Zákon o zvláštních řízeních soudních

Výsledek přezkoumání pohledávek a práv na uspokojení pohledávek ze zajištění soud uvede po skončení jednání v seznamu pohledávek.

(1) Soud ohledně každé pohledávky a každého uplatněného práva na uspokojení pohledávky ze zajištění posoudí, zda je lze pokládat na základě posouzení všech známých rozhodných skutečností vyplývajících z předložených listin a dalších důkazních prostředků za prokázané a v jaké výši; postupuje přitom způsobem uvedeným v § 255.

(2) Provádí-li se přezkoumání pohledávek a uplatněných práv na uspokojení pohledávky ze zajištění bez nařízení jednání, nemohou je ostatní věřitelé popřít.

(3) Své závěry o přezkoumání pohledávek a práv na uspokojení pohledávek ze zajištění bez nařízení jednání soud uvede v seznamu pohledávek.

(1) Soud usnesením věřitele vyzve, aby se žalobou podle občanského soudního řádu domáhal určení, že mu pohledávka náleží a v jaké výši, popřípadě že má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, jestliže

a) při přezkoumání pohledávek při jednání nebo bez nařízení jednání uzavřel, že jeho pohledávku nebo jím uplatněné právo na uspokojení pohledávky ze zajištění nelze mít zcela nebo zčásti za prokázané,

b) jeho pohledávku nebo jím uplatněné právo na uspokojení ze zajištění popřel jiný věřitel, který včas složil u soudu stanovenou jistotu nebo u něhož soud od složení jistoty pravomocným usnesením upustil, ledaže by dodatečně vzal své popření zpět.

(2) V usnesení podle odstavce 1 soud věřitele též poučí, v jaké lhůtě a proti komu má žalobu podat a jaké jsou právní následky toho, jestliže žalobu nepodá vůbec nebo včas.

Ustanovení § 260 se nepoužije, probíhá-li o pohledávce věřitele již soudní řízení, jehož účastníkem se stal likvidační správce (§ 229).

(1) Žaloba o určení, že věřiteli náleží pohledávka a v jaké výši, nebo o určení, že věřitel má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, se podává ve lhůtě 1 měsíce ode dne, kdy věřiteli bylo doručeno vyrozumění podle § 260. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba příslušnému soudu nejpozději v poslední den lhůty; zmeškání lhůty nelze prominout.

(2) Žaloba se podává proti likvidačnímu správci; popřel-li pohledávku věřitele nebo jím uplatněné právo na uspokojení ze zajištění jiný věřitel, musí být žaloba podána též proti popírajícímu věřiteli.

(3) Více žalovaných má v řízení o žalobě postavení nerozlučných společníků podle občanského soudního řádu.

(4) Likvidační správce si pro svůj postup v řízení o žalobě vyžádá pokyny soudu a řídí se jimi.

Věřitel může v žalobě uplatnit jen ty skutečnosti, které uvedl v řízení o pozůstalosti až do skončení jednání, v němž byla jeho pohledávka nebo jím uplatněné právo na uspokojení pohledávky ze zajištění přezkoumáno, popřípadě, došlo-li k přezkoumání bez nařízení jednání, až do doby, kdy soud uvedl v seznamu pohledávek, že pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění nelze pokládat za prokázané.

(1) Žaloby o určení, že věřiteli náleží pohledávka a v jaké výši, a žaloby o určení, že věřitel má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.

(2) K projednání a rozhodnutí žalob uvedených v odstavci 1 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy.

(1) Uplatnil-li věřitel žalobou pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, které mu byly přiznány pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu, soud při projednání žaloby provede dokazování jen o takových rozhodných skutečnostech, které nebyly nebo nemohly být uplatněny v řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí; zjištěním skutečností, které byly uplatněny v řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, je vázán.

(2) Rozhodnutí soudu o žalobě, jíž věřitel uplatnil pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, které mu byly přiznány pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu, nemůže spočívat na jiném právním posouzení týchž rozhodných skutečností.

(3) Rozhodnutí soudu o žalobě, jímž věřitel uplatnil pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, jsou závazná pro všechny účastníky při likvidaci pozůstalosti.

(1) V řízeních o žalobě nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti likvidačnímu správci; to neplatí, jde-li o náklady, které vznikly zaviněním likvidačního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.

(2) Náklady zaplacené likvidačním správcem v řízeních o žalobě představují jeho hotové výdaje.

(3) Náhrada nákladů řízení přiznaná likvidačnímu správci patří do majetku likvidační podstaty.

(1) Byla-li žaloba zamítnuta nebo odmítnuta, popřípadě bylo-li řízení o žalobě zastaveno, soud po právní moci rozhodnutí vrátí složenou jistotu.

(2) Bylo-li žalobě pravomocně vyhověno, je popírající věřitel povinen nahradit škodu nebo jinou újmu, která žalujícímu věřiteli vznikla nedůvodným popřením jeho pohledávky nebo práva na uspokojení pohledávky ze zajištění. Náhradu škody nebo jiné újmy je třeba uplatnit u soudu nejpozději do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí o žalobě, jinak právo zanikne.

(3) Pravomocně přiznaná náhrada škody nebo jiné újmy se uspokojí ze složené jistoty; povinnost nahradit škodu nebo jinou újmu, která nebyla kryta složenou jistotou, tím není dotčena.

(1) Pohledávka nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění jsou zjištěny, jestliže je

a) soud pokládá za prokázané a takový závěr uvedl při přezkumném jednání nebo v seznamu pohledávek,

b) nepopřel žádný z věřitelů nebo je popření pohledávky neúčinné.

(2) Popření pohledávky věřitelem je neúčinné,

a) vzal-li věřitel později své popření zpět,

b) nesložil-li u soudu pravomocným usnesením stanovenou jistotu na náhradu nákladů řízení o žalobě a na náhradu škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli nedůvodným popřením pohledávky nebo práva na uspokojení ze zajištění anebo jejich části, vůbec, včas nebo v předepsané výši, ledaže by soud pravomocným usnesením od složení jistoty upustil.

(3) I když soud nepokládal pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění za prokázané nebo i když je popřel některý z věřitelů, jsou zjištěny, bylo-li v řízení o žalobě nebo v jiném občanském soudním řízení pravomocným rozhodnutím určeno, že věřiteli náleží pohledávka a v jaké výši nebo že věřitel má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění.

Z výtěžku zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty se hradí pohledávky, které byly zjištěny, a pohledávky, které se uspokojují, i když nemusely být přihlášeny a i když se nepřezkoumávají, jakož i pohledávky věřitelů proti třetím osobám, které jsou zajištěny majetkem patřícím do likvidační podstaty, bylo-li zjištěno právo na jejich uspokojení z tohoto majetku.

(1) K uspokojení pohledávek, které jsou zajištěny majetkem patřícím do likvidační podstaty, slouží čistý výtěžek zpeněžení tohoto majetku, který se vypočte tak, že od výtěžku zpeněžení se odečtou poměrná část nákladů vynaložených na správu majetku patřícího do likvidační podstaty a, byl-li majetek zpeněžen likvidačním správcem nebo notářem, též náklady vynaložené na jeho zpeněžení.

(2) Slouží-li stejný majetek patřící do likvidační podstaty k zajištění více pohledávek, uspokojují se jednotlivé pohledávky v pořadí, v jakém vzniklo jejich zajištění, nedohodnou-li se věřitelé těchto pohledávek písemně jinak.

(3) Nestačí-li výtěžek zpeněžení majetku k plnému uspokojení pohledávek, v jejichž prospěch na něm vázlo zajištění, uspokojují se spolu s ostatními pohledávkami podle rozvrhového usnesení; to neplatí, jde-li o pohledávky proti třetím osobám, které byly zajištěny majetkem patřícím do likvidační podstaty.

(1) Uskutečnil-li zpeněžení majetku se souhlasem soudu věřitel (§ 233), který výtěžek zpeněžení odevzdal soudu (§ 234) a který soudu podal řádnou zprávu o průběhu zpeněžování majetku, a shledá-li uskutečnění zpeněžení majetku věřitelem v souladu se zákonem, soud usnesením rozhodne, že čistý výtěžek zpeněžení bude odevzdán věřiteli, popřípadě podle pořadí více věřitelům zajištěných pohledávek, do 3 dnů od právní moci usnesení a že případný zbytek čistého výtěžku bude použit k uspokojení pohledávek podle rozvrhového usnesení.

(2) Uskutečnil-li zpeněžení majetku likvidační správce nebo notář a podal-li o tom soudu řádnou zprávu, soud usnesením rozhodne, že čistý výtěžek zpeněžení bude odevzdán věřiteli, jehož pohledávka byla zpeněženým majetkem zajištěna, popřípadě více věřitelům takto zajištěných pohledávek podle pořadí, do 3 dnů od právní moci usnesení a že případný zbytek čistého výtěžku bude použit k uspokojení pohledávek podle rozvrhového usnesení.

(1) Uhrazované pohledávky (§ 269), které nebyly uspokojeny podle § 270 a 271, se uspokojují podle rozvrhového usnesení.

(2) Soud rozhodne o uspokojení pohledávek rozvrhovým usnesením vždy, podal-li mu likvidační správce řádnou zprávu o zpeněžování majetku likvidační podstaty nebo jeho části a byly-li zjištěny pohledávky nebo jejich části, které by měly být podle skupin uspokojeny podle rozvrhového usnesení.

(1) Na základě rozvrhového usnesení se uspokojují postupně pohledávky podle těchto skupin:

a) pohledávky ze smluv, které byly uzavřeny s likvidačním správcem nebo notářem,

b) pohledávky vzniklé státu na nákladech vynaložených na zpeněžování majetku likvidační podstaty a jeho správu, popřípadě též na úschovu majetku patřícího do likvidační podstaty u vhodného schovatele,

c) pohledávka odměny a náhrady nákladů likvidačního správce a, byla-li likvidačnímu správci poskytnuta záloha, státu,

d) pohledávka odměny a náhrady nákladů notáře za úkony, které v řízení o pozůstalosti provedl jako soudní komisař,

e) pohledávka nákladů zůstavitelova pohřbu,

f) pohledávky odměny a náhrady nákladů těch, kdo vykonávali správu pozůstalosti za řízení v době do nařízení likvidace pozůstalosti,

g) pohledávky výživného,

h) pohledávky na úhradu úplaty za postupované pohledávky výživného,

i) pohledávky výživného, které byly postoupeny,

j) pohledávky za náhradní výživné podle jiného zákona,

k) ostatní pohledávky.

(2) Od pohledávek uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) se odečtou náklady vynaložené na likvidačním správcem nebo notářem provedené zpeněžení majetku, který sloužil k zajištění pohledávek, a poměrná část nákladů vynaložených na správu majetku patřícího do likvidační podstaty, která byla započítána věřitelům zajištěných pohledávek (§ 270 odst. 1).

(3) O úhradě pohledávek uvedených v odstavci 1 písm. c) a d) soud rozhodne v rozvrhovém usnesení, kterým se řízení při likvidaci pozůstalosti v prvním stupni končí, nebo v usnesení o vydání likvidačního přebytku.

(4) Nelze-li plně uspokojit pohledávky patřící do téže skupiny, uspokojí se poměrně.

V rozvrhovém usnesení soud zejména rozhodne,

a) jak vysoké plnění připadá z výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty na každou uhrazovanou pohledávku, která se podle něho uspokojuje,

b) která pohledávka a v jaké výši zůstává neuspokojená,

c) v jaké lhůtě bude plnění věřitelům vyplaceno.

(1) Byly-li z výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty uspokojeny všechny pohledávky, soud usnesením rozhodne o vydání majetkového přebytku těm, kterým svědčilo dědické právo po zůstaviteli v době nařízení likvidace dědictví, podle jejich dědických podílů, popřípadě státu, měla-li mu v té době pozůstalost připadnout proto, že nedědil žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a že se na stát hledělo, jako by byl zákonný dědic.

(2) Na ty, kterým byl vydán likvidační přebytek, nepřecházejí pasiva pozůstalosti a ani nejsou povinni jinak hradit pasiva pozůstalosti.

(1) Rozvrhovým usnesením, kterým soud rozhodne o rozdělení celého nebo zbývajícího výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty, nebo usnesením, kterým bylo rozhodnuto o vydání likvidačního přebytku, se řízení při likvidaci majetku v prvním stupni končí.

(2) Právní mocí rozvrhového usnesení, kterým bylo rozhodnuto o rozdělení celého nebo zbývajícího výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty nebo kterým bylo rozhodnuto o vydání likvidačního přebytku, je řízení o pozůstalosti skončeno.

Pohledávky, jimž odpovídá pasivum pozůstalosti, zanikají dnem skončení řízení o pozůstalosti (§ 276 odst. 2) v takovém rozsahu, v jakém nebyly uspokojeny z výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty; to platí i tehdy, jestliže věřitel svoji pohledávku nepřihlásil.

(1) Objeví-li se po právní moci rozvrhového usnesení, jímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno, další majetek, který patří do likvidační podstaty, a nebyly-li při likvidaci pozůstalosti plně uspokojeny všechny uhrazované pohledávky, soud usnesením nařídí, aby o něm bylo pokračováno v likvidaci pozůstalosti.

(2) Není-li dále stanoveno jinak, při pokračování v likvidaci pozůstalosti se postupuje přiměřeně podle dílu 1 a oddílů 1 až 5 tohoto dílu.

(3) Z výtěžku zpeněžení majetku, o němž se pokračuje v likvidaci řízení, mohou být uspokojeni jen věřitelé pohledávek, které se uhrazují z výtěžku zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty podle výsledků původního řízení, skončeného podle § 276; k zániku těchto pohledávek (§ 277) se přitom nepřihlíží.

(1) Objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno, další majetek, který patří do likvidační podstaty, a byly-li při likvidaci pozůstalosti plně uspokojeny všechny uhrazované pohledávky, soud usnesením rozhodne, že tento majetek nabývají dnem právní moci do vlastnictví ti, kterým svědčilo dědické právo po zůstaviteli v době nařízení likvidace pozůstalosti, podle svých dědických podílů, popřípadě stát, měla-li mu v té době pozůstalost připadnout proto, že nedědil žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a že se na stát hledí, jako by byl zákonný dědic.

(2) Na ty, kteří nabyli vlastnictví k majetku patřícímu do likvidační podstaty podle odstavce 1, nepřecházejí pasiva pozůstalosti a ani nejsou povinni jinak hradit pasiva pozůstalosti.

(3) Byl-li majetek patřící do likvidační podstaty nabytý do vlastnictví podle odstavce 1 předmětem odkazu zřízeného zůstavitelem, má odkazovník stejné právo na odkaz vůči jeho vlastníku, jaké mu poskytuje občanský zákoník při vyčerpání pozůstalosti proti dědici vyhradivšímu si soupis; k zániku práva na odkaz [§ 200 písm. b)] se v tomto případě nepřihlíží.

(1) Ukáže-li se po nařízení likvidace pozůstalosti, že zůstavitel žije, soud usnesením likvidaci pozůstalosti zastaví. Právní účinky úkonů, které byly dosud při likvidaci pozůstalosti učiněny, zůstávají nedotčeny.

(2) Právní mocí usnesení o zastavení likvidace pozůstalosti je řízení o pozůstalosti skončeno.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, soud za řízení o pozůstalosti přijímá do úschovy peníze, cenné papíry a jiné hmotné movité věci,

a) bylo-li to nařízeno při závěře pozůstalosti (§ 149 a 151) nebo při zajištění majetku patřícího do likvidační podstaty (§ 202 odst. 2),

b) bylo-li to nařízeno při odloučení pozůstalosti (§ 152 odst. 2),

c) bylo-li dlužníkům zůstavitele uloženo plnit tímto způsobem jejich dluhy (§ 151, § 202 odst. 2).

(2) Do úschovy nelze přijmout hmotné movité věci, které

a) nelze uchovávat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů,

b) pro jejich velikost nebo povahu nelze uložit v kovové skříni soudu nebo soudního komisaře nebo u banky a nepodařilo se pro ně obstarat vhodného schovatele.

O přijetí peněz, cenných papírů a jiných hmotných movitých věcí vystaví soud nebo soudní komisař písemné potvrzení tomu, kdo je složil (dále jen „složitel“).

(1) Peníze přijme soud nebo soudní komisař do úschovy tak, že je složitel vloží nebo převede na k tomu určený účet soudu.

(2) Peníze do částky 20 000 Kč mohou soud nebo soudní komisař přijmout v hotovosti; uloží je do kovové skříně soudu nebo soudního komisaře a nejpozději následující pracovní den je vloží na k tomu určený účet soudu.

(1) Jiné hmotné movité věci než peníze přijme soudní komisař a uloží je do své kovové skříně. Nedovoluje-li to velikost kovové skříně soudního komisaře nebo nebyl-li v době úschovy žádný notář pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti, přijme je do úschovy soud a uloží je do kovové skříně soudu.

(2) V kovové skříni soudního komisaře nebo soudu mohou být až do skončení úschovy uloženy jen vkladní knížky nebo vkladní listy se zůstatky, které v jedné pozůstalostní věci nepřesahují v součtu 20 000 Kč, cenné papíry, které v jedné pozůstalostní věci znějí na částku nepřesahující v součtu 20 000 Kč, a drobné hmotné movité věci nepatrné ceny. Ostatní přijaté hmotné movité věci se předají nejpozději následující pracovní den do úschovy u banky.

(1) Jiné hmotné movité věci než peníze, které pro jejich velikost nebo povahu nelze umístit do kovové skříně soudního komisaře nebo soudu, přijme do úschovy soudní komisař nebo, nebyl-li v době úschovy žádný notář pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti, soud jen a teprve poté, co bude pro úschovu obstarán vhodný schovatel.

(2) Náklady spojené s úschovou hradí schovateli stát. Soud o tom rozhodne usnesením na návrh schovatele.

(3) Stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo, aby mu nahradili náklady spojené s úschovou podle odstavce 1, popřípadě právo na jejich náhradu z výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty.

Byly-li závěra pozůstalosti nebo zajištění majetku patřícího do likvidační podstaty zrušeny ještě před skončením řízení o pozůstalosti, soudní komisař vydá uschované peníze, cenné papíry nebo jiné hmotné movité věci složiteli.

(1) Soudní komisař nebo, nebyl-li v době vydání úschovy žádný notář pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti, soud vydají po skončení řízení o pozůstalosti úschovu tomu, komu podle pravomocných rozhodnutí soudu patří.

(2) Není-li známa nebo je-li neznámého pobytu osoba, které mají být věci vydány podle odstavce 1, uloží se tyto věci vždy u soudu a postupuje se ohledně nich podle ustanovení o řízení o úschovách; totéž platí, bylo-li převzetí věci odmítnuto.

(1) Byla-li pravomocně nařízena likvidace pozůstalosti a není-li stanoveno jinak, vydají se uschované peníze do likvidační podstaty a ostatní hmotné movité věci, které patří do likvidační podstaty, likvidačnímu správci.

(2) V případě, že uschované peníze, cenné papíry a jiné hmotné movité věci byly po nařízení likvidace pozůstalosti pravomocným rozhodnutím soudu vyloučeny z likvidační podstaty nebo vyňaty ze seznamu majetku likvidační podstaty (§ 223), budou vydány tomu, na jehož návrh byly z likvidační podstaty vyloučeny, jinak budou vydány složiteli.

(3) Vydání podle odstavců 1 a 2 provede soudní komisař nebo, nebyl-li v době vydání úschovy žádný notář pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti, soud.

(1) Evropské dědické osvědčení vydá za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie4) usnesením soud místně příslušný pro řízení o pozůstalosti na žádost žadatele k prokázání jeho statusu nebo k vykonání práv či pravomocí. Do skončení řízení o pozůstalosti evropské dědické osvědčení vydá jménem tohoto soudu notář jako soudní komisař.

(2) Účastníky řízení o vydání evropského dědického osvědčení jsou vedle žadatele ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici nebo odkazovníky, správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti, jejichž účast vyšla najevo nejpozději do doby vydání evropského dědického osvědčení.

(3) Přílohou usnesení, kterým se vydává evropské dědické osvědčení, je formulář stanovený přímo použitelným předpisem Evropské unie5).

(4) Nejsou-li splněny podmínky pro vydání evropského dědického osvědčení, soud nebo notář jako soudní komisař rozhodne usnesením, že se osvědčení nevydá.

(5) Po právní moci rozhodnutí o dědictví opraví, změní nebo zruší či pozastaví účinky evropského dědického osvědčení za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie4) na žádost kterékoliv osoby, která prokáže oprávněný zájem, nebo z vlastního podnětu soud, jinak tento úkon soudu provede notář jako soudní komisař.

(6) O odvolání proti usnesení o evropském dědickém osvědčení rozhoduje krajský soud.

(1) Pro řízení je příslušný soud, v jehož obvodu je místo plnění; jsou-li místa plnění v obvodu několika soudů, je pro řízení o úschovách příslušný soud, který nejdříve zahájí řízení.

(2) Pro řízení o povinné úschově je příslušný soud, který rozhodl o povinnosti poskytnout dorovnání protiplnění nebo náhradu škody.

U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku.

(1) Řízení lze zahájit jen na návrh.

(2) Návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat prohlášení složitele, který peníze, cenné papíry nebo jiné věci do úschovy skládá, že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná; to neplatí, jde-li o povinnou úschovu.

Účastníkem je složitel. Po právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy je účastníkem také ten, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny (dále jen „příjemce“), a ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy.

Jednání není třeba nařizovat.

V řízení může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy, jen jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Ustanovení § 11, 17, § 20 odst. 1 až 3, § 21, 22 a 28 se nepoužijí.

Rozhodnutí soud doručí účastníkům do vlastních rukou.

(1) Vyžádá-li si úschova náklady, uloží soud složiteli, aby složil přiměřenou zálohu na náklady. Nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, soud návrh na přijetí úschovy zamítne; soud rovněž návrh na přijetí úschovy zamítne, nehodí-li se věc k úschově vůbec nebo není-li nalezen vhodný způsob úschovy.

(2) Vyžádá-li si povinná úschova náklady, rozhodne soud o uspokojení nákladů úschovy ze složených prostředků před vydáním z povinné úschovy. Částka vydávaná z povinné úschovy jednotlivým příjemcům se poměrně sníží.