1/1953 Sb. · 329 paragrafů
(1) Nadřízený prokurátor nebo soud zamítne stížnost,
a) není-li přípustná,
b) byla-li podána opožděně nebo osobou neoprávněnou anebo osobou, která se jí výslovně vzdala nebo ji vzala zpět, nebo
c) není-li důvodná.
(2) Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením.
Nezamítne-li nadřízený prokurátor nebo soud stížnost, zruší napadené usnesení a
a) rozhodne sám ve věci, nebo
b) nařídí prokurátoru nebo soudu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je tento prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nadřízený prokurátor nebo soud.
(1) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen prokurátor, u něhož pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům lze pochybovat o jeho nepodjatosti.
(2) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, který se zúčastnil řízení jako prokurátor, nebo u něhož pro poměr k projednávané věci, k prokurátoru nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům lze pochybovat o jeho nepodjatosti.
(3) Ve vyšší stolici jsou kromě toho vyloučeni prokurátor a soudce, kteří se zúčastnili trestního řízení v první stolici.
(1) Jakmile se doví o skutečnosti odůvodňující jeho vyloučení, oznámí to prokurátor nadřízenému orgánu a soudce předsedovi soudu, u něhož je činný; až do rozhodnutí o vyloučení vykonají jen ty úkony, které nedopouštějí odkladu.
(2) O vyloučení prokurátora rozhoduje nadřízený orgán.
(3) O vyloučení soudce rozhoduje soud, u něhož je tento soudce činný. Kdyby se však tento soud po vyloučení jednotlivých soudců stal neschopným rozhodování, rozhoduje o vyloučení
a) nadřízený krajský soud, jde-li o lidový soud, a
b) nejvyšší soud, jde-li o krajský soud.
(4) Jestliže soudce, o jehož vyloučení jde, s tím souhlasí, přidělí předseda soudu věc soudci jinému nebo určí za něho do senátu soudce jiného; jde-li o vyloučení předsedy soudu, může tak učinit předseda nadřízeného soudu.
(1) Obviněnému musí být poskytnuta možnost, aby se vyjádřil o skutečnostech, které se mu dávají za vinu, a k důkazům o nich, aby uvedl všechny okolnosti a důkazy, které slouží k jeho obhajobě, aby činil návrhy a zvolil si obhájce.
(2) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni obviněného vždy o jeho právech poučit.
Zákonný zástupce nesvéprávného obviněného je oprávněn obviněného zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Tato práva může zákonný zástupce vykonávat i proti vůli obviněného.
(1) Obhájcem může být zpravidla (§ 45a) jen advokát a v řízení o činech náležejících k příslušnosti krajského nebo vojenského prokurátora jen advokát zapsaný do zvláštního seznamu, který vede ministerstvo spravedlnosti.
(2) Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být obhájcem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.
(1) Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce, může mu ho zvolit na svůj náklad jeho příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec a manžel a zúčastněná osoba. Není-li obviněný svéprávný, mohou tak tyto osoby učinit i proti jeho vůli.
(2) Nebude-li obhájce prokurátoru a v řízení před soudem soudu oznámen tím, kdo ho zvolil, musí sám prokázat, že byl za obhájce zvolen.
(3) Obviněný může obhájci, kterého si sám zvolil, obhajování odejmout a také místo obhájce ustanoveného soudem nebo zvoleného osobou k tomu oprávněnou může si zvolit obhájce jiného.
(1) Nemá-li obviněný obhájce v případech, kde ho musí mít, vyzve jej prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu, aby do určité lhůty oznámil, koho si za obhájce zvolil. Neoznámí-li to ve stanovené lhůtě ani obviněný, ani ten, kdo má právo mu obhájce zvolit, ustanoví obviněnému na jeho náklad obhájce prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.
(2) Obviněnému, který prokáže, že nemá dostatečných prostředků, aby hradil náklady na obhájce, ustanoví prokurátor nebo v řízení před soudem předseda senátu obhájce, který by ho obhajoval bez nároku na odměnu, jestliže obviněný obhájce musí mít; i v případě, kdy obhajoba nutná není, ustanoví předseda senátu takovému obviněnému obhájce, který by ho bez nároku na odměnu obhajoval při hlavním nebo odvolacím líčení, jestliže o to obviněný požádá.
(3) Je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si neodporují, zpravidla obhájce společný.
(1) Má-li prokurátor nebo v řízení před soudem předseda senátu ustanovit obviněnému obhájce, požádá zpravidla advokátní poradnu, aby mu navrhla, který advokát má být obhájcem ustanoven.
(2) Jestliže jde o naléhavý případ, může být advokát ustanoven obhájcem i bez návrhu advokátní poradny; není-li v takovém případě advokát ihned dosažitelný, může být obhájcem ustanoven se souhlasem předsedy soudu též soudce nebo jiný k tomu způsobilý zaměstnanec, který je u soudu činný.
(3) V oboru vojenského soudnictví může být se souhlasem představeného ustanoven obhájcem též důstojník práv v činné službě, jestliže jde o naléhavý případ a advokát není ihned dosažitelný anebo jestliže to vyžaduje povaha projednávané věci; obhájcem však nemůže být důstojník práv činný u vojenského prokurátora.
(1) Ustanovený obhájce je povinen převzít obhajobu; z důležitých důvodů může ho však prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu na jeho žádost povinnosti obhajování zprostit.
(2) Na žádost obviněného může prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu místo ustanoveného obhájce z důležitých důvodů ustanovit obhájce jiného.
(1) Nebylo-li zmocnění obhájce omezeno, vztahuje se na celé řízení.
(2) Obhájce je oprávněn činit za obviněného návrhy a podávat za něj žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Není-li obviněný svéprávný, může tak obhájce činit i proti jeho vůli, nikoli však proti vůli zákonného zástupce.
(3) Obhájce smí mluvit a dopisovat si s obviněným, který je ve vazbě; za přípravného řízení však jen za podmínek stanovených prokurátorem, tak aby nemohlo být mařeno úspěšné provedení trestního řízení.
(1) Osobě poškozené trestným činem (poškozenému) musí být poskytnuta možnost, aby v trestním řízení uplatňovala své nároky vzešlé z trestného činu a aby činila návrhy v hlavním a odvolacím líčení.
(2) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni poškozeného vždy o jeho právech poučit.
(3) Zemře-li poškozený, přecházejí práva, která má v trestním řízení, na jeho právního zástupce.
(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského prokurátora a v řízení stanném a řízení polním.
(1) Je-li důvodná obava, že uspokojení nároků poškozeného vzešlých z trestného činu bude mařeno, může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit movité věci obviněného, a to až do pravděpodobné výše škody; zajištěné věci nutno sepsat a zpravidla uschovat u prokurátora nebo u soudu. Na návrh poškozeného může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit též pohledávky obviněného, pokud nejde o odměnu za práci nebo o pohledávky plynoucí z národního pojištění, a přikázat dlužníku obviněného, aby místo plnění obviněnému složil předmět plnění do úschovy prokurátora nebo soudu.
(2) O tom, že zajištění bylo nařízeno, se poškozený vyrozumí s poučením o ustanovení § 50 odst. 1.
(3) Proti rozhodnutí, jímž bylo zajištění nařízeno, je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.
(4) Ustanovení odstavců 1 a 3 se neužije v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského prokurátora a v řízení stanném a řízení polním.
(1) Prokurátor a v řízení před soudem soud zruší zajištění,
a) pomine-li důvod, pro který bylo zajištění nařízeno,
b) skončí-li trestní stíhání zastavením nebo rozsudkem zprošťujícím, nebo
c) uplyne-li jeden měsíc od právní moci rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo od postoupení věci prokurátoru nebo soudu, u nichž poškozený nemůže uplatňovat své nároky z trestného činu.
(2) Prokurátor a v řízení před soudem soud omezí zajištění, shledá-li, že ho není třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.
(3) O tom, že zajištění bylo zrušeno nebo omezeno, se vyrozumí též poškozený.
(1) Zúčastněnou osobou se rozumí ten,
a) jehož věc může být nebo byla zabrána, není-li v řízení obviněným, nebo
b) komu může být nebo bylo uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý.
(2) Zúčastněné osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila a činila návrhy v hlavním a odvolacím líčení a ve veřejném zasedání.
(3) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni zúčastněnou osobu vždy o jejích právech poučit.
Nejsou-li poškozený nebo zúčastněná osoba svéprávní, vykonává jejich práva podle tohoto zákona jejich zákonný zástupce.
(1) Poškozený a zúčastněná osoba se mohou dát zastupovat zmocněncem. Nebylo-li zmocnění omezeno, vztahuje se na celé řízení.
(2) Zmocněncem poškozeného a zúčastněné osoby může být jen osoba svéprávná a občansky bezúhonná, která není pokoutníkem; při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.
(3) Zmocněncem zúčastněné osoby v řízení o činech náležejících k příslušnosti krajského nebo vojenského prokurátora a zmocněncem poškozeného v řízení o činech náležejících k příslušnosti vojenského prokurátora může být jen advokát, který by ve věci mohl být obhájcem.
(4) Zmocněnec poškozeného a zúčastněné osoby je oprávněn činit za poškozeného nebo zúčastněnou osobu návrhy a podávat za ně žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se mohou zúčastnit poškozený nebo zúčastněná osoba.
(5) Nebude-li zmocněnec prokurátoru a v řízení před soudem soudu oznámen tím, kdo ho zmocnil, musí sám prokázat, že byl zmocněn.
(1) Úkony soudu koná zpravidla senát.
(2) Úkony dožádaného soudu koná jediný soudce; tento soudce má práva a povinnosti předsedy senátu.
Jednotlivé úkony soudu, u nichž to zákon připouští, koná mimo hlavní a odvolací líčení a veřejné a neveřejné zasedání předseda senátu. Provedení jednotlivých úkonů může svěřit soudci, který je členem senátu; tento soudce má v takovém případě práva a povinnosti předsedy senátu.
(1) Na výslech a vazbu obviněného, na výslech svědka a znalce, na ohledání, domovní a osobní prohlídku, vydání a odnětí věci a na otevření zásilek se v řízení před soudem přiměřeně užije ustanovení o přípravném řízení; o vazbě obviněného rozhoduje vždy senát.
(2) Stížnost prokurátora proti rozhodnutí soudu o vazbě má odkladný účinek; byl-li však prokurátor při vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.
(3) Dojde-li k zatčení nebo zadržení obviněného až v řízení před soudem, odevzdá orgán povolený k vyhledávání (§ 76) obviněného přímo soudu.
Na úkony, které prokurátor koná mimo přípravné řízení, se přiměřeně užije ustanovení o přípravném řízení.
(1) Je-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti, přibere se k tomu tlumočník.
(2) Jako tlumočník nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).
(3) Tlumočník se v předvolání upozorní na následky nedostavení (§§ 73 a 75) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako tlumočník.
(4) Tlumočník musí být poučen o tom, že je povinen podle svých znalostí přesně přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti a zachovávat mlčenlivost o tom, co se jako tlumočník dověděl; dále musí být poučen o významu své funkce s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.
(1) Tlumočník má nárok na náhradu nutných výdajů a přiměřenou odměnu (tlumočné).
(2) Výši tlumočného určí prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
(1) Výslechu konaného mimo hlavní a odvolací líčení a veřejné zasedání se mohou kromě vyslýchajícího, zapisovatele a vyslýchaného zúčastnit jiné osoby, jen pokud to zákon připouští.
(2) Výslech osoby mladší než osmnáct let nebo osoby, jejíž vyjadřovací schopnost je omezena, lze provést za pomoci jiné osoby, lze-li očekávat, že se tím výslech usnadní.
(1) O jednání sepíše zapisovatel protokol, který musí obsahovat:
a) označení prokurátora nebo soudu,
b) místo, čas a předmět jednání,
c) jména a příjmení úředních osob, které se jednání zúčastnily,
d) vylíčení průběhu jednání, zejména podané návrhy, podstatný obsah rozhodnutí a udělená poučení, po případě vyjádření poučených osob.
(2) Nemůže-li zapisovatel, který se jednání zúčastnil, sepsat protokol pro nastalou překážku, sepíše jej osoba řídící jednání.
(3) Jako zapisovatel nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).
O žádosti za opravu protokolu o hlavním nebo odvolacím líčení rozhoduje soud, o jehož protokol jde. Proti rozhodnutí o opravě protokolu o hlavním líčení je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.
(1) Podání se posuzuje podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno.
(2) Podání lze učinit písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky.
(3) Ten, kdo podání učinil písemně nebo telegraficky, může být prokurátorem a v řízení před soudem předsedou senátu vyzván, aby ve lhůtě, která se mu určí, dodal potřebný počet stejnopisů. Nevyhoví-li této výzvě, budou stejnopisy pořízeny na jeho náklad; na to musí být ve výzvě upozorněn.
(1) Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.
(2) Lhůty stanovené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím onoho dne posledního týdne nebo měsíce, jenž svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
(3) Padne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejblíže příští pracovní den.
(4) K zachování lhůty stačí, jestliže podání v ní bylo
a) dáno na poštu a adresováno prokurátoru nebo soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout,
b) podáno u prokurátora nebo soudu, který ve věci má rozhodnout,
c) učiněno příslušníkem ozbrojeného sboru v činné službě u představeného,
d) učiněno u velitelství ústavu, kde je obviněný ve vazbě nebo v trestu, nebo
e) učiněno ústně do protokolu u kteréhokoli okresního prokurátora nebo lidového soudu.
(1) Zmešká-li obviněný z omluvitelného důvodu lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu prokurátor nebo soud, který ve věci rozhodoval v první stolici, navrácení lhůty, jestliže o to obviněný požádá do tří dnů od pominutí překážky a v téže lhůtě podá též promeškaný opravný prostředek. Bylo-li povoleno navrácení lhůty, považuje se lhůta k podání opravného prostředku za zachovanou.
(2) Proti rozhodnutí o žádosti za navrácení lhůty je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
(1) Písemnosti určené pro obviněného, poškozeného nebo pro zúčastněnou osobu se doručují:
a) nejsou-li svéprávní, jejich zákonnému zástupci,
b) mají-li obhájce nebo zmocněnce, obhájci nebo zmocněnci, a to i když mají zákonného zástupce.
(2) Předvolání se doručuje vždy jen osobě, která se předvolává.
(3) Žaloba a stejnopis vyhotovení rozsudku vyhlášeného v nepřítomnosti obviněného se doručí vždy též obviněnému.
(1) Do vlastních rukou se doručují
a) obviněnému žaloba a předvolání,
b) osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek stejnopis vyhotovení tohoto rozhodnutí.
(2) I tam, kde se doručuje do vlastních rukou, je zpravidla přípustné písemnost uložit na poště nebo u jiného veřejného orgánu, který provádí doručení. Uložení je však vyloučeno, doručuje-li se obviněnému
a) žaloba nebo předvolání k hlavnímu nebo odvolacímu líčení, nebo
b) stejnopis vyhotovení rozsudku, proti němuž může podat odvolání.
(1) Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba a jejich obhájci a zmocněnci, a nejsou-li svéprávní, též jejich zákonní zástupci mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování, a dělat si výpisky a poznámky. Jiné osoby tak mohou učinit, jen pokud je toho třeba k uplatnění práva, které jim tento zákon přiznává.
(2) V přípravném řízení může prokurátor osobám uvedeným v odstavci 1 odepřít, aby nahlédly do spisu nebo jeho části, mohl-li by tím být zmařen účel trestního řízení; nesmí jim však být odepřeno nahlédnout do spisů o takových úkonech, při kterých mají právo být přítomny.
(1) Náklady nutné k provedení trestního řízení zakládá stát; náležejí k nim zejména:
a) náklady doručovací (včetně poštovné),
b) náklady předvedení, dopravy a doprovodu obviněného a jiných osob,
c) cestovní výdaje prokurátorů, soudců, zapisovatelů a jiných pomocných osob,
d) svědečné, znalečné a tlumočné,
e) nutná vydání ustanoveného obhájce,
f) nutná vydání spojená s uschováním věcí důležitých pro trestní řízení,
g) náklady spojené se zajištěním nároků poškozeného vzešlých z trestného činu,
h) náklady zajištění výkonu rozhodnutí, zejména zajištění výkonu trestu propadnutí jmění,
ch) náklady spojené se zaopatřením obviněného ve vazbě,
i) náklady spojené s výkonem trestu, ochranné výchovy a ochranného léčení.
(2) Denní sazbu připadající na náklady spojené se zaopatřením ve vazbě a s výkonem trestu odnětí svobody, s výkonem ochranné výchovy a ochranného léčení vyhlásí každoročně ministr, jehož orgány ústav spravují. Náklady na zdravotní péči se účtují podle skutečného vydání.
(3) Náklady na léčení úrazu, který utrpěla osoba, na níž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná výchova nebo ochranné léčení, při práci nařízené ústavem se k nákladům trestního řízení nepočítají.
(4) Vlastní náklady obviněného, poškozeného a zúčastněné osoby stát nezakládá.
(1) Byl-li obviněný pravomocně odsouzen, je povinen nahradit
a) náklady zálohované státem,
b) obhájci ustanovenému podle § 45 odst. 1 odměnu a
c) poškozenému na jeho žádost jeho nutná vydání a ušlou odměnu za práci a vydání způsobená přibráním zmocněnce; není-li poškozený svéprávný, též nutná vydání a ušlou odměnu za práci jeho zákonného zástupce.
(2) Bylo-li vedeno trestní řízení pro několik trestných činů nebo proti několika obviněným, je obviněný povinen nahradit jen ty náklady trestního řízení, které souvisí s trestným činem, jímž byl uznán vinným. Nelze-li náklady oddělit, stanoví soud, přihlížeje k stupni zavinění a k majetkovým poměrům obviněného, v jakém poměru je obviněný povinen náklady nahradit.
Byl-li obviněný pravomocně zproštěn, hradí stát náklady, které založil.
(1) Náklady trestního řízení způsobené zpět vzatým nebo zcela bezvýsledným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu anebo bezvýsledným návrhem na obnovu trestního stíhání je povinen nahradit ten, kdo jej podal.
(2) Náklady, které by podle odstavce 1 měl nahradit prokurátor nebo orgán veřejné péče o mládež, hradí stát.
(1) Náklady souvisící s ochrannými opatřeními je povinna nahradit osoba, které bylo ochranné opatření pravomocně uloženo.
(2) Za náklady na ochrannou výchovu mladistvého ručí osoby, které mají vůči němu vyživovací povinnost.
(1) O povinnosti k náhradě nákladů, odměn a vydání uvedených v §§ 68, 70 a 71 rozhodne soud; jemu náleží rozhodnout i o výši vydání a odměn, které je obviněný povinen nahradit poškozenému. Jinak o výši nákladů a odměny rozhodne prokurátor.
(2) Jestliže se rozhodnutí podle odstavce 1 nestalo rozsudkem, je proti němu přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
(1) Osobě, která bez dostatečné omluvy neuposlechla příkazu, daného jí podle tohoto zákona, může být uloženo, aby nahradila náklady, které tím způsobila. O povinnosti k náhradě těchto nákladů a o jejich výši rozhodne prokurátor, a jde-li o příkaz soudu, soud.
(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.