Ústavní soud III.ÚS 3927/19

Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") vedeného pod sp. zn. 21 C 211/2016 se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č. j. 21 C 211/2016-215 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhal - oproti vrácení dřevěné terasy tvořené z podkladních hranolů o celkové délce 156 běžných metrů a 71 m2 terasových prken o počtu 118 ks a rozměrech 21 x 145 x 1 800 až 5 700 mm - zaplacení částky 170 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 102 220 Kč a státu ve výši 13 239 Kč (výrok II.).

Rozsudkem ze dne 22. 1. 2019 č. j. 35 Co 408/2018-242 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 065 Kč (výrok II.).

Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že nebyly dány důvody k odstoupení stěžovatele od smlouvy o dílo, a proto nelze vyhovět jeho nároku na vrácení části ceny díla (170 000 Kč) proti vydání zhotoveného díla. Vedlejší účastník důvodně odmítl provést opravy díla, neboť vady nezpůsobil, a stěžovatel neměl zákonný důvod pro odstoupení od smlouvy podle § 2106 odst. 1 písm. d) a § 2107 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Záměnu použitého materiálu sice stěžovatel označil jako vadu, nespojil s ní však žádný reklamační nárok, a proto ji podle městského soudu nelze považovat za skutečnost rozhodnou pro platné odstoupení od smlouvy. S ohledem na znění článku IV odst. 4 smlouvy o dílo městský soud uzavřel, že sepsání předávacího protokolu nebylo podmínkou předání a převzetí díla. Z žádného ustanovení zákona pak nevyplývá, že podmínkou předání a převzetí díla je sepsání předávacího protokolu. Odmítl-li vedlejší účastník podepsat předávací protokol, nejde o vadu díla, pro kterou by stěžovatel mohl odstoupit od smlouvy.

Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2019 č. j. 33 Cdo 1905/2019-269 podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelovy námitky v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o tom, že neměl zákonný důvod odstoupit od smlouvy o dílo. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovým zjištěním ohledně materiálu použitého ke zhotovení terasy a městskému soudu vytýká, jakým způsobem vyložil článek IV bod 4 smlouvy o dílo (nesplnění povinnosti vedlejšího účastníka podepsat předávací protokol). Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu právních jednání, a to i pomocí výkladu podle § 555 a násl. občanského zákoníku, úmysl jednajících, dospívá ke skutkovým zjištěním. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel městský soud. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak stěžovatel domáhá přezkumu právního závěru městského soudu procesně neregulérním způsobem. Nejvyšší soud uzavřel, že nepředložil-li stěžovatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolání odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud porušil jeho právo na soudní ochranu, když dovodil, že stěžovatel s použitím jiného dřeva nespojil žádný reklamační nárok. Stěžovatel uvádí, že s použitím jiného dřeva spojil reklamační nárok v podobě požadavku na odstranění vady. Stěžovatel namítá, že pokud vedlejšího účastníka k sepsání předávacího protokolu vyzval a ten tak neučinil ani v dodatečně mu dané přiměřené lhůtě, má za to, že mu vzniklo v souladu s § 1978 odst. 1 občanského zákoníku právo od smlouvy o dílo odstoupit, čehož využil.

Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud oproti obvodnímu soudu učinil o uplatnění nároku z vad díla v podobě méně kvalitního dřeva jiný skutkový závěr, aniž by v tomto ohledu zopakoval dokazování. Takový způsob hodnocení důkazů je podle stěžovatele v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným např. v jeho rozhodnutí ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99.

Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel je přesvědčen o tom, že jeho dovolání přípustné bylo, neboť se městský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Námitkám stěžovatele ohledně právního posouzení možnosti odstoupit od smlouvy o dílo kvůli použití jiného, méně kvalitního materiálu, a kvůli nesplnění povinnosti předat dílo protokolárně, a to ani v náhradní lhůtě, se Nejvyšší soud nezabýval. Nejvyšší soud se však dovoláním stěžovatele věcně nezabýval a odňal mu tak právo na přezkum překvapivého právního názoru městského soudu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu. K tomu je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V posuzované věci nejde ani o takový případ.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy v otázce možnosti odstoupení stěžovatele od smlouvy o dílo. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obvodního soudu a městského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelova dovolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Jeho závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, když stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení, neboť stěžovatelovy námitky obsažené v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

K závěru obvodního soudu a městského soudu, že v předmětné věci nebyly dány důvody k odstoupení stěžovatele od smlouvy o dílo, a proto nelze vyhovět jeho nároku na vrácení části ceny díla ve výši 170 000 Kč proti vydání zhotoveného díla, Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí soudů byla řádně odůvodněna a odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s Listinou, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.