III.ÚS 2523/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2523/16 ze dne 17. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Věry Hnidákové, zastoupené JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem, sídlem K Radotínu 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016 č. j. 20 Cdo 731/2016-389, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2015 č. j. 28 Co 176/2015-361 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. ledna 2015 č. j. 13 Nc 6341/2007-315, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a společnosti Creatis, a. s., sídlem Jánský vršek 6, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro jejich údajný rozpor s požadavky spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným usnesením Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byl v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné) zamítnut návrh stěžovatelky (jako povinné) na zastavení exekuce vedené pro vymožení částky 433 205 Kč s příslušenstvím. Tento svůj návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že vedlejší účastnice postoupila pohledávku na společnost Alia Trade, s. r. o. (dále jen "Alia Trade"), která se svého práva nedomáhá, a proto došlo k jejímu promlčení, a že došlo vůči této společnosti k jednostrannému započtení pohledávek. Okresní soud k tomu uvedl, že stejné námitky stěžovatelka uplatnila v předchozím návrhu, který usnesením ze dne 11. 2. 2009 č. j. 13 Nc 6341/2007-46 zamítl, což bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 9. 2013 č. j. 28 Co 117/2012-188. Nejvyšší soud následně dovolání v této věci odmítl usnesením ze dne 25. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 604/2014-231. 3. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil usnesením napadeným rovněž touto ústavní stížností. Z jeho odůvodnění plyne, že v tomto odvolání jako důvod pro zastavení exekuce stěžovatelka uplatnila nedostatek aktivní legitimace vedlejší účastnice s tím, že ještě před vydáním exekučního titulu [tj. rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 4. 2007 č. j. 6 Cmo 403/2005-271] byla příslušná pohledávka postoupena společnosti Alia Trade na základě smlouvy ze dne 2. 1. 2002, dále pak to, že před skončením konkursu vedlejší účastnice (tehdy úpadce Creatis, a. s., v likvidaci) správkyně konkursní podstaty (tj. Záveská a Brejcha, v. o. s.) předmětnou pohledávku vyloučila z konkursní podstaty (konkursní řízení bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 K 21/2003), že vedlejší účastnice není vlastníkem dané pohledávky, resp. nástupcem správkyně konkursní podstaty (a proto exekučním titulem přiznané právo svědčí toliko jí), a že je tato pohledávka promlčena, neboť Alia Trade nepodala v promlčecí lhůtě návrh na nařízení exekuce, a že se okresní soud nezabýval jejím tvrzením, že dne 14. 4. 2014 učinila jednostranný zápočet svou pohledávkou vůči původní věřitelce Investiční a poštovní bance, a. s. (dále jen "IPB"), adresovaný jak vedlejší účastnici, tak i Alia Trade. Jde-li o námitku spočívající v tom, že vedlejší účastnici nesvědčí právo přiznané exekučním titulem, krajský soud odkázal na své dříve vydané usnesení č. j. 28 Co 117/2012-188 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 604/2014-231, a jde-li o námitku jednostranného započtení, dospěl k závěru, že k němu nemohlo dojít, neboť podle § 529 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, daný úkon dlužník musí učinit bez zbytečného dokladu poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, což stěžovatelka neučinila, neboť k postoupení pohledávky z IPB došlo v roce 1998 a k započtení až v roce 2014. 4. Toto usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením zamítl. Dospěl k závěru, že povinností dlužníka není přistoupit k započtení bez zbytečného odkladu poté, co mu bylo postoupení oznámeno či prokázáno, jak uvedl krajský soud, ale v době, kdy je mu postoupení oznámeno či prokázáno, resp. kdy se vůči němu stane účinným, je jeho povinností bez zbytečného odkladu oznámit postupníkovi existenci pohledávky způsobilé k započtení vůči postupiteli. Jestliže však k postoupení pohledávky z IPB na vedlejší účastnici došlo na základě postupní smlouvy uzavřené dne 16. 8. 1998 a stěžovatelka v oznámení ze dne 14. 4. 2014 informovala vedlejší účastnici o existenci své pohledávky vůči IPB s tím, že provedla úkon směřující k zápočtu pohledávek, takové započtení přípustné nebylo, a nemohlo tedy dojít k zániku vykonávané pohledávky. Ostatní námitky neshledal důvodnými s tím, že o nich rozhodl svým již zmíněným usnesením č. j. 30 Cdo 604/2014-231, dle něhož k přechodu práva nebo povinnosti podle § 256 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") lze přihlédnout, jestliže k němu došlo až po vydání vykonávaného rozhodnutí; pokud se tak stalo v průběhu nalézacího řízení, jde o procesní vadu, kterou nelze v exekučním řízení napravit, a že je-li osoba, které byla exekučním titulem přisouzena pohledávka, totožná s osobou oprávněného, pochybnosti o její aktivní legitimaci nevznikají. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že se obecné soudy nijak nevypořádaly se skutečností, že po zahájení exekučního řízení došlo ke skončení konkursu na majetek vedlejší účastnice (tehdy úpadce společnosti Creatis, a. s., v likvidaci), avšak předtím byla exekučně vymáhaná pohledávka vyloučena ze soupisu konkursní podstaty úpadce, přičemž tato skutečnost prý měla nepochybně vliv na změnu věcné legitimace vedlejší účastnice, resp. že odvolací soud i dovolací soud nesprávně posoudily otázku přechodu oprávnění vymáhat v exekuci pohledávku, která byla v nalézacím řízení přisouzena správkyni konkursní podstaty, která tuto pohledávku vymáhala nikoliv z titulu vlastnictví, ale z titulu jejího sepsání do soupisu konkursní podstaty. Oprávnění správkyně vymáhat pohledávku mělo oporu v ustanovení § 18 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), které v důsledku vyloučení pohledávky z konkursní podstaty zaniklo (§ 27 odst. 6 citovaného zákona). Nelze proto tvrdit, že právním nástupcem správkyně konkursní podstaty je úpadce, jak uvedl odvolací soud; po skončení konkursu přechází na původního úpadce pouze právo k jeho majetku, avšak pohledávka vymáhaná v exekuci nebyla jeho majetkem od 2. 1. 2002, kdy ji vedlejší účastnice postoupila na společnost Alia Trade. Na tuto skutečnost v exekučním řízení poukazovala, obecné soudy se s ní však nevypořádaly, ač měla zásadní význam z hlediska podmínek pro vedení exekučního řízení. 6. Dále stěžovatelka upozornila, že z obsahu nalézacího spisu je zřejmé, že má k dispozici listinné důkazy, dle nichž vedlejší účastnici informovala o existenci své pohledávky vůči IPB bez zbytečného odkladu poté, co jí bylo oznámeno postoupení pohledávky. O její existenci musela být informována i vedlejší účastnice ředitelkou oblastní pobočky IPB, když na její žádost zpracovala "Potvrzení o výši pohledávky" ze dne 3. 3. 2000. To vedlejší účastnice založila do spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 Cm 409/97. Podmínka pro provedení zápočtu pohledávek podle § 529 odst. 2 občanského zákoníku tak byla splněna, a pokud by Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil z důvodu nesprávného posouzení otázky započtení pohledávek, mohla dosáhnout příznivějšího rozhodnutí. 7. S ohledem na výše uvedené má stěžovatelka za to, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jejími námitkami, a to v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., což zakládá nepřezkoumatelnost napadených soudních rozhodnutí a rozpor s požadavky spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně jen na nález ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 207/11 (N 115/61 SbNU 689)] s tím, že mezi základní principy právního státu patří vyloučení libovůle při rozhodování soudu, přičemž porušení práva na spravedlivý proces může zakládat, jestliže v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, které v řízení vyšly najevo, tím spíše, pokud byly účastníky řízení namítány, ale obecný soud je nezhodnotil ani dostatečným způsobem neodůvodnil jejich irelevanci. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastník