III.ÚS 4095/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4095/16 ze dne 30. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Krbcové, zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 30 Cdo 1984/2016-244, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. prosince 2015 č. j. 69 Co 321/2015-214 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2015 č. j. 27 C 7/2015-183, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a a) Radoslava Prečana a b) Markéty Juračkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily její základní práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že vedlejší účastník jako žalovaný je vlastníkem konkrétních nemovitostí v katastrálním území Velký Týnec (výrok I), a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejším účastníkům (tj. žalovaným) náhradu nákladů řízení (výroky II a III). Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník neporušil stěžovatelčino předkupní právo podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), ve spojení s § 3062 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"), a tudíž kupní smlouva, na jejímž základě převedl předmětné nemovitosti na vedlejší účastnici, není neplatná podle § 40a občanského zákoníku. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek okresního soudu ve výroku I jako věcně správný potvrdil, změnil jej ve výroku II a III, a to co do výše částky náhrady nákladů řízení, a dále stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení. Jde-li o věc samu, krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil (s výjimkou závěru, že v dané věci nutno analogicky aplikovat § 2144 NOZ). 4. Na základě stěžovatelkou podaného dovolání Nejvyšší soud shora označeným usnesením rozsudek krajského soudu až na jeho meritorní výrok I zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení, ve zbývající části pak dovolání odmítl. S odkazem na rozsudek vydaný ve stěžovatelčině věci ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 789/2016 dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka nemá na daném určení naléhavý právní zájem podle § 80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Vyšel z toho, že došlo-li k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140 občanského zákoníku v průběhu jednoroční doby stanovené v § 3062 NOZ, a pokud dotčený spoluvlastník uplatní u soudu nárok plynoucí z dosavadní právní úpravy, soud o takovém nároku rozhoduje podle § 140 občanského zákoníku, což ale neplatí, domáhá-li se určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka po datu 1. 1. 2015, neboť po tomto datu předkupní spoluvlastnické právo zaniklo, a proto i v případě, že by se dotčený spoluvlastník po právu dovolal relativní neplatnosti příslušné kupní smlouvy, nevyplynuly by původnímu spoluvlastníkovi vůči němu žádné povinnosti. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se s názorem dovolacího soudu nemůže ztotožnit, a dále namítla, že na tomto názoru ani nebyla zásadní otázka jejího právního postavení založena, neboť dovoláním se relativní neplatnosti kupní smlouvy mělo být zamezeno převodu nemovitosti na vedlejší účastnici, protože vedlejší účastník se chtěl zbavit veškerého majetku, a zmařit tak výkon soudních rozhodnutí. Upozornila, že zrušení předkupního práva spoluvlastníků se ukázalo jako nikoliv "úplně šťastný krok", takže se počítá s jeho opětovným zavedením, a proto by mělo být dané právo vykládáno širším způsobem. V souzené věci proto dle jejího názoru nedošlo k marnému uplynutí jednoroční doby, které by mělo za následek prekluzi předkupního práva. K porušení tohoto práva totiž došlo v roce 2014, ve stejném roce se ho dovolala, přičemž není rozhodné, kdy byla žaloba podána k soudu. Závěr dovolacího soudu stěžovatelka označila za absurdní, přičemž odkázala na § 154 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v praxi zcela výjimečně civilní řízení o žalobě bývá skončeno do jednoho roku, takže každý žalovaný by mohl dosáhnout zamítnutí žaloby, kdyby řízení protahoval (a v řadě případů by nemusel dělat nic), a tak by se stanovení jednoroční doby v § 3062 NOZ stalo obsoletním. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla dovolacímu soudu, že se nevypořádal s otázkou právního posouzení doručování a náležitostí nabídky k uplatnění předkupního práva, a dále vysvětlila, proč považuje názor soudů nižších stupňů, že její předkupní právo vedlejší účastník neporušil, za nesprávný. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); domáhá-li se však zrušení celého napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tedy i kasačního výroku (týkajícího se náhrady nákladů řízení), je ústavní stížnost v této části nepřípustným návrhem, neboť soudní řízení dále probíhá a stěžovatelka má v jeho rámci k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud, jak opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu musí vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Jde-li konkrétně o interpretaci a aplikaci tzv. podústavního práva obecnými soudy, o kterou v posuzované věci především šlo z hlediska výkladu předkupního práva ve starém a novém občanském zákoníku, daný proces bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, jak Nejvyšší soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu podle § 80 o. s. ř. Uvedený soud jeho absenci zdůvodnil v podstatě tím, že i kdyby byla příslušná kupní smlouva posouzena jako (relativně) neplatný úkon podle § 40a občanského zákoníku, a vedlejší účastník a) by tak byl určen jak