III.ÚS 2478/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2478/18 ze dne 11. 2. 2020 N 23/98 SbNU 299 Ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Marka Bártka a 2. Ing. Lucie Šafránkové, obou zastoupených JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 26 Cdo 4342/2017-286, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1. Mgr. Aleny Vyhnánkové a 2. Ing. Radima Vyhnánka, obou zastoupených JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem, sídlem Potoční 494/36, Šternberk, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 26 Cdo 4342/2017-286 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 26 Cdo 4342/2017-286 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 21 C 185/2015 se podává, že stěžovatelé jako žalobci se žalobou domáhali, aby soud rozhodl o neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, který se nachází v budově č. p. X v katastrálním území L., obec P. (dále jen "byt"), kterou jim dne 25. 3. 2015 dali vedlejší účastníci jako žalovaní (pronajímatelé) s tím, že byt chtějí sami užívat (dále též jen "výpověď"). Stěžovatelé měli za to, že výpověď je neoprávněná, neboť nájem byl sjednán na dobu určitou a uvedený výpovědní důvod lze uplatnit jen u nájmu na dobu neurčitou. Navíc z komunikace s vedlejšími účastníky je zřejmé, že plánují i nadále pobývat v zahraničí, takže byt pro sebe nepotřebují. Výpověď stěžovatelé považovali za účelovou, neboť vedlejší účastníci požadovali od roku 2015 nepřiměřené navýšení nájemného, s čímž stěžovatelé nesouhlasili, a je i v rozporu s dobrými mravy, neboť nájemní vztah byl dosud bezproblémový a stěhování by pro ně bylo z důvodu nedávného narození dítěte velmi tíživé. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 11. 2016 č. j. 21 C 185/2015-110 bylo určeno, že výpověď je neoprávněná (výrok I) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II). 3. Rozsudek obvodního soudu napadli stěžovatelé i vedlejší účastníci odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 3. 2017 č. j. 68 Co 79/2017-168, ve znění usnesení ze dne 20. 3. 2017 č. j. 68 Co 79/2017-173, I. výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil, změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu týkající se náhrady nákladů prvostupňového řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelce podle § 2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vznikl nájem na dobu neurčitou. S ohledem na její chování před účinností občanského zákoníku lze mít za to, že podmínky stanovené v § 2238 občanského zákoníku pro ochranu "poctivého nájemce" byly splněny. Stěžovateli sice právo nájmu k bytu nevzniklo, protože však byt užíval se souhlasem stěžovatelky, o čemž vedlejší účastníci věděli, a výpověď mu výslovně adresovali, je rovněž aktivně legitimován k podání žaloby na přezkum oprávněnosti této výpovědi. Ustanovení § 2289 občanského zákoníku upravující následky zneužití výpovědního důvodu uplatněného pronajímatelem podle § 2288 odst. 2 občanského zákoníku nevylučuje právo nájemce bránit se výpovědi žalobou na přezkum její oprávněnosti podle § 2290 občanského zákoníku. Bylo-li v řízení zjištěno, že vedlejší účastníci se v době dání výpovědi (stejně jako v době rozhodování odvolacího soudu) zdržovali v zahraničí, kde je vedlejší účastník dlouhodobě zaměstnán, je zjevné, že byt pro sebe nepotřebují, a uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku v době doručení výpovědi stěžovatelům dán nebyl. 4. Proti rozsudku městského soudu podali vedlejší účastníci dovolání. V něm namítali, že rozsudek "spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od dřívější ustálené rozhodovací praxe NS ČR, která podle nového ObčZ v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a podle názoru žalovaného má být dovolacím soudem tato otázka posouzena jinak". Vedlejší účastníci v dovolání dále namítali, že městský soud nesprávně posoudil a použil § 2289 občanského zákoníku, dále nesprávně právně posoudil existenci platného výpovědního důvodu, vznik nájemního vztahu na dobu neurčitou a aktivní legitimaci stěžovatele k podání žaloby. V dovolacím návrhu vedlejší účastníci uvedli, že podle jejich názoru "měla být právní otázka ,potřeby pro sebe' Nejvyšším soudem ČR vyřešena tak, že vlastník jakožto pronajímatel nemá od 1. 1. 2014 zvláštní důkazní povinnost, pokud jde o prokázání své bytové potřeby, a je oprávněn podat výpověď čistě jen z titulu svého vlastnického práva, bez nutnosti předkládat další důkazy. Opačné tvrzení znamená faktickou nemožnost uplatnění zákonného výpovědního důvodu zajištění vlastní bytové potřeby, jak je demonstrováno v tomto sporu, a možnost žalovaných domoci se svých majetkových práv a bydlení ve svém vlastním bytě". 5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018 č. j. 26 Cdo 4342/2017-286 byl rozsudek městského soudu změněn tak, že žaloba, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 25. 3. 2015 z nájmu bytu je neoprávněná, se zamítá. Dále bylo stěžovatelům uloženo zaplatit náklady řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, a proto Nejvyšší soud jeho rozsudek změnil [§ 243d písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.")] tak, že změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl. 6. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky chráněný nájem podle § 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.") nevznikl. Stěžovatelce nesvědčí právo nájmu ani podle § 2238 občanského zákoníku. Uživatel bytu může být považován za řádného nájemce podle § 2238 občanského zákoníku jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014. S ohledem na okolnosti, za nichž začala předmětný byt užívat a posléze v užívání pokračovala, nemohla být stěžovatelka v dobré víře, že ho užívá jako nájemkyně podle § 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., a nebyly tudíž splněny podmínky stanovené v § 2238 občanského zákoníku proto, aby mohla být považována za řádnou nájemkyni bytu. Jen užívání bytu a placení úhrad za jeho užívání nepostačuje k tomu, aby mohla být stěžovatelka považována za řádnou nájemkyni bytu podle § 2238 občanského zákoníku. Účastníci netvrdili (a nic takového nevyplývá ani ze skutkových zjištění odvolacího soudu), že by k uzavření smlouvy o nájmu bytu mělo dojít po 1. 1. 2014, tedy již za účinnosti občanského zákoníku. Nejvyšší soud dále dovodil, že se stěžovatelem vedlejší účastníci nikdy - a to ani ústně, ani jinak - žádnou dohodu o užívání bytu neuzavřeli, stěžovatel v bytě bydlel jen po dohodě se stěžovatelkou, a proto závěr městského soudu (stejně jako obvodního soudu), že mu nájemní právo nevzniklo, je správný. Nejvyšší soud tak uzavřel, že stěžovatelé nebyli v době doručení výpovědi nájemci bytu. 7. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že judikatura tohoto soudu byla za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. ustálena v závěru, že v řízení o žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§ 711 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb.) je aktivně věcně legitimován vypovídaný nájemce bytu a pasivně věcně legitimován je pronajímatel. K podání této žaloby není aktivně věcně legitimována osoba, které sice byla doručena výpověď z nájmu bytu, avšak která v době jejího doručení není nájemcem bytu (např. proto, že jí nájem již dříve zanikl nebo že nájemcem bytu nikdy nebyla). Výpověď z nájmu bytu doručená takové osobě není způsobilá vůči ní vyvolat žádné právní účinky, a tudíž ani nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná takovou osobou musí být tedy zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 26 Cdo 3842/2007 nebo ze dne 18. 12. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5029/2016).