III.ÚS 3819/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3819/15 ze dne 19. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Československé obchodní banky, a. s., IČO 00001350, sídlem Radlická 333/150, Praha 5, zastoupené JUDr. Tomášem Opletalem, advokátem, sídlem Zlatnická 10, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 31 Cdo 945/2013-358, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2012 č. j. 51 Co 263/2011-292 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2010 č. j. 21 C 207/2006-267, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti PROSPER TRADING, a. s., IČO 47677791, sídlem Umělecká 305/1, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatelka podanou obsáhlou a vnitřně strukturovanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a požadovala, spolu s dalšími rozsudky specifikovanými v záhlaví, jeho zrušení. V úvodu (bod I. a II. ústavní stížnosti) uvedla, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto její dovolání proti předchozímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterým byla zamítnuta její žaloba na specifikované plnění od vedlejší účastnice. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud odchýlil od své dlouhodobé a ustálené rozhodovací praxe, aniž by k tomu existoval dostatečně legitimní důvod, a tak rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k porušení principu právní jistoty a principu rovnosti před zákonem ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), aniž by, v souladu s principem proporcionality, měl takový zásah jakýkoli pozitivní společenský přínos. Na podporu své argumentace odkazuje stěžovatelka na judikaturu Ústavního soudu (bod III.), týkající se změn ustálené judikatury soudů vyšších stupňů, kterou lze obecně považovat za nežádoucí jev, dodává, že za rozhodující považuje neexistenci dostatečně legitimního důvodu pro omezení principu rovnosti všech subjektů a principu předvídatelnosti práva a soudních rozhodnutí, které tvoří a musejí tvořit základ ústavnosti každého demokratického státu, a změnu hodnotí principem proporcionality (bod IV.). Poté stěžovatelka polemizuje s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu (bod V.), v němž údajně Nejvyšší soud neuvádí žádné okolnosti a ani důvody, o které by snad svůj nový postoj opíral, pouze odkazuje na tři svoje dřívější rozhodnutí, která se ale vůbec netýkají nájmu nebytových prostor, přitom ještě po podání stěžovatelčina dovolání vydal Nejvyšší soud rozhodnutí, která byla v souladu s předchozí rozhodovací praxí. Po popisu základních okolností skutkového stavu (bod VI.) stěžovatelka vymezuje důvody neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené jejím právním předchůdcem s vedlejší účastnicí (bod VII.), které spatřuje v tom, že nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem (s ohledem na předmět nájmu, resp. prostory, které nebyly určeny pro účel užívání, jenž byl v nájemní smlouvě sjednán) a že chyběl předběžný souhlas s nájmem. V další partii odkazuje na soubor ustálené judikatury (bod VIII.) a na aktuální judikaturu (bod IX.) a polemizuje s použitými judikáty, na které odkázal Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku, a zejména připomíná, že i po jejich vydání pokračoval Nejvyšší soud v uplatňování logiky zavedené ustálenou rozhodovací praxí, tudíž jejich existence nemohla být důvodem pro změnu výkladu normy s ohledem na případ stěžovatelky (bod X.). Svoje pohnutky pro podání žaloby vůči vedlejší účastnici odůvodňuje neplatností nájemní smlouvy (bod XI.) a upozorňuje na rozlišnost přístupu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a krajského soudu, když každý z nich v základní otázce rozlišení platnosti a účinnosti právního úkonu došel k překvapivě jinému závěru; jednota v jejich rozhodování tedy v žádném případě nenastala (bod XII.). V závěrečném shrnutí (bod XIII.) stěžovatelka konstatuje, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí, čímž zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na rovnost všech subjektů a ochranu legitimních očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Zásah do stěžovatelčina práva nebyl oprávněný, neboť v časově relevantním úseku, tj. v průběhu roku 2012 (v době mezi zahájením posledního řízení, v jehož rámci Nejvyšší soud užil ustálenou praxi, a dobou zahájení řízení o dovolání stěžovatelky), nedošlo k žádné změně společenské a ekonomické situace, která by takovou změnu opodstatnila. Zásah do práv stěžovatelky nebyl vyvážen jiným přínosem, který by změna judikatury měla pro obecnou praxi, neboť právní norma, jíž se výkladová praxe týkala, nebyla a není po dobu více než 10 let součástí právního řádu České republiky. S ohledem na zásadu proporcionality v soudním rozhodování je tak zásah Nejvyššího soudu do ústavně zaručených práv subjektů neobhajitelný a napadená rozhodnutí by měla být zrušena. Nejvyšší soud žádným relevantním způsobem neodůvodnil své rozhodnutí a změnu své rozhodovací praxe. Neobjasnil, proč rozhodl tak, jak rozhodl, ani z čeho vycházel, neseznámil stěžovatelku ani s tím, co bylo příčinou změny jeho přístupu oproti typově shodným případům. Svá dřívější rozhodnutí, na která odkázal, touto příčinou být nemohly, neboť se jednak nájmu nebytových prostor netýkaly, jednak byla vydána v dřívější době, a i po jejich vydání Nejvyšší soud nadále pokračoval v aplikaci své původní výkladové praxe, jejíhož užití pro svůj případ se stěžovatelka nyní domáhá. Nejvyšší soud tímto způsobem porušil ustanovení zákona (§ 13 obč. zákoníku), právo stěžovatelky uvedené v čl. 37 Listiny a jednal v rozporu s judikaturou Ústavního soudu s ohledem na podmínky, za kterých může být rozhodovací praxe měněna. Přestože o věci rozhodovaly tři soudní instance, jejichž závěr ohledně platnosti nájemní smlouvy byl shodný, dospěla každá z instancí k závěru o neplatnosti na základě odlišného právního názoru. S ohledem na posuzovaný případ neplatí, že by názor příslušných soudů na věc byl totožný a jejich právní posouzení shodné a ony jednaly ve vzájemné názorové jednotě. Za účelem prokázání svých tvrzení stěžovatelka předložila soubor listinných podkladů, a to jednak rozhodnutí obecných soudů, jednak relevantní podání účastníků řízení, s tím, že např. jiná podání, která se vztahovala např. k otázce existence či neexistence předběžného souhlasu s nájmem, jsou pro posuzovanou věc bez významu. II. Z předložených rozsudků obecných soudů a z dalších listinných podkladů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti (ve faktografii potvrzující údaje obsažené v ústavní stížnosti): Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 24 906 615,90 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že mezi jejím právním předchůdcem (Investiční a poštovní bankou, a. s.) a vedlejší účastnicí byla dne 7. 2. 1996 uzavřena smlouva o nájmu, jejímž předmětem byl pronájem konkrétní nemovitosti v katastrálním území Moravská Ostrava, na jejímž základě byly užívány nebytové prostory a placeno dohodnuté nájemné. Stěžovatelka považovala smlouvu za absolutně neplatnou, neboť nebyl dán souhlas obecního úřadu s nájmem a předmětné nebytové prostory nebyly kolaudovány za účelem jejich užívání k bankovním účelům ke dni uzavření smlouvy, tudíž je smlouva neplatná rovněž pro právní nemožnost plnění. Vedlejší účastnice se měla na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatit, takže stěžovatelka odhadla výši peněžité náhrady, kterou měla vedlejší účastnici poskytnout, a rozdíl požaduje vydat. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že nájemní smlouva je platná, neboť splňuje všechny obligatorní náležitosti. Soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem kvůli chybějícímu souhlasu obecního úřadu; soud shledal, že před uzavřením samotné smlouvy (nejpozději dne 30. 9. 1995) nastala nevyvratitelná domněnka udělení souhlasu. Ani námitku neplatnosti smlouvy z důvodu právní nemožnosti plnění, protože v den uzavření smlouvy nebyla probíhající rekonstrukce ještě dokončena a stavba nebyla kolaudována, neshledal důvodnou. Soud respektoval, že sama smlouva byla uzavřena v době, kdy vedlejší účastnice neměla právo užívací k předmětným nebytovým prostorům, které by mohla na stěžovatelku převést, protože probíhala rekonstrukce a stavba nebyla povolena k užívání. Nicméně, mezi smluvními stranami bylo výslovně dohodnuto, že právo užívací bude převedeno až teprve v době, kdy vedlejší účastnice toto právo nabude, v návaznosti na kolaudaci. Takovému ujednání nebránilo žádné kogentní zákonné ustanovení a stěžovatelka se podle soudu mýlí, pokud má za to, že když byla smlouva uzavřena v době, kdy stavba ještě nebyla dokončena a