatickým" důsledkem použité právní kvalifikace. Uložení nepodmíněného trestu stěžovateli se tedy nejeví jako nepřiměřené a nezasahuje do jeho ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.