III.ÚS 3796/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3796/15 ze dne 30. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Krajská zdravotní, a. s., sídlem Sociální péče 3316/12A, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem, sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. října 2015 č. j. 7 Afs 215/2015-194, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah rozhodnutí ve věci 1. Regionální rada regionu soudržnosti Severozápad (dále jen "Regionální rada") uzavřela se stěžovatelkou smlouvu o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků Regionální rady, jejímž předmětem bylo poskytnutí účelové dotace na realizaci projektu "Doplnění zdravotnického zařízení a přístrojů - Nemocnice Chomutov, o. z." (dále jen "projekt"); smlouva měla jeden dodatek. Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen "správce daně") vydal dne 10. 7. 2012 platební výměr, jímž stěžovatelce vyměřil podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "malá rozpočtová pravidla"), a podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "d. ř."), odvod ve výši 33 142 763 Kč do rozpočtu Regionální rady, a to za porušení rozpočtové kázně u předmětného projektu. Odůvodnil to tím, že při veřejnoprávní kontrole u stěžovatelky Regionální radou ve dnech 14. - 19. 12. 2011 bylo zjištěno, že se stěžovatelka jako příjemce dotace v souvislosti se zadáváním veřejné zakázky, uveřejněné dne 12. 9. 2008, a s úpravou uveřejněné dne 20. 10. 2008, dopustila správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZVZ"), tím, že nedodržela povinnost podle § 40 odst. 6 ZVZ, neboť neprodloužila lhůtu pro podávání nabídek, ačkoliv provedla úpravu v uveřejněném vyhlášení zakázky, a současně nedodržela postup podle § 6 ZVZ tím, že nepostupovala transparentním a přezkoumatelným způsobem při posouzení nabídky vybraného uchazeče ve smyslu § 76 a 77 ZVZ, přičemž tyto postupy stěžovatelky jako zadavatelky mohly podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a stěžovatelka uzavřela smlouvu s vybraným uchazečem. Správce daně dodal, že vzal rovněž v úvahu otázku efektivního nakládání s dotačními prostředky. 2. Stěžovatelka podala odvolání, ve kterém uvedla, že jediným důvodem pro vyměření odvodu bylo (již) vydané rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o tom, že spáchala správní delikt porušením ZVZ. Uvedla, že podala proti druhostupňovému rozhodnutí ve věci daného správního deliktu žalobu, jíž správní soud přiznal odkladný účinek, proto rozhodnutí správních orgánů ve věci správního deliktu ještě nenabylo právní moci (nabytí právní moci bylo podle ní pozastaveno), přičemž současně si správce daně ve věci odvodu nemohl podle § 99 odst. 2 d. ř. sám posoudit, zda se stěžovatelka dopustila správního deliktu či nikoliv. Ministerstvo financí (dále jen "vedlejší účastník") odvolání zamítlo rozhodnutím ze dne 16. 1. 2013. Vedlejší účastník reagoval tak, že přiznání odkladného účinku žalobě ve věci správního deliktu stěžovatelky se vztahuje pouze na vykonatelnost správního rozhodnutí o deliktu, nikoliv na jeho právní moc; správce daně tedy byl (ve věci odvodu) pravomocným rozhodnutím o správním deliktu vázán (§ 99 odst. 1 d. ř.). Dále vedlejší účastník nesouhlasil s tím, že by rozhodnutí o správním deliktu bylo jediným důvodem vyměření odvodu. Podle vedlejšího účastníka naopak správce daně sám provedl kontrolu dle § 13 odst. 1 zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a hodnotil důkazy ve věci. Vedlejší účastník se ztotožnil s uloženým odvodem, neboť (i) podle něj bylo prokázáno, že stěžovatelka porušila specifikovanými jednáními rozpočtovou kázeň a neoprávněně použila peněžní prostředky, resp. porušila konkrétní ujednání smlouvy o poskytnutí účelové dotace (včetně dokumentů - příruček s přílohami, které jsou součástí smlouvy). 3. Žalobu stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 8. 2015 č. j. 15 Af 68/2013-56 pro nedůvodnost zamítl; v obsahu žaloby shledal jediný žalobní bod, ve kterém stěžovatelka namítla, že důvodem uložení odvodu bylo rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o jejím správním deliktu, proti kterému však podala žalobu, které byl přiznán soudem odkladný účinek, proto (i) vedlejší účastník měl vyčkat rozhodnutí o této žalobě; správce daně si současně podle § 99 odst. 2 d. ř. nemohl sám posoudit otázku spáchání správního deliktu. Krajský soud poukázal na dispoziční zásadu v žalobním řízení a princip jednoty prvostupňového a odvolacího správního rozhodnutí. Podle krajského soudu vycházely správní orgány ve věci odvodu z vlastních zjištění a kontroly jimi provedené (nikoliv z rozhodnutí o správním deliktu, proto i argument o přiznání odkladného účinku žalobě ve věci správního deliktu ztrácí své opodstatnění) a učinily konkrétní závěry o porušení smlouvy o poskytnutí dotace; vedlejší účastník jen doplnil důvody vydání platebního výměru o konkrétní rozbor porušených ustanovení smlouvy a zákona. 4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 10. 2015 č. j. 7 Afs 215/2015-194. V první kasační námitce stěžovatelka uvedla, že pokud tvoří prvostupňové i odvolací správní řízení ve věci odvodu jeden celek, potom také platí, že odvod jí byl uložen na základě více důvodů současně, a sice z důvodu jejího správního deliktu, jak uvedl správce daně v platebním výměru, i z důvodů dalších, které uvedl vedlejší účastník ve svém rozhodnutí. Vedlejší účastník však neurčil váhu závažnosti těchto jednotlivých důvodů z hlediska ukládání odvodu (§ 22 odst. 5 malých rozpočtových pravidel), a pokud tedy jeden z těchto důvodů později odpadl (stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdila, že již v řízení před krajským soudem bylo doloženo, že soud zrušil rozhodnutí o správním deliktu stěžovatelky), měl krajský soud rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušit (v opačném případě není zřejmé, proč k uložení odvodu postačovaly krajskému soudu ostatní důvody uvedené v rozhodnutí vedlejšího účastníka). Nejvyšší správní soud označil tuto námitku za novou a nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), směřující zejména proti postupu vedlejšího účastníka, a nikoliv krajského soudu. Za nedůvodnou poté označil Nejvyšší správní soud druhou kasační námitku, v níž stěžovatelka krajskému soudu vytýkala, že měl z úřední povinnosti přihlédnout k vadě správního řízení spočívající v tom, že vedlejší účastník potvrdil rozhodnutí správce daně, avšak na základě jiných závěrů (důvodů), aniž by dal stěžovatelce možnost se k tomuto novému náhledu vyjádřit. Nejvyšší správní soud argumentoval tím, že taková povinnost krajského soudu zde nebyla, neboť namítaná vada není vadou, k níž by měl krajský soud přihlédnout ex offo [nejde totiž o vadu řízení zařaditelnou pod § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jež by byla přímo patrna ze správního spisu a bránila současně krajskému soudu přezkoumat rozhodnutí vedlejšího účastníka v mezích uplatněného žalobního bodu]. Zároveň kasační soud dospěl k závěru, že postup vedlejšího účastníka nebyl rozporný s § 115 odst. 2 d. ř., ani jeho rozhodnutí nebylo pro stěžovatelku překvapivé, neboť vedlejší účastník dospěl k totožnému závěru na základě týchž důkazů ve správním spise jako správce daně. Kasační soud následně neshledal důvodnou ani třetí kasační námitku, podle které měl krajský soud přihlédnout z úřední povinnosti také k vadě spočívající v tom, že si vedlejší účastník v rozporu s § 99 odst. 2 d. ř. sám posoudil okolnost spáchání správního deliktu stěžovatelkou, přestože měl jím vedené správní řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí o žalobě podané stěžovatelkou ve věci jejího správního deliktu. Nejvyšší správní soud uvedl, že správce daně ani vedlejší účastník neposuzovaly otázku, zda stěžovatelka spáchala správní delikt či nikoliv; nelze jim ani vytýkat, že rozhodnutí o správním deliktu považovaly za pravomocné (a tedy i závazné), neboť přiznání odkladného účinku žalobě nemá vliv na právní moc žalobou napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani čtvrté kasační námitce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Ústavní stížností ze dne 22. 12. 2015, doplněnou podáními ze dne 29. 2. 2016 a 20. 4. 2016, se stěžovatelka podle petitu domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu; v textu ústavní stížnosti (však) vznesla