III.ÚS 881/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 881/22 ze dne 4. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dr. et Mgr. Marie Arnoštové, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2022 č. j. 33 Cdo 1585/2021-461, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. ledna 2021 č. j. 58 Co 120/2020-419 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. února 2020 č. j. 9 C 21/2015-324, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a MUDr. Marcely Šerclové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž byly porušeny principy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou po vedlejší účastnici řízení [žalované (dceři stěžovatelky)] domáhala zaplacení částky celkem ve výši 8 600 000 Kč, z čehož částka 6 600 000 Kč představovala vrácení prostředků zapůjčených stěžovatelkou vedlejší účastnici řízení na koupi bytové jednotky v žalobě blíže specifikované (dále jen "předmětná bytová jednotka") a v částce 2 000 000 Kč byly zahrnuty náklady na rekonstrukci předmětné bytové jednotky. Pohledávka ve výši 2 000 000 Kč byla na stěžovatelku postoupena obchodní společností Ernest Apotheke, s. r. o. [nyní ERNEST UH, s. r. o. (dále též "nájemkyně")], která si předmětnou bytovou jednotku pronajala a jejíž jednatelkou je stěžovatelka. 3. Skutkové okolnosti jsou účastníkům řízení dostatečně známy, proto je není třeba dopodrobna rozepisovat, nicméně pro přehlednost lze uvést ke skutkovým zjištěním ve stručnosti následující. Vedlejší účastnice řízení nabyla předmětnou bytovou jednotku kupní smlouvou ze dne 21. 9. 2009 a kupní cenu ve výši 6 600 000 Kč uhradila za vedlejší účastnici řízení téhož dne stěžovatelka. Nájemní smlouvou ze dne 1. 12. 2009 pronajala vedlejší účastnice řízení necelou polovinu předmětné bytové jednotky nájemkyni, a to za účelem umístění sídla společnosti; vedlejší účastnice řízení rovněž souhlasila s umístěním sídla advokátní kanceláře JUDr. Jana Arnošta (manžela stěžovatelky) v předmětné bytové jednotce. Zbývající část předmětné bytové jednotky užívala stěžovatelka s manželem s tím, že nájemní vztah byl uzavřen na dobu do 31. 12. 2030 a nájemné bylo sjednáno ve výši 100 Kč měsíčně. Nájemkyně předmětnou bytovou jednotku zrekonstruovala a smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 4. 2011 postoupila stěžovatelce pohledávku ve výši 2 000 000 Kč za vedlejší účastnicí řízení (coby pronajímatelkou bytu) z titulu nákladů spojených s rekonstrukcí bytu. V listině ze dne 9. 1. 2012 označené jako "Potvrzení" vedlejší účastnice řízení potvrdila, že jí stěžovatelka poskytla částku 6 600 000 Kč na pořízení předmětné bytové jednotky a částku 2 000 000 Kč uhradila za její rekonstrukci. Dne 22. 1. 2013 vyzvala stěžovatelka vedlejší účastnici řízení, aby dluh zaplatila nebo aby se dostavila k podpisu darovací smlouvy k předmětné bytové jednotce. Jelikož tak vedlejší účastnice řízení neučinila, domáhala se stěžovatelka u Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 16/2013 nahrazení projevu vůle žalované uzavřít darovací smlouvu, avšak neúspěšně. 4. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 9 C 21/2015-324 ve výroku I. zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 8 600 000 Kč s příslušenstvím nebo eventuálně aby vedlejší účastnice řízení darovala stěžovatelce předmětnou bytovou jednotku. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. 5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 1. 2021 č. j. 58 Co 120/2020-419 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu. Přisvědčil okresnímu soudu, že nárok na zaplacení 6 600 000 Kč nelze stěžovatelce přiznat ani podle § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), na základě převzetí plnění, ani podle § 454 obč. zák., jako bezdůvodné obohacení. V této souvislosti zdůraznil, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 769/2015-145 (ve výše zmiňovaném řízení o nahrazení projevu vůle vedeném u okresního soudu pod sp. zn. sp. zn. 15 C 16/2013) uzavřel, že potvrzení ze dne 9. 1. 2012 je podle obsahu smlouvou o půjčce (§ 657 a násl. obč. zák.) a že stěžovatelka poskytla vedlejší účastnici řízení finanční prostředky v celkové výši 8 600 000 Kč. Smlouva o půjčce měla alternativně vymezený předmět plnění (§ 561 odst. 1 obč. zák.), přičemž koncentrace alternativního závazku nebyla vykonána nečinností vedlejší účastnice řízení coby dlužnice, takže jí zůstalo zachováno právo zvolit si z několika na výběr daných předmětů plnění (potvrzení nestanovilo, která z účastnic má právo volby ze stanovených variant plnění). Za správný považoval i závěr okresního soudu, že potvrzení ze dne 9. 1. 2012 nelze považovat za uznání dluhu. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 392/20 [N 52/99 SbNU 133 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] označil krajský soud za nepřiléhavý pro odlišnost skutkového stavu. Za správný považoval naopak závěr okresního soudu, že pohledávka nájemkyně vůči vedlejší účastnici řízení z titulu provedené rekonstrukce bytu dosud nevznikla, když vedlejší účastnice řízení sice souhlasila, aby nájemkyně provedla stavební úpravy bytu, avšak k úhradě jí vynaložených nákladů se jí nezavázala. Na rozdíl od okresního soudu vycházel krajský soud z toho, že předmětem postoupení může být i pohledávka budoucí, přičemž okamžik postoupení je pak totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne. Stěžovatelka se tedy mohla s nájemkyní dne 27. 4. 2011 smluvně dohodnout na postoupení pohledávky, k postoupení by však došlo, až (a pokud vůbec) pohledávka skutečně vznikne. Stěžovatelka tak nebyla aktivně legitimována ve sporu o zaplacení 2 000 000 Kč. Dále krajský soud konstatoval, že právo stěžovatelky na zaplacení částky 6 600 000 Kč je promlčeno. V této souvislosti dovodil, že stěžovatelka měla první objektivní možnost vyzvat vedlejší účastnici řízení k vrácení poskytnutých finančních prostředků již dne, který bezprostředně následoval po dni, kdy došlo ke vzniku právního vztahu, tj. 10. 1. 2012 (s ohledem na závěr vyslovený ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 769/2015, že předchozího dne byla uzavřena smlouva o půjčce). Měla-li vedlejší účastnice řízení některou z alternativních povinností vyplývajících pro ni z potvrzení ze dne 9. 1. 2012 splnit do 3 dnů od výzvy, přičemž vyzvat stěžovatelka mohla poprvé již 10. 1. 2012, měla vedlejší účastnice řízení splnit do 13. 1. 2012 (pátek) a žalobu mohla stěžovatelka podat již 16. 1. 2012 (pondělí). Byla-li žaloba podána teprve 20. 1. 2015 (a alternativní nárok byl uplatněn až 14. 6. 2016), stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby. Krajský soud nepřisvědčil stěžovatelce, že v posuzovaném případě došlo ke stavení promlčecí doby v důsledku řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 16/2013. Zdůraznil, že stejný závěr by pak platil i v případě existence pohledávky na zaplacení 2 000 000 Kč. Námitku promlčení uplatněnou vedlejší účastnicí řízení neshledal jako výkon práva rozporný s dobrými mravy. 6. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 1. 2022 č. j. 33 Cdo 1585/2021-461 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud vypořádal jednotlivé námitky stěžovatelky. Výtku, že krajský soud pochybil při "určení smluvního typu", jestliže postup účastnic v roce 2009 neposoudil jako smlouvu o půjčce a naopak písemnost (potvrzení) z 9. 1. 2012 vyhodnotil podle obsahu jako smlouvu o půjčce upravenou v § 657 a násl. obč. zák. (a nikoli jako uznání dluhu), založila stěžovatelka podle Nejvyššího soudu na vlastní skutkové verzi. Zakládala-li se kritika právního posouzení věci na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšel krajský soud, nešlo o regulérní uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť polemika s hodnocením důkazů tento dovolací důvod nevystihuje. Z toho, že stěžovatelka na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů