III.ÚS 2665/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2665/22 ze dne 14. 2. 2023 N 26/116 SbNU 195 Právo obviněného na osobní účast u hlavního líčení a povinnost objasnit jeho duševní stav   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ž., zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavem Šmardou, advokátem, se sídlem Černochova 265/8, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 6. 2021 č. j. 66 T 28/2021-287, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022 č. j. 3 To 398/2021-353 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022 č. j. 7 Tdo 504/2022-398, za účasti Okresního soudu v Bruntále, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Bruntále a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 6. 2021 č. j. 66 T 28/2021-287, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022 č. j. 3 To 398/2021-353 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022 č. j. 7 Tdo 504/2022-398 byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny základní práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se ruší. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2022, která splňuje všechny procesní předpoklady meritorního přezkumu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, a to z důvodu, že jimi dle stěžovatelova názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 a 38 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") a podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku v délce trvání jednoho roku a šesti měsíců. Okresní soud rovněž podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil stěžovateli nahradit škodu ve vztahu ke dvěma poškozeným, neboť třetímu z nich stěžovatel škodu nahradil již po zahájení trestního stíhání. Okresní soud hlavní líčení dne 1. 6. 2021 provedl v nepřítomnosti stěžovatele, což odůvodnil tím, že tento byl řádně a včas předvolán, a sice zažádal dne 26. 5. 2021 o odročení, nicméně jeho podání bylo soudu doručeno až dne 31. 5. 2021 a obsahovalo poukaz na toliko neupřesněné psychické problémy a na nutnost zastoupení obhájcem v této souvislosti, ale objektivně stěžovatel své psychické problémy ani údajnou léčbu nedoložil. Okresní soud také uvedl, že ještě v den hlavního líčení se z něj stěžovatel omlouval telefonicky a prostřednictvím elektronické pošty, přičemž se opět dovolával blíže neupřesněných psychických problémů a také toho, že mu ujel autobus. To okresní soud nevyhodnotil jako objektivní překážku pro konání hlavního líčení, neboť minutí spoje jde plně ke stěžovatelově tíži. Ohledně svého psychického stavu stěžovatel nedoložil žádné dokumenty, na jejichž základě by si okresní soud mohl jeho tvrzení ověřit, a není ani zřejmé, zda má jeho léčba probíhat u Psychosociálního centra - TELEMENS, s. r. o., kde probíhala v minulosti, neboť podle sdělení lékařky stěžovatel tuto léčbu nedodržoval. Okresní soud rovněž telefonicky ověřil, že stěžovatel se osobně dne 16. 3. 2021 zúčastnil hlavního líčení u Okresního soudu v Přerově ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 146/2020 a podle sdělení tamního předsedy senátu se rovněž snažil o odročování hlavního líčení s poukazem na svůj špatný psychický stav, nakonec se jej však zúčastnil a podle názoru tamního předsedy senátu byl plně orientovaný a schopný se hájit, byť v této věci byl rovněž zastoupen obhájcem. Z toho okresní soud dovodil, že stěžovatel je schopen se hájit i v nynější věci. 3. Skutek kladený stěžovateli za vinu měl, stručně vystiženo, spočívat v tom, že stěžovatel přesto, že se v dotčeném období nacházel ve špatné finanční situaci, která mu neumožňovala hradit své dřívější závazky, na jeho majetek byla vedena exekuční řízení v řádu statisíců korun a od roku 2016 opakovaně neúspěšně podával návrhy na své oddlužení, měl s vědomím, že nebude schopen hradit ani další závazky a bez úmyslu je plnit v období podzimu roku 2019 celkem ve třech případech vybrat od poškozených zálohu kupní ceny za modely letadel, které jim nabídl prostřednictvím e-mailu či inzerátu umístěného na síti internet, po inkasování zálohy s nimi měl přestat komunikovat, zboží nezaslat a zálohu si ponechat pro osobní potřebu, čímž měl poškozeným způsobit škodu v celkové výši 26 875 Kč (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatel usiloval odvoláním o zrušení napadeného rozsudku, avšak jeho odvolání krajský soud zamítl svým napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu. I krajský soud po opakovaném odročení projednal jeho odvolání v neveřejném zasedání, neboť stěžovatel tvrdil, že je u známých ve Španělsku, což ničím nedoložil, k dalšímu odročenému veřejnému zasedání se nedostavil, ačkoliv byl o něm řádně vyrozuměn, a současně krajský soud nezjistil, že by se nacházel ve vazbě, ve výkonu trestu či ve výkonu zabezpečovací detence. Ohledně stěžovatelem namítaných vad neustanovení obhájce a jednání v jeho nepřítomnosti se krajský soud ztotožnil s názorem okresního soudu. Nezjistil, že by stěžovatel byl omezen na svéprávnosti, nebyly u něj objektivně zjištěny takové duševní vady, pro něž by vznikla pochybnost o jeho způsobilosti se sám hájit, stěžovatel své psychické obtíže blíže nespecifikoval a již v přípravném řízení bylo ověřeno v Psychosociálním centru Přerov, jež stěžovatel navštěvoval, že je z lékařského hlediska schopen výslechu, jakož i že jeho pracovní neschopnost ukončená dne 7. 12. 2020 neslouží jako omluvenka při jednání před úřady. Z lékařské zprávy MUDr. Chmelařové navíc vyplynulo, že stěžovatel se opakovaně do lékařského zařízení nedostavoval a byl nekontaktní, při poslední kontrole dne 16. 12. 2020 byl zcela lucidní, orientovaný a správně postihoval situaci, toliko bylo zjištěno pokleslé ladění, deprese, labilnější emotivita, frustrace a zhoršená koncentrace, nikoliv však poruchy vnímání ani bludné produkce. Podle krajského soudu tak nebyly zjištěny poznatky svědčící o tom, že stěžovatel by nebyl schopen se sám hájit. Nadto byl řádně poučen o možnosti zvolit si obhájce i o možnosti žádat o bezplatnou obhajobu, již využil, avšak nijak své majetkové poměry k výzvě soudu nespecifikoval, takže mu důvodně bezplatná obhajoba ani obhajoba za sníženou odměnu nebyly přiznány. Námitku provedení hlavního líčení bez přítomnosti stěžovatele krajský soud vypořádal odkazem na závěry okresního soudu, k nimž připojil úvahu, že vzhledem ke stěžovatelem doloženým objednávkám jízdenek nebylo v jeho časových možnostech se k hlavnímu líčení dostavit včas. 5. Stěžovatel brojil proti napadenému usnesení krajského soudu dovoláním, které odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu svým napadeným usnesením. Nejvyšší soud v jeho odůvodnění konstatoval, že ve stěžovatelově věci nebyl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1, 2 ani 3 trestního řádu. Soudy nižších stupňů se dostatečně vypořádaly se způsobilostí stěžovatele se účinně hájit, a to jak lékařskou zprávou ošetřujícího zařízení, tak dotazem na Okresní soud v Přerově, v němž hlavní líčení ve stěžovatelově věci proběhlo před cca třemi měsíci před hlavním líčením v nynější věci. Nejvyšší soud se přiklonil k závěru, že stěžovatelův duševní stav nebyl takového rázu, aby vyvolával pochybnosti o jeho způsobilosti se hájit. Závažnější narušení stěžovatel sice tvrdil, ale nedoložil. Ze stejného důvodu Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že bylo třeba přibrat znalce ke zkoumání jeho duševního stavu jak pro procesní účely, tak pro posouzení jeho příčetnosti. Nejvyšší soud rovněž podotkl, že předmětem řízení byl poměrně jednoduchý děj, v němž se stěžovatel nepochybně orientoval, což bylo