III.ÚS 694/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 694/24 ze dne 7. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České přístavy, a. s., se sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 55 Co 327/2023-182 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. srpna 2023 sp. zn. 10 C 162/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 7, se sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se přitom podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelky, aby se vedlejší účastnice byla povinna zdržet provádění v tomto rozhodnutí specifikované stavby podle společného stavebního povolení vydaného stavebním úřadem, neboť touto stavbou je stěžovatelka ohrožena v držbě bývalé železniční vlečky. Dále pak obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud přitom vyšel z toho, že stěžovatelka je držitelem věci - vlečky. Stavební úřad vydal společné stavební povolení, kterým byl schválen stavební záměr s názvem "Park u vody". Předmětná vlečka není vlečkou ve smyslu zákona č. 266/1994 Sb. o dráhách (dále jen "zákon o dráhách"), neboť není napojena do celostátní nebo regionální dráhy nebo jiné vlečky. Na základě žádosti stěžovatelky rozhodnutím drážního úřadu byla vlečka zrušena. Stavba vlečky je zanedbaná, neudržovaná. Po provedeném dokazování obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že stavba vlečky je nemovitou věcí, která je spojena se zemí pevným základem, respektive věcí, kterou by nebylo možné přenést z místa na místo bez porušení její podstaty. I podle judikatury Nejvyššího soudu je přitom třeba otázku, zda jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoliv, důsledně posuzovat podle okolností konkrétního případu, a to na základě konkrétních technických parametrů. Nadto obvodní soud uvedl, že žaloba z rušené držby směřuje k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Rozhoduje se tedy o faktickém stavu a soud není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky - nezkoumá tedy například oprávněnost držby. V daném případě ale nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice prováděním stavby jakkoliv ohrožovala stěžovatelčinu držbu vlečky, nebo že by jí na vlečce způsobovala škodu. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud zejména zrekapituloval, že stěžovatelka podle obvodního soudu neprokázala povahu vlečky jako nemovité věci. Městský soud souhlasil s námitkou stěžovatelky, že stěžovatelka nebyla obvodním soudem poučena o tom, že má pochybnosti o povaze vlečky jako movité nebo nemovité věci, ovšem jelikož v rámci jednání před obvodním soudem byla otázka povahy vlečky probírána, nemohl být uvedený aspekt pro stěžovatelku překvapivý. Žádná ze stran nepřišla před koncentrací řízení s takovými skutkovými tvrzeními o stavebně-technické povaze vlečky, jež by vyžadovala doplnění dokazování; proto ani soud v daném směru nemusel doplňovat dokazování o odborné posouzení nebo nemusel účastníky řízení dále poučovat. 4. K povaze vlečky jako nemovité věci městský soud doplnil, že sama stěžovatelka dovozovala nemovitou povahu vlečky z toho, že jde o liniovou stavbu, tedy z jejích funkčních atributů. Městský soud se shoduje s obvodním soudem v tom, že jde o věc nespojenou se zemí pevným základem, tedy věc přemístitelnou na jiné místo bez porušení její podstaty, k čemuž podle městského soudu v rámci železniční sítě běžně dochází. Povaha uvedené vlečky jako nemovité věci nemůže být dovozována z toho, že šlo o liniovou stavbu dráhy napojenou na ostatní železniční infrastrukturu, jak původně sama stěžovatelka uváděla. V tomto směru totiž obvodní soud zjistil, že ve vztahu k dané vlečce bylo zrušeno povolení o jejím provozování; i kdyby přitom nedošlo k tomuto rozhodnutí, uvedená vlečka již není napojena na železniční síť (k odstranění jejího napojení v tomto smyslu došlo již v roce 2021). Městský soud se tak zcela ztotožnil se závěrem obvodního soudu v tom, že vlečka již není nemovitou věcí; už proto žalobě stěžovatelky nebylo možno vyhovět. V této souvislosti městský soud odkázal na § 1004 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož se držitel může bránit žalobou z rušené držby, je-li prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci. Taková podmínka však v daném případě není splněna. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává v prvé řadě na stanovisku, že předmětná vlečka je nemovitou věcí, neboť v souladu s § 5 odst. 1 zákona o dráhách není součástí pozemku. Na této její povaze nic podle stěžovatelky nemění ani skutečnost, že daná vlečka již nemá povolení k provozování příslušné kategorie dráhy. Pokud by došlo k přenesení vlečky na jiné místo, muselo by dojít s ohledem na její charakter k jejímu rozebrání na jednotlivé stavební části zahrnující i železniční spodek (jako je zemina, štěrk a podobně), tímto zásahem by ale došlo nevratně k porušení její podstaty. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na odborný posudek, který si nechala zpracovat. Pokud stěžovatelka sama požádala o formální zrušení holešovické vlečky ve smyslu zákona o drahách, učinila tak s ohledem na její významné poškození po povodních v roce 2002. V návaznosti na to pak podle tvrzení samotné stěžovatelky Drážní úřad vyhověl její žádosti o odstranění části kolejí a výhybek. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti vysvětluje, že v době posuzování její žaloby z rušené držby docházelo k takovým zásahům do vlečky, které fakticky trvale znemožňují projetí drážního vozidla po vlečce. Stavební úřad přitom se stěžovatelkou nekomunikoval, proto nemohla ke společnému stavebnímu povolení uplatnit námitky ani jako vlastník sousední stavby, ani jako vlastník dotčené stavby. 6. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně konstatoval, že v řízení o žalobě z rušené držby nebylo prokázáno, že by prováděním stavby vedlejší účastnice ohrožovala stěžovatelčinu držbu vlečky. Naopak městský soud jako soud odvolací uzavřel, že k zásahům do pokojné držby stěžovatelky dochází a ta má obecně vzato právo bránit se proti takovým zásahům do její držby. Ani podle městského soudu (jak rekapitulováno shora) však stěžovatelka s jí uplatněnou žalobou nemůže být úspěšná, neboť se v případě předmětné vlečky nejedná o nemovitou věc. Na povahu vlečky totiž nelze usuzovat jen z jejich funkčních atributů (tedy např. z toho, že jde o liniovou stavbu dráhy), ale musí být hodnoceny i stavebně technické parametry s ohledem na to, zda vlečka může být bez porušení její podstaty přesunuta ve smyslu § 498 občanského zákoníku. Toto východisko městského soudu je však podle stěžovatelky nesprávné už proto, že i v souladu s nálezem ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 [(N 93/94 SbNU 179); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz/] se má obecný soud podle § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), omezit při posuzování žaloby z rušené držby jen na podmínky poslední držby a na eventuální existenci jejího svémocného rušení. Pokud posuzuje jiné otázky, překračuje podle Ústavního soudu rámec toho, co mu zákon předepisuje v daném řízení zkoumat. Obecné soudy měly žalobu stěžovatelky posoudit s ohledem na její obsah i podle § 1003 občanského zákoníku; podmínkou aplikace tohoto ustanovení totiž není rušená držba k nemovité věci. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně upozorňuje na to, že vlečka není tvořena jen železničním svrškem (tedy kolejnicemi a pražci), ale také železničním spodkem (zejména stavebním materiálem), a proto není bez porušení jejich podstaty přemístitelná. Důsledkem rozhodnutí o zrušení vlečky, které iniciovala sama stěžovatelka, je toliko skutečnost, ž