Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních

(1) Nejde-li o případ uvedený v § 326 odst. 2 nebo 3 nebo v § 327 odst. 1, anebo nevyužije-li samosoudce podle § 328 odst. 1 některý z důvodů pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu uvedeného v § 323 odst. 1 nebo 3, uzná takové rozhodnutí na území České republiky.

(2) Spolu s rozhodnutím soudu jiného členského státu uvedeným v § 323 odst. 1 písm. a) nebo rozhodnutím jiného orgánu než soudu o podmíněném propuštění uvedeným v § 323 odst. 3 se vždy také uzná rozhodnutí soudu jiného členského státu, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, z jehož výkonu byla osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, propuštěna.

(3) Spolu s rozhodnutím jiného orgánu než soudu uvedeným v § 323 odst. 3, jímž byl stanoven dohled nebo uložena přiměřená omezení nebo povinnosti na základě rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, se vždy uzná také toto rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění a zároveň i jeho předchozí rozhodnutí, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, z jehož výkonu byla osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, propuštěna.

(4) Spolu s rozhodnutím jiného orgánu než soudu uvedeným v § 323 odst. 3, jímž byl stanoven dohled nebo uložena přiměřená omezení nebo povinnosti na základě rozhodnutí soudu o podmíněném odsouzení k trestu odnětí svobody nebo k ochrannému opatření spojenému se zbavením osobní svobody, nebo o podmíněném upuštění od potrestání, se vždy uzná také toto rozhodnutí soudu.

(1) Současně s rozhodnutím o uznání samosoudce rozhodne, že se trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost uložená rozhodnutím jiného členského státu vykonají, přičemž

a) neslučuje-li se druh takového trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti, včetně těch, jež mají být vykonány v případě jejich neplnění, s právním řádem České republiky, přizpůsobí je druhu trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti podle trestního zákona, který mu nejvíce odpovídá, nebo

b) překračuje-li výměra takového trestu, včetně délky zkušební doby, po kterou má být vykonáván dohled nebo plněna přiměřená omezení nebo povinnosti, nebo výměra nepodmíněného trestu odnětí svobody, který má být vykonán v případě neplnění trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti uložených rozhodnutím jiného členského státu horní hranici sazby za odpovídající trestný čin nebo nejvyšší přípustnou délku zkušební doby podle trestního zákona, sníží ji na horní hranici sazby za odpovídající trestný čin nebo na nejvyšší přípustnou délku podle trestního zákona.

(2) V rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu o podmíněném propuštění samosoudce rozhodne i o zařazení osoby, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, do typu věznice pro případ, že bude následně rozhodnuto, že se zbytek nepodmíněného trestu odnětí svobody vykoná.

(3) Trest nespojený se zbavením osobní svobody, za který lze podle právního řádu jiného členského státu uložit náhradní nepodmíněný trest odnětí svobody při porušení podmínek jeho výkonu a který neodpovídá žádnému trestu nespojenému se zbavením osobní svobody podle trestního zákona, se přemění na podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody s dohledem.

(4) Trest nebo ochranné opatření, jež nejsou spojeny se zbavením osobní svobody, za které nelze podle právního řádu jiného členského státu uložit náhradní nepodmíněný trest odnětí svobody při porušení podmínek jejich výkonu a které neodpovídají žádnému trestu nebo ochrannému opatření nespojenému se zbavením osobní svobody podle trestního zákona, se přemění na dohled.

(5) Přizpůsobení trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti nesmí zhoršit postavení osoby, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje.

(1) Proti rozhodnutí podle § 328 odst. 1, § 329 nebo 330 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout důvody, pro které bylo rozhodnutí jiného členského státu vydáno.

(2) Soud rozhodující o stížnosti zruší napadené rozhodnutí, shledá-li důvod uvedený v § 326 odst. 2 nebo 3. Shledá-li důvod uvedený v § 326 odst. 2, může ukončit řízení. Shledá-li důvod uvedený v § 326 odst. 3, nejprve o této skutečnosti vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání a výkonu takového rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví. Řízení ukončí až v případě, že se příslušný orgán jiného členského státu nevyjádří ve lhůtě nebo neuvede okolnosti, které vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat.

(1) Vzal-li příslušný orgán jiného členského státu rozhodnutí spolu s osvědčením zpět do doby, než je o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu pravomocně rozhodnuto, samosoudce a v řízení o stížnosti předseda senátu vezme zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení rozhodnutím na vědomí, čímž je řízení ukončeno.

(2) Vzal-li příslušný orgán jiného členského státu rozhodnutí spolu s osvědčením zpět až poté, co bylo toto rozhodnutí v České republice pravomocně uznáno, samosoudce bez zbytečného odkladu učiní opatření směřující k upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí. Byl-li však již výkon trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti zahájen, samosoudce o tom informuje příslušný orgán jiného členského státu a upozorní jej, že v takovém případě již nelze ke zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení přihlížet.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, při výkonu trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti, včetně změny uložených omezení nebo povinností, uložení dalších omezení nebo povinností nebo nařízení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, se postupuje obdobně podle ustanovení hlavy dvacáté první trestního řádu.

(2) Poruší-li osoba, nad níž je vykonáván dohled v případě uvedeném v § 330 odst. 4, závažným způsobem nebo opakovaně podmínky dohledu, samosoudce o tom bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu za účelem převzetí výkonu uznaného rozhodnutí. Vyrozumění se zasílá na stanoveném formuláři36). Obdobně podle věty první a druhé se postupuje i v případě závažného nebo opakovaného porušení podmínek dohledu vykonávaného nad osobou na základě rozhodnutí jiného členského státu uvedeného v § 323 odst. 1 písm. c).

(3) Samosoudce může předat výkon uznaného rozhodnutí zpět do jiného členského státu také v případě, že jej příslušný orgán jiného členského státu požádá o převzetí jeho výkonu z důvodu, že se proti osobě, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, vede v tomto členském státu jiné trestní řízení.

(4) Samosoudce neprodleně učiní opatření směřující k upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí jiného členského státu, pokud

a) jej příslušný orgán jiného členského státu vyrozuměl o amnestii, milosti nebo jiném rozhodnutí anebo opatření, v jehož důsledku se uznané rozhodnutí stalo nevykonatelným,

b) vyrozuměl jiný členský stát o skutečnostech uvedených v odstavci 2, nebo

c) vyhověl žádosti příslušného orgánu jiného členského státu o předání výkonu uznaného rozhodnutí.

(5) Samosoudce může učinit opatření směřující k upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí jiného členského státu také v případě, že

a) osobu, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, nelze nalézt na území České republiky, nebo

b) osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, již nemá v České republice obvyklé bydliště, a tato skutečnost brání řádnému výkonu rozhodnutí.

(6) V případě uvedeném v odstavci 4 písm. a) samosoudce požádá příslušný orgán jiného členského státu o sdělení, zda amnestie, milost nebo jiné rozhodnutí anebo opatření má v jiném členském státu účinky, že se na osobu, vůči níž uznané rozhodnutí jiného členského státu směřuje, hledí, jako by nebyla odsouzena. V případě uvedeném v odstavci 4 písm. b) a c) a v odstavci 5 požádá soud příslušný orgán jiného členského státu, aby mu sdělil, že osoba, vůči níž uznané rozhodnutí jiného členského státu směřuje, uložený trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo přiměřenou povinnost vykonala, nebo že se na ni z jiných důvodů hledí, jako by nebyla odsouzena. Hledí-li se na osobu, vůči níž uznané rozhodnutí jiného členského státu směřuje, v tomto členském státě, jako by nebyla odsouzena, hledí se na ni tak i v České republice. Bylo-li uznané rozhodnutí v jiném členském státu pravomocně zrušeno, soud zruší své rozhodnutí o jeho uznání.

(7) Samosoudce bez zbytečného odkladu rozhodne o tom, v jaké části uznané rozhodnutí jiného členského státu vykonáno nebude, jakmile jej příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí o amnestii, milosti nebo jiném rozhodnutí anebo opatření, v jehož důsledku se uznané rozhodnutí stalo zčásti nevykonatelným. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(8) V případech uvedených v odstavci 4 písm. b) a c) a v odstavci 5 přechází právo vykonat uznané rozhodnutí jiného členského státu ve zbylém rozsahu zpět na tento členský stát. Samosoudce za účelem zajištění pokud možno nepřetržitého výkonu uznaného rozhodnutí spolupracuje s orgánem jiného členského státu, zejména si s ním vyměňuje všechny potřebné informace.

(1) Samosoudce bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o

a) upuštění nebo částečném upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí,

b) upuštění od výkonu trestu nebo ochranného opatření z důvodu, že osobě, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, byla v České republice udělena milost nebo amnestie, včetně uvedení důvodů jejich udělení, jsou-li známy,

c) změně uložených omezení nebo povinností, uložení dalších omezení nebo povinností nebo nařízení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku,

d) tom, že trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost byly vykonány.

(2) Samosoudce vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu na jeho žádost o nejvyšší přípustné výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody, který lze uložit podle trestního zákona v případě neplnění trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti uložených rozhodnutím jiného členského státu.

(3) Samosoudce vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o dalších skutečnostech, považuje-li to za potřebné z hlediska zajištění řádného výkonu uznaného rozhodnutí. K vyrozumění může použít formulář uvedený v § 333 odst. 2.

Náklady řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu nese Česká republika.

(1) Podle tohoto dílu lze zaslat jinému členskému státu k uznání a výkonu pravomocné rozhodnutí soudu, kterým bylo rozhodnuto o

a) podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za současného stanovení dohledu nebo uložení přiměřených omezení nebo povinností,

b) stanovení dohledu nebo uložení přiměřených omezení nebo povinností podmíněně odsouzenému,

c) podmíněném upuštění od potrestání za současného stanovení dohledu,

d) uložení trestu domácího vězení,

e) uložení trestu obecně prospěšných prací,

f) uložení trestu zákazu činnosti,

g) uložení trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, nebo

h) uložení ambulantního ochranného léčení.

(2) Rozhodnutí uvedená v odstavci 1 písm. a) až c) lze zaslat jinému členskému státu k uznání a výkonu pouze v případě, že ukládají omezení nebo povinnosti uvedené v § 324 odst. 1, nebo omezení a povinnosti, o kterých jiný členský stát oznámil37), že nad nimi lze na jeho území vykonávat dohled nebo jinak zajistit jejich kontrolu.

(3) Spolu s rozhodnutím uvedeným v odstavci 1 písm. a) se do jiného členského státu vždy zašle též rozhodnutí soudu, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, z jehož výkonu byla osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, propuštěna.

(4) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje právní předpisy k provedení příslušného předpisu Evropské unie33).

(1) Je-li to zapotřebí pro zajištění řádného výkonu rozhodnutí, může soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, zaslat toto rozhodnutí příslušnému orgánu jiného členského státu za účelem jeho uznání a výkonu, pokud osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, má v tomto členském státu obvyklé bydliště a zdržuje se na jeho území nebo z okolností vyplývá, že zamýšlí vrátit se do tohoto státu. Rozhodnutí lze zaslat za účelem jeho uznání a výkonu i do členského státu, u kterého nejsou splněny podmínky uvedené ve větě první, pokud o to osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, požádá a tento členský stát s převzetím rozhodnutí souhlasí. Rozhodnutí nelze zaslat za účelem uznání a výkonu souběžně do více členských států.

(2) Rozhodnutí zašle soud příslušnému orgánu jiného členského státu spolu s osvědčením na stanoveném formuláři34) přeloženým do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu, nebo do jazyka, v němž tento stát osvědčení podle svého prohlášení35) přijímá.

(3) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu poskytne soud dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely uznání a výkonu tohoto rozhodnutí.

(4) Ministerstvo poskytne na žádost soudu součinnost při zjištění potřebných informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného členského státu, kterému má být zasláno rozhodnutí, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem tohoto členského státu pro uznání a výkon takového rozhodnutí.

(5) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho žádost potřebné informace, zejména o počtu rozhodnutí zaslaných do jiných členských států k uznání a výkonu a o výsledku řízení o uznání a výkonu těchto rozhodnutí v jiných členských státech.

(1) Soud může požádat příslušný orgán jiného členského státu o sdělení, v jaké nejvyšší přípustné výměře lze podle právního řádu tohoto členského státu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody při nesplnění uloženého trestu, ochranného léčení, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti osobou, které byly uloženy. Má-li soud za to, že taková výměra trestu vede k výraznému zhoršení postavení osoby, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, nebo nepovažuje-li soud takovou výměru za dostatečnou z hlediska naplnění účelu trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti, může vzít rozhodnutí spolu s osvědčením zpět.

(2) Soud může také vzít rozhodnutí s osvědčením zpět, vyrozuměl-li jej příslušný orgán jiného členského státu o přizpůsobení uloženého trestu, ochranného léčení, podmínek dohledu, přiměřených omezení nebo přiměřených povinností v souladu s jeho právním řádem, má-li za to, že takové přizpůsobení vede k výraznému zhoršení postavení osoby, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, nebo nenaplňuje účel trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti.

(3) O zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení musí soud vyrozumět příslušný orgán jiného členského státu nejpozději do 10 dnů poté, co od něj obdrží informaci uvedenou v odstavci 1 nebo 2. Zpětvzetí není možné, byl-li v jiném členském státu již zahájen výkon uznaného rozhodnutí.

(1) Soud může požádat příslušný orgán jiného členského státu o předání výkonu uznaného rozhodnutí zpět do České republiky, pokud se proti osobě, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, vede v České republice jiné trestní řízení.

(2) Po zahájení výkonu uznaného rozhodnutí v jiném členském státu lze výkon takového rozhodnutí v České republice zahájit nebo v něm pokračovat pouze, pokud

a) jde o případ, na který se vztahuje prohlášení jiného členského státu38), že nebude zajišťovat výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody,

b) osobu, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, nelze nalézt na území tohoto členského státu,

c) osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, již nemá obvyklé bydliště v tomto členském státu, nebo

d) jiný členský stát předal výkon uznaného rozhodnutí zpět do České republiky na základě žádosti soudu podle odstavce 1.

(3) Soud neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o

a) všech skutečnostech, které by mohly vést ke změně uloženého trestu, ambulantního ochranného léčení, podmínek dohledu, přiměřených omezení nebo přiměřených povinností anebo k nařízení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody,

b) udělení milosti nebo amnestie osobě, vůči níž rozhodnutí směřuje, v České republice, nebo o jiném rozhodnutí, opatření anebo skutečnosti, v jejichž důsledku se rozhodnutí stalo nevykonatelným nebo vykonatelným jen částečně.

(4) Učinil-li jiný členský stát prohlášení38), že nebude zajišťovat výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody v případě porušení uloženého trestu, ochranného léčení, podmínek dohledu, přiměřených omezení nebo přiměřených povinností, soud tento stát namísto o skutečnostech, které by mohly vést k nařízení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo nařízení výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, vyrozumí o tom, že podle trestního řádu byl nařízen výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo bylo ambulantní ochranné léčení změněno na ústavní ochranné léčení.

(5) Uložený trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost se vykonají v České republice v rozsahu, v jakém nebyly vykonány.

(1) Ustanovení této hlavy se užijí na zajištění pokračování ochrany před trestnou činností na základě evropského ochranného příkazu na území

a) jiného členského státu, pokud byla určité osobě poskytnuta ochranným příkazem vydaným v trestním řízení vedeném v České republice, nebo

b) České republiky, pokud byla určité osobě poskytnuta ochranným příkazem vydaným v trestním řízení vedeném v jiném členském státu.

(2) Podle této hlavy se postupuje ve vztahu k jiným členským státům, pro které je závazný předpis Evropské unie upravující evropský ochranný příkaz39).

(1) Evropský ochranný příkaz vydává na základě ochranného příkazu uvedeného v odstavci 2

a) justiční orgán podle tohoto zákona, nebo

b) justiční nebo rovnocenný orgán jiného členského státu podle jeho právního řádu.

(2) Ochranným příkazem se rozumí rozhodnutí vydané v trestním řízení soudem a v přípravném řízení soudcem nebo státním zástupcem, nebo rozhodnutí vydané v trestním řízení orgánem jiného členského státu, pokud bylo vydáno za účelem ochrany osoby před trestným činem, který může ohrozit její život, zdraví, svobodu nebo lidskou důstojnost, a podezřelému, obviněnému nebo odsouzenému ukládá

a) zákaz vstupu do určitých míst nebo vymezených oblastí, které osoba chráněná ochranným příkazem navštěvuje nebo kde pobývá,

b) zákaz nebo omezení styku s osobou chráněnou ochranným příkazem, včetně styků prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jinými obdobnými prostředky, nebo

c) zákaz nebo omezení týkající se přiblížení se osobě chráněné ochranným příkazem blíže než na stanovenou vzdálenost.

(3) Chráněnou osobou se rozumí osoba, na jejíž ochranu byl vydán ochranný příkaz.

(4) Ohrožující osobou se rozumí osoba, které byl uložen zákaz nebo omezení ochranným příkazem.

(1) Při postupu podle této hlavy justiční orgán dbá na to, aby se ohrožující osoba nedozvěděla místo, kde se zdržuje chráněná osoba, nebo jiné údaje umožňující ji kontaktovat, není-li jejich sdělení ohrožující osobě nezbytné pro účely vymezení zákazu nebo omezení, které se ohrožující osobě ukládá.

(2) Justiční orgán při postupu podle této hlavy spolupracuje s příslušným orgánem jiného členského státu, zejména si s ním vyměňuje všechny potřebné informace.

(3) Ministerstvo na žádost soudu a Nejvyšší státní zastupitelství na žádost státního zástupce poskytne součinnost při zjištění potřebných informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného členského státu, kterému má být zaslán evropský ochranný příkaz, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem tohoto členského státu pro jeho uznání a přijetí návazných opatření. Stejnou součinnost poskytne ministerstvo na žádost orgánu jiného členského státu při zjištění potřebných informací, pokud jde o příslušné orgány České republiky nebo ověření podmínek stanovených právním řádem České republiky.

(4) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy Nejvyšší státní zastupitelství a soudy poskytnou ministerstvu na jeho žádost potřebné informace, zejména o počtu evropských ochranných příkazů zaslaných do jiných členských států k uznání a přijetí návazných opatření a o výsledku těchto řízení v jiných členských státech, jakož i obdobné informace ohledně evropských ochranných příkazů zaslaných jinými členskými státy do České republiky.

(1) Evropský ochranný příkaz vydaný jiným členským státem lze převzít za účelem rozhodnutí o jeho uznání, pokud jde o rozhodnutí vydané

a) justičním nebo rovnocenným orgánem jiného členského státu na základě ochranného příkazu vydaného v trestním řízení a

b) na žádost chráněné osoby, která se zdržuje nebo má bydliště na území České republiky, nebo se zde zamýšlí zdržovat nebo mít bydliště.

(2) Převzetí evropského ochranného příkazu nebrání, neukládá-li ochranný příkaz popsaný v evropském ochranném příkazu některý ze zákazů nebo omezení uvedených v § 341 odst. 2.

(3) Požádá-li chráněná osoba o vydání evropského ochranného příkazu justiční orgán a ochranný příkaz, na jehož základě má být vydán evropský ochranný příkaz, byl vydán v jiném členském státu, justiční orgán žádost neprodleně postoupí příslušnému orgánu jiného členského státu.

(1) K postupu podle tohoto dílu a dílu 1 je příslušný okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje, nebo má bydliště chráněná osoba. Nezdržuje-li se tato osoba v České republice, nebo zde nemá bydliště, je příslušný okresní soud, v jehož obvodu se tato osoba zamýšlí zdržovat nebo mít bydliště.

(2) Ke změně skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti nastalé po zahájení řízení se nepřihlíží.

(3) Byl-li evropský ochranný příkaz zaslán orgánu, který není k postupu podle tohoto dílu a dílu 1 příslušný, postoupí jej neprodleně příslušnému soudu a současně o postoupení vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, který mu jej zaslal. Má-li soud, kterému byl evropský ochranný příkaz postoupen, pochybnosti o své příslušnosti, postupuje přiměřeně podle § 188 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Ustanovení § 24 trestního řádu se užije přiměřeně.

(1) Řízení o uznání evropského ochranného příkazu a přijetí návazných opatření se zahajuje okamžikem, kdy byl příslušnému soudu doručen evropský ochranný příkaz vydaný jiným členským státem.

(2) Nejsou-li splněny podmínky pro převzetí evropského ochranného příkazu, samosoudce může řízení ukončit. V takovém případě o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a chráněnou osobu.

(3) Nelze-li v řízení pokračovat z důvodu, který není důvodem pro neuznání evropského ochranného příkazu, samosoudce o této skutečnosti vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání evropského ochranného příkazu trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví. Nevyjádří-li se příslušný orgán jiného členského státu ve lhůtě nebo neuvede-li okolnosti, které vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a chráněnou osobu.

(1) Nepovažuje-li samosoudce evropský ochranný příkaz zaslaný jiným členským státem za dostatečný podklad pro rozhodnutí o jeho uznání a přijetí návazných opatření, požádá příslušný orgán tohoto členského státu, aby mu v jím stanovené lhůtě zaslal nezbytné dodatkové informace. Nezašle-li jiný členský stát dodatkové informace ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak neučinil, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a chráněnou osobu. Na tyto následky musí být příslušný orgán jiného členského státu upozorněn.

(2) O tom, zda se evropský ochranný příkaz uzná nebo neuzná, a o návazných opatřeních samosoudce rozhodne neprodleně.

(3) Rozhodnutí o uznání evropského ochranného příkazu a návazných opatřeních samosoudce doručí bez zbytečného odkladu státnímu zástupci a chráněné osobě. Uznal-li samosoudce evropský ochranný příkaz, rozhodnutí doručí také ohrožující osobě. Neuznal-li samosoudce evropský ochranný příkaz, informuje chráněnou osobu o podmínkách, za kterých může požádat o vydání předběžných opatření podle trestního řádu. O uznání evropského ochranného příkazu a návazných opatřeních, včetně důsledků jejich porušení, samosoudce bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu; v případě neuznání jej vyrozumí i o důvodech takového postupu.

(4) Nelze-li rozhodnutí uvedené v odstavci 3 doručit ohrožující osobě z důvodu jejího neznámého pobytu a místo jejího pobytu se nepodaří zjistit ani s využitím spolupráce poskytnuté příslušným orgánem jiného členského státu, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení, včetně uvedení důvodu takového postupu, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce a chráněnou osobu.

(1) Samosoudce nemusí uznat evropský ochranný příkaz vydaný jiným členským státem, pokud

a) uznání evropského ochranného příkazu a přijetí návazných opatření by bylo v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté,

b) by skutek, pro který byl ochranný příkaz popsaný v evropském ochranném příkazu vydán, nenaplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky,

c) ohrožující osoba požívá podle právního řádu České republiky nebo mezinárodního práva výsad a imunit, pro které je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení,

d) ohrožující osoba by nebyla podle právního řádu České republiky vzhledem ke svému věku trestně odpovědná za jednání, pro které byl vydán ochranný příkaz popsaný v evropském ochranném příkazu,

e) trestní odpovědnost za jednání, pro které byl ochranný příkaz popsaný v evropském ochranném příkazu vydán, je podle právního řádu České republiky promlčena a takový ochranný příkaz byl vydán pro skutek, jehož stíhání je podle právního řádu České republiky v pravomoci orgánů České republiky,

f) zákaz nebo omezení uložené ohrožující osobě ochranným příkazem popsaným v evropském ochranném příkazu neodpovídá zákazu nebo omezení uvedenému v § 341 odst. 2,

g) ochranný příkaz v něm popsaný byl vydán pro skutek spáchaný zcela nebo zčásti na území České republiky nebo mimo území České republiky na palubě lodi nebo jiného plavidla nebo letadla anebo jiného vzdušného dopravního prostředku, které jsou registrovány v České republice; přitom zohlední zejména okolnosti spáchání skutku, nebo

h) je zjevně neúplný nebo není přeložen do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze evropský ochranný příkaz podle prohlášení České republiky přijmout.

(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je ohrožující osoba vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby, státního zástupce nebo samosoudce Nejvyšší soud.

(3) Před rozhodnutím o neuznání z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. h) neuznání samosoudce vyzve příslušný orgán jiného členského státu, aby mu ve lhůtě jím stanovené zaslal doplněné znění evropského ochranného příkazu nebo jeho překlad do příslušného jazyka. Zároveň jej upozorní, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak nemohl učinit, neuzná evropský ochranný příkaz.

Nejde-li o případ uvedený v § 345 odst. 2 nebo 3 nebo v § 346 odst. 1 anebo v § 352 odst. 1 větě druhé, nebo nevyužije-li samosoudce některý z důvodů pro neuznání evropského ochranného příkazu, uzná evropský ochranný příkaz na území České republiky a současně uloží ohrožující osobě návazné opatření, kterým je vždy to z předběžných opatření uvedených v § 88c trestního řádu, jež svou povahou nejvíce odpovídá zákazu nebo omezení uloženému v ochranném příkazu popsaném v evropském ochranném příkazu, a to bez ohledu na to, v jaké fázi trestního řízení byl ochranný příkaz v jiném členském státu vydán. Při ukládání návazného opatření postupuje přiměřeně podle § 88b až 88m trestního řádu. Součástí usnesení je i poučení o důsledcích porušení návazného opatření.

(1) Proti rozhodnutí podle § 347 odst. 1 nebo § 348 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout důvody, pro které byl evropský ochranný příkaz nebo ochranný příkaz v něm popsaný vydán v jiném členském státu.

(2) Soud rozhodující o stížnosti zruší napadené rozhodnutí, shledá-li důvod uvedený v § 345 odst. 2 nebo 3 nebo v § 352 odst. 1 větě druhé. Shledá-li důvod uvedený v § 345 odst. 2 nebo v § 352 odst. 1 větě druhé, ukončí řízení. Shledá-li důvod uvedený v § 345 odst. 3, nejprve o této skutečnosti vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání evropského ochranného příkazu trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví. Řízení ukončí až v případě, že se příslušný orgán jiného členského státu nevyjádří ve lhůtě nebo neuvede okolnosti, které vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat.

(1) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, při výkonu návazného opatření samosoudce postupuje přiměřeně podle ustanovení trestního řádu upravujících výkon předběžných opatření; ustanovení § 88n odst. 1 trestního řádu se neužije. Poruší-li ohrožující osoba návazné opatření, může jí samosoudce uložit pouze pořádkovou pokutu.

(2) Porušení návazného opatření ohrožující osobou samosoudce bez zbytečného odkladu oznámí příslušnému orgánu jiného členského státu. Oznámení o porušení návazného opatření se zasílá na formuláři stanoveném předpisem Evropské unie upravujícím evropský ochranný příkaz41) přeloženém do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu, nebo do jazyka, v němž tento stát podle svého prohlášení40) oznámení přijímá.

(1) Změní-li orgán jiného členského státu ochranný příkaz popsaný v evropském ochranném příkazu, samosoudce rozhodne, zda návazné opatření uložené na základě evropského ochranného příkazu takto pozmění, uloží místo něj jiné, nebo zda je ponechá v původní podobě. Ukládá-li změněný ochranný příkaz jinou povinnost, než která je uvedena v § 341 odst. 2, samosoudce rozhodne o ponechání návazného opatření v původní podobě; stejně postupuje i v případě, že je dán důvod pro neuznání nového evropského ochranného příkazu podle § 347 odst. 1 písm. h) a příslušný orgán jiného členského státu bez uvedení podstatných důvodů nevyhoví jeho výzvě ve stanovené lhůtě. Rozhodnutí samosoudce doručí státnímu zástupci, chráněné osobě a ohrožující osobě. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout důvody, pro které byl evropský ochranný příkaz nebo ochranný příkaz v něm popsaný vydán v jiném členském státu.

(2) Samosoudce vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o změně návazného opatření uloženého na základě uznaného evropského ochranného příkazu nebo o jeho ponechání v platnosti, a to včetně uvedení důvodů, pro které nemohlo dojít k jejich změně. Pokud samosoudce ponechá v platnosti návazné opatření uložené na základě uznaného evropského ochranného příkazu, dotáže se příslušného orgánu jiného členského státu, zda má pokračovat v jeho výkonu, nebo zda je má zrušit.

(3) Samosoudce bez zbytečného odkladu rozhodne o zrušení návazného opatření, pokud

a) příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí soud o zrušení evropského ochranného příkazu, nebo

b) nastane jiná skutečnost, v jejímž důsledku nelze pokračovat ve výkonu návazného opatření uloženého na základě uznaného evropského ochranného příkazu.

(4) Samosoudce může rozhodnout o zrušení návazného opatření, pokud

a) příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí soud, že netrvá na dalším výkonu návazného opatření uloženého na základě původního evropského ochranného příkazu,

b) se chráněná osoba přestala zdržovat na území České republiky nebo zde již nemá bydliště, nebo

c) jde o případ uvedený v § 352 odst. 2 větě druhé.

(5) O zrušení návazného opatření podle odstavců 3 a 4 a o důvodech takového postupu samosoudce bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu.

(1) Byl-li do České republiky zaslán ochranný příkaz popsaný v evropském ochranném příkazu za účelem postupu podle hlavy IV nebo IX a samosoudce se o této skutečnosti dozví předtím, než rozhodne o uznání evropského ochranného příkazu a přijetí návazných opatření podle § 348, rozhodnutí odloží do doby, než je pravomocně rozhodnuto o uznání a výkonu ochranného příkazu podle hlavy IV nebo IX. Pokud bylo v řízení podle hlavy IV nebo IX pravomocně rozhodnuto, že se ochranný příkaz uzná a vykoná, samosoudce řízení o uznání evropského ochranného příkazu a přijetí návazných opatření ukončí a o této skutečnosti, včetně uvedení důvodů, vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce a chráněnou osobu. V opačném případě samosoudce v řízení pokračuje.

(2) Byl-li do České republiky zaslán ochranný příkaz popsaný v evropském ochranném příkazu za účelem postupu podle hlavy IV nebo IX a samosoudce se o této skutečnosti dozví až poté, co již pravomocně rozhodl, že se evropský ochranný příkaz uznává a že se ukládá návazné opatření podle § 348, pokračuje se ve výkonu návazného opatření do doby, než je pravomocně rozhodnuto o uznání a výkonu ochranného příkazu podle hlavy IV nebo IX. Pokud bylo v řízení podle hlavy IV nebo IX pravomocně rozhodnuto, že se ochranný příkaz uzná a vykoná, samosoudce může rozhodnout o zrušení návazného opatření; v opačném případě ponechá návazné opatření v platnosti.

Náklady řízení o uznání evropského ochranného příkazu a přijetí návazných opatření nese Česká republika.

(1) Justiční orgán, který je příslušný k výkonu ochranného příkazu, může na žádost chráněné osoby vydat evropský ochranný příkaz, zdržuje-li se chráněná osoba nebo má-li bydliště na území jiného členského státu nebo zamýšlí-li se v něm zdržovat nebo mít bydliště. Justiční orgán při zvažování, zda vydá evropský ochranný příkaz, zejména zohlední dobu, po kterou se chráněná osoba zamýšlí zdržovat nebo mít bydliště v jiném členském státu, a míru jejího ohrožení. Před vydáním evropského ochranného příkazu justiční orgán ověří, že ochranný příkaz, na jehož základě má být vydán, ukládá některý ze zákazů nebo omezení odpovídajících zákazům nebo omezením uvedeným v § 341 odst. 2. Nevydá-li justiční orgán evropský ochranný příkaz, rozhodne o zamítnutí žádosti chráněné osoby.

(2) Evropský ochranný příkaz se vydává na formuláři stanoveném předpisem Evropské unie upravujícím evropský ochranný příkaz42) a obsahuje náležitosti v něm uvedené.

(3) Přichází-li ohledně ochranného příkazu vůči témuž členskému státu v úvahu postup podle hlavy IV nebo hlavy IX, justiční orgán přednostně postupuje podle ustanovení těchto hlav.

(4) Evropský ochranný příkaz nebo rozhodnutí o zamítnutí žádosti chráněné osoby o jeho vydání justiční orgán doručí chráněné osobě. Proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání evropského ochranného příkazu může chráněná osoba podat stížnost.

(5) Byl-li ochranný příkaz změněn nebo zrušen, justiční orgán, který vydal evropský ochranný příkaz, jej odpovídajícím způsobem změní nebo jej odvolá. Změněný evropský ochranný příkaz justiční orgán doručí příslušnému orgánu jiného členského státu a o této změně vyrozumí též chráněnou osobu. O odvolání evropského ochranného příkazu justiční orgán vyrozumí chráněnou osobu a příslušný orgán jiného členského státu.

(1) Justiční orgán, který vydal evropský ochranný příkaz, jej zašle příslušnému orgánu jiného členského státu, ve kterém se chráněná osoba zdržuje nebo má bydliště nebo ve kterém se zamýšlí zdržovat anebo mít bydliště, za účelem jeho uznání a přijetí návazných opatření.

(2) Evropský ochranný příkaz zašle justiční orgán příslušnému orgánu jiného členského státu přeložený do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu, nebo do jazyka, v němž jej tento členský stát podle svého prohlášení40) přijímá.

(3) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu poskytne justiční orgán dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely uznání evropského ochranného příkazu a přijetí návazných opatření.

(1) Uznání evropského ochranného příkazu orgánem jiného členského státu a přijetí návazných opatření nebrání výkonu ochranného příkazu, na jehož základě byl evropský ochranný příkaz vydán.

(2) Pokud orgán jiného členského státu, který uznal evropský ochranný příkaz a přijal návazné opatření, vyrozumí justiční orgán o tom, že ohrožující osoba porušila toto návazné opatření, postupuje se obdobně jako v případě, že by ohrožující osoba porušila podmínky stanovené ochranným příkazem na území České republiky, nebyl-li výkon ochranného příkazu předán do některého z členských států.

(3) Justiční orgán neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o jakémkoli rozhodnutí, opatření nebo skutečnostech, v jejichž důsledku nelze pokračovat ve výkonu opatření přijatých jiným členským státem na základě uznaného evropského ochranného příkazu.

(1) Ustanovení této hlavy se užijí ve vztahu k jiným členským státům na opatření důkazu na základě evropského vyšetřovacího příkazu.

(2) Ustanovení této hlavy se neužijí na

a) opatření důkazu v rámci společného vyšetřovacího týmu zřízeného s jiným členským státem, s výjimkou případu, kdy je opatřován důkaz z jiného členského státu, který se společného vyšetřovacího týmu neúčastní,

b) právní pomoc spočívající v doručení písemnosti a

c) zajištění věci pro jiné než důkazní účely.

(3) Podle této hlavy se postupuje ve vztahu k jiným členským státům, pro které je závazný předpis Evropské unie upravující evropský vyšetřovací příkaz44).

Evropským vyšetřovacím příkazem se rozumí příkaz

a) vydaný justičním orgánem za účelem provedení úkonu právní pomoci s cílem opatřit důkaz na území jiného členského státu, nebo

b) vydaný justičním orgánem jiného členského státu nebo jiným než justičním orgánem jiného členského státu, který má v tomto členském státu pravomoc opatřovat důkazy, pokud jím vydaný příkaz potvrdil justiční orgán tohoto členského státu, za účelem provedení úkonu právní pomoci s cílem opatřit důkaz na území České republiky.

(1) Justiční orgán při postupu podle této hlavy spolupracuje s orgánem jiného členského státu, zejména si s ním vyměňuje všechny potřebné informace.

(2) Ministerstvo na žádost soudu a Nejvyšší státní zastupitelství na žádost státního zástupce poskytne součinnost při zjištění potřebných informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného členského státu, kterému má být zaslán evropský vyšetřovací příkaz, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem tohoto členského státu pro jeho uznání a výkon. Stejnou součinnost poskytne ministerstvo nebo Nejvyšší státní zastupitelství na žádost orgánu jiného členského státu při zjištění potřebných informací, pokud jde o příslušné orgány České republiky nebo ověření podmínek stanovených právním řádem České republiky.

(3) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho žádost potřebné informace, zejména o počtu evropských vyšetřovacích příkazů zaslaných do jiných členských států k uznání a výkonu a o výsledku těchto řízení v jiných členských státech, jakož i obdobné informace ohledně evropských vyšetřovacích příkazů zaslaných jinými členskými státy do České republiky.

(1) Pro stanovení příslušnosti k postupu podle dílu 1, tohoto dílu a dílu 4 se ustanovení § 48 odst. 5 věta první, § 48 odst. 6 až 9 a § 48a použijí obdobně, není-li v této hlavě stanoveno jinak.

(2) Byl-li evropský vyšetřovací příkaz zaslán orgánu, který není k postupu podle dílu 1, tohoto dílu a dílu 4 příslušný, postoupí jej neprodleně příslušnému justičnímu orgánu. Nepříslušný orgán bez zbytečného odkladu, nejpozději do 7 dnů od obdržení evropského vyšetřovacího příkazu, potvrdí jeho přijetí na formuláři stanoveném předpisem Evropské unie upravujícím evropský vyšetřovací příkaz45) orgánu jiného členského státu, který mu jej zaslal, a vyrozumí jej o postoupení evropského vyšetřovacího příkazu příslušnému justičnímu orgánu.

(3) Justiční orgán bez zbytečného odkladu, nejpozději do 7 dnů od obdržení evropského vyšetřovacího příkazu, potvrdí jeho přijetí na formuláři stanoveném předpisem Evropské unie upravujícím evropský vyšetřovací příkaz45) orgánu jiného členského státu, který mu jej zaslal.

Justiční orgán vrátí evropský vyšetřovací příkaz orgánu jiného členského státu, který mu jej zaslal, spolu s uvedením důvodu takového postupu, jestliže tento příkaz nebyl vydán

a) orgánem jiného členského státu uvedeným v § 358 písm. b),

b) za účelem provedení úkonu právní pomoci s cílem opatřit důkaz na území České republiky, nebo

c) v trestním řízení anebo v řízení o jiném deliktu za předpokladu, že se v jiném členském státě lze domáhat projednání věci před soudem v trestním řízení.

(1) Pokud má justiční orgán důvodně za to, že vydání evropského vyšetřovacího příkazu není nezbytné pro dosažení sledovaného cíle, neodpovídá závažnosti činu, v souvislosti s nímž je příkaz vydán, nebo má pochybnosti o tom, zda úkon právní pomoci, který má být na jeho základě proveden, by bylo možné provést za stejných podmínek i podle právního řádu státu, který evropský vyšetřovací příkaz vydal, může tuto skutečnost sdělit orgánu jiného členského státu a požádat jej o stanovisko. Trvá-li orgán jiného členského státu na správnosti vydání evropského vyšetřovacího příkazu, justiční orgán dále postupuje podle ustanovení dílu 1, tohoto dílu a dílu 4.

(2) Justiční orgán neprodleně vyrozumí orgán jiného členského státu o tom, že evropský vyšetřovací příkaz nelze vykonat, pokud má důkaz být opatřen úkonem právní pomoci, který není v právním řádu České republiky upraven, nebo by důkaz takovým úkonem nebylo možné opatřit v trestním řízení vedeném v České republice v obdobném vnitrostátním případě, a zároveň nelze požadovaný důkaz opatřit jiným úkonem právní pomoci, který by nezasahoval do práv dotčené osoby ve větší míře než úkon právní pomoci uvedený v evropském vyšetřovacím příkazu. Ustanovení věty první se nepoužije, pokud byl evropský vyšetřovací příkaz vydán za účelem

a) poskytnutí důkazu, který má justiční orgán již k dispozici, pokud jej lze podle práva České republiky pro účely jiného řízení poskytnout,

b) získání údajů z evidencí a informačních systémů policejních orgánů nebo justičních orgánů, do kterých má justiční orgán přímý přístup,

c) provedení výslechu osoby,

d) zjištění totožnosti účastníka provozu elektronických komunikací k určitému telefonnímu číslu nebo adrese IP,

e) opatření znaleckého posudku, pro jehož vypracování se nevyžaduje povinná součinnost osoby, vůči které směřuje, nebo

f) získání informací podle § 8 odst. 1 trestního řádu, které nezasahují do soukromí osoby.

(3) Nepovažuje-li justiční orgán evropský vyšetřovací příkaz zaslaný jiným členským státem z důvodu jeho neúplnosti nebo zjevné nesprávnosti za dostatečný podklad pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro jeho výkon, nebo není-li přeložen do českého jazyka nebo do jazyka, ve kterém jej Česká republika podle svého prohlášení přijímá46), požádá orgán tohoto členského státu, aby mu v jím stanovené lhůtě zaslal nezbytné dodatkové informace nebo překlad evropského vyšetřovacího příkazu do příslušného jazyka. Nezašle-li orgán jiného členského státu dodatkové informace nebo překlad ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak neučinil, justiční orgán jej neprodleně vyrozumí o tom, že evropský vyšetřovací příkaz nelze vykonat. Na tyto následky musí být orgán jiného členského státu upozorněn.

(4) Brání-li výkonu evropského vyšetřovacího příkazu důvod, který není důvodem pro odmítnutí výkonu evropského vyšetřovacího příkazu, justiční orgán o této skutečnosti vyrozumí orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na výkonu příkazu trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví. Nevyjádří-li se orgán jiného členského státu ve stanovené lhůtě nebo neuvede-li okolnosti, které tento důvod vyvracejí, justiční orgán jej neprodleně vyrozumí o tom, že evropský vyšetřovací příkaz nelze vykonat.

V případě, kdy jde o skutek, za který je možné v členském státu, který vydal evropský vyšetřovací příkaz, uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 3 roky a který spočívá v jednání uvedeném v předpisu Evropské unie upravujícím evropský vyšetřovací příkaz47), jež orgán jiného členského státu označí v oddílu G bodu 3 formuláře, na kterém se vydává evropský vyšetřovací příkaz48), justiční orgán pro účely posouzení, zda se evropský vyšetřovací příkaz vydaný jiným členským státem vykoná, nezjišťuje, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky.

Justiční orgán posoudí, zda jsou splněny podmínky pro výkon evropského vyšetřovacího příkazu, a učiní některý z úkonů podle § 361, 362, § 365 odst. 5 nebo podle § 366 odst. 1 věty první zpravidla ve lhůtě uvedené v tomto příkazu; není-li v příkazu lhůta uvedena, učiní tak neprodleně, zpravidla nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy tento příkaz obdržel. Do těchto lhůt se nezapočítává doba, po kterou jsou od jiného členského státu opatřovány podklady nezbytné pro posouzení splnění podmínek pro výkon evropského vyšetřovacího příkazu. Nelze-li tyto lhůty dodržet, justiční orgán o tom neprodleně uvědomí orgán jiného členského státu a uvede důvody prodlení, včetně předpokládané doby takového prodlení.

(1) Justiční orgán může odmítnout vykonat evropský vyšetřovací příkaz, pokud

a) jeho výkon by byl v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté,

b) by skutek nenaplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky a nejde o jednání uvedená v § 363; v případě trestných činů týkajících se daní, poplatků, cel nebo měny nelze výkon evropského vyšetřovacího příkazu odmítnout pouze z toho důvodu, že právní předpisy České republiky neukládají tentýž druh daní, poplatků nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající se daní, poplatků, cel nebo měny jako právní předpisy daného členského státu,

c) jeho výkonu brání výsada nebo imunita podle zákona nebo mezinárodního práva, pro kterou je osoba vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení,

d) byl vydán v jiném než v trestním řízení a v obdobném vnitrostátním případě by v trestním řízení vedeném v České republice nebylo možné úkon právní pomoci v něm uvedený provést,

e) skutek byl spáchán mimo území členského státu, který evropský vyšetřovací příkaz vydal, byl zcela nebo zčásti spáchán na území České republiky a nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky,

f) jeho výkon by mohl poškodit bezpečnostní zájmy České republiky, ohrozit zdroj informací nebo by mohl ohrozit nebo narušit činnost zpravodajských služeb, nebo

g) lze mít důvodně za to, že provedení úkonu právní pomoci by bylo neslučitelné s povinnostmi vyplývajícími pro Českou republiku z článku 6 Smlouvy o Evropské unii nebo z Listiny základních práv Evropské unie.

(2) Důvod pro odmítnutí výkonu evropského vyšetřovacího příkazu uvedený v odstavci 1 písm. b) se neuplatní, pokud je evropský vyšetřovací příkaz vydán za účelem provedení úkonu právní pomoci uvedeného v § 362 odst. 2 písm. a) až e).

(3) Justiční orgán si před odmítnutím výkonu evropského vyšetřovacího příkazu z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a), c), e), f) nebo g) vždy vyžádá stanovisko orgánu jiného členského státu.

(4) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči níž evropský vyšetřovací příkaz směřuje, vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby nebo justičního orgánu Nejvyšší soud. Je-li ke zbavení výsady nebo imunity příslušný orgán České republiky, požádá justiční orgán o to, aby tento orgán dotčenou osobu výsady nebo imunity zbavil. Je-li ke zbavení výsady nebo imunity příslušný orgán cizího státu nebo mezinárodní organizace, justiční orgán požádá orgán jiného členského státu, který vydal evropský vyšetřovací příkaz, aby podal žádost o zbavení této výsady nebo imunity.

(5) O odmítnutí výkonu evropského vyšetřovacího příkazu a jeho důvodech sepíše justiční orgán záznam a neprodleně o těchto skutečnostech informuje orgán jiného členského státu.

(1) Nejde-li o případ uvedený v § 361 nebo 362 anebo nevyužije-li justiční orgán některý z důvodů pro odmítnutí výkonu evropského vyšetřovacího příkazu, sepíše o tom záznam. Evropský vyšetřovací příkaz je třeba vykonat neprodleně, zpravidla nejpozději do 90 dnů od sepsání tohoto záznamu, pokud není v evropském vyšetřovacím příkazu uvedena kratší lhůta nebo určité datum pro provedení úkonu právní pomoci nebo pokud není dán důvod pro odložení výkonu evropského vyšetřovacího příkazu. Nelze-li lhůtu pro výkon evropského vyšetřovacího příkazu dodržet, justiční orgán o tom neprodleně vyrozumí orgán jiného členského státu a uvede důvody prodlení, včetně předpokládané doby takového prodlení.

(2) Při výkonu evropského vyšetřovacího příkazu je třeba se řídit formálními náležitostmi a postupy v něm uvedenými, nejsou-li v rozporu se základními právními zásadami České republiky; nelze-li v daném případě tyto náležitosti nebo postupy dodržet, justiční orgán o tom neprodleně informuje orgán jiného členského státu. Jinak se při výkonu evropského vyšetřovacího příkazu postupuje podle právního řádu České republiky.

(3) Justiční orgán neprodleně informuje orgán jiného členského státu o tom, že nelze zajistit, aby při výkonu evropského vyšetřovacího příkazu nedošlo k nežádoucímu zpřístupnění informace o tom, že je prováděn určitý úkon právní pomoci za účelem opatření důkazu.

(4) Pokud justiční orgán při výkonu evropského vyšetřovacího příkazu zjistí, že by bylo vhodné provést další úkony právní pomoci neuvedené v evropském vyšetřovacím příkazu, neprodleně o tom vyrozumí orgán jiného členského státu. Je-li v návaznosti na toto upozornění zaslán evropský vyšetřovací příkaz vztahující se k dřívějšímu evropskému vyšetřovacímu příkazu (dále jen „doplňkový evropský vyšetřovací příkaz“), justiční orgán při posuzování splnění podmínek pro jeho výkon přezkoumá jen ty podmínky, které je třeba zkoumat výlučně ve vztahu k nově uvedenému úkonu právní pomoci.

(5) Je-li k provedení úkonu právní pomoci na základě evropského vyšetřovacího příkazu podle trestního řádu v přípravném řízení zapotřebí souhlas, povolení nebo příkaz soudce nebo v řízení před soudem soudce soudu vyššího stupně, justiční orgán si neprodleně takový souhlas nebo povolení vyžádá nebo podá návrh na vydání příkazu; v odůvodnění také uvede, jakým způsobem posoudil splnění podmínek pro výkon evropského vyšetřovacího příkazu.

(6) Odmítne-li soudce udělit souhlas nebo povolení nebo vydat příkaz podle odstavce 5 anebo evropský vyšetřovací příkaz nelze z jiného důvodu vykonat, justiční orgán o tom neprodleně vyrozumí orgán jiného členského státu a uvede důvod.

(7) Pokud byl v jiném členském státu evropský vyšetřovací příkaz zrušen nebo jej orgán jiného členského státu vzal zpět anebo provedení úkonu právní pomoci již není z jiného důvodu zapotřebí, justiční orgán od výkonu evropského vyšetřovacího příkazu upustí. S důkazy, které již na základě evropského vyšetřovacího příkazu opatřil, naloží obdobně jako s důkazy opatřenými pro účely trestního řízení, kterých již není k dalšímu řízení třeba.

(1) Justiční orgán vykoná evropský vyšetřovací příkaz prostřednictvím jiného úkonu právní pomoci, než který je v něm uveden, pokud důkaz má být na základě evropského vyšetřovacího příkazu opatřen úkonem právní pomoci, který není v právním řádu České republiky upraven nebo by jej takovým úkonem nebylo možné opatřit v trestním řízení vedeném v České republice v obdobném vnitrostátním případě, ale lze jej opatřit jiným úkonem právní pomoci, který nezasahuje do práv dotčené osoby ve větší míře než úkon právní pomoci uvedený v evropském vyšetřovacím příkazu.

(2) Justiční orgán může vykonat evropský vyšetřovací příkaz prostřednictvím jiného úkonu právní pomoci, než který je v něm uveden, pokud důkaz lze opatřit jiným úkonem právní pomoci, který zasahuje do práv dotčené osoby v menší míře než úkon právní pomoci uvedený v evropském vyšetřovacím příkazu.

(3) Postup uvedený v odstavci 1 se neuplatní vůči úkonům právní pomoci uvedeným v § 362 odst. 2 písm. a) až e).

(4) Před postupem podle odstavců 1 a 2 justiční orgán vyrozumí orgán jiného členského státu o tom, že důkaz bude opatřen jiným úkonem právní pomoci, než který je uveden v evropském vyšetřovacím příkazu, a dotáže se jej, zda i za těchto podmínek trvá na výkonu evropského vyšetřovacího příkazu nebo zda jej doplní anebo vezme zpět.

Požádá-li orgán jiného členského státu o to, aby zástupci orgánu jiného členského státu mohli být přítomni při úkonu právní pomoci prováděném na území České republiky za účelem opatření důkazu, justiční orgán takové žádosti vyhoví, ledaže by to bylo v rozporu se základními právními zásadami České republiky nebo by to mohlo narušit bezpečnostní zájmy České republiky. Zástupci orgánu jiného členského státu, kteří jsou přítomni při takovém úkonu, jsou vázáni právním řádem České republiky, nemají na území České republiky žádné pravomoci a nemohou zde provádět úkony trestního řízení; na kladení otázek se obdobně použije § 51 odst. 3. Na přítomnost jiných osob při úkonu právní pomoci se obdobně použije § 51 odst. 2 a 3.