Zákon o zvláštních řízeních soudních

(1) Zemře-li po zahájení řízení navrhovatel, a další k návrhu oprávněná osoba ve lhůtě k tomu soudem stanovené nevyjádří zájem na pokračování v řízení, soud řízení zastaví.

(2) Zemře-li v průběhu řízení zahájeného na návrh jiné k tomu oprávněné osoby domnělý otec, pokračuje soud v řízení s opatrovníkem, kterého zemřelému jmenuje.

(3) Zemře-li po zahájení řízení domnělý otec, který byl navrhovatelem, vyzve soud matku a dítě, zda mají zájem v řízení pokračovat a stanoví jim lhůtu pro toto vyjádření. Pokud se ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádří nebo se oba vyjádří tak, že s pokračováním řízení nesouhlasí, soud řízení zastaví. Jinak platí ustanovení odstavce 2 obdobně.

Ve věci samé rozhoduje soud rozsudkem.

Bylo-li otcovství k dítěti určeno v řízení podle § 415 nebo 416, soud řízení o určení otcovství zastaví.

(1) Byl-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, soud může do 4 měsíců od podání návrhu zmeškání lhůty prominout, vyžaduje-li to zájem dítěte a veřejný pořádek. K rozhodnutí nařídí soud jednání, je-li to třeba.

(2) Po právní moci rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání lhůty nařídí soud jednání. Rozhoduje-li o zamítnutí návrhu z důvodu podání po uplynutí popěrné lhůty, není třeba jednání nařizovat.

(1) Žalobu na obnovu řízení o určení nebo popření otcovství lze podat i po 3 letech od právní moci napadeného rozhodnutí, jestliže

a) otcovství bylo určeno soudem přede dnem 31. prosince 1995 a

b) jsou tu nové důkazy, které souvisí s novými vědeckými metodami, které v původním řízení nebylo možné použít.

(2) Rozhodnutím o určení nebo popření otcovství není dotčena platnost právních jednání učiněných v souvislosti s výkonem práv a povinností rodiče před nabytím právní moci rozhodnutí.

Pro řízení o určení a popření mateřství se použijí ustanovení o řízení o určení a popření otcovství přiměřeně.

Ve věcech osvojení soud zejména

a) přijímá prohlášení o udělení souhlasu k osvojení,

b) rozhoduje o předání dítěte do péče před osvojením,

c) rozhoduje o určení, zda je třeba souhlasu rodičů k osvojení,

d) rozhoduje o návrhu rodičů, kteří dali souhlas s osvojením, na vydání dítěte,

e) rozhoduje o osvojení,

f) rozhoduje o utajení osvojení,

g) rozhoduje o nařízení dohledu nad úspěšností osvojení.

(1) Pro řízení je příslušný obecný soud toho, kdo má být osvojen (osvojenec).

(2) Pro řízení o předání dítěte do péče před osvojením do ciziny je příslušný soud, v jehož obvodu je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

(1) Řízení lze zahájit jen na návrh.

(2) Byly-li osvojení a jeho okolnosti utajeny nebo pokrevní rodič a jeho souhlas k osvojení utajeny, může soud i bez návrhu rozhodnout o jejich odtajnění, odůvodňuje-li to velmi závažná situace ohrožující osvojené dítě na životě nebo na zdraví.

(3) Odůvodňují-li to okolnosti případu, rozhodne soud i bez návrhu o nařízení dohledu nad osvojitelem a osvojencem na dobu nezbytně nutnou, jejíž délku určí.

Jde-li o osvojení dítěte z ciziny nebo do ciziny a navrhovatel k návrhu nepřipojil rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci o souhlasu s osvojením, poskytne soud navrhovateli lhůtu k doplnění návrhu. Pokud navrhovatel návrh ve lhůtě k tomu stanovené nedoplní, soud návrh odmítne.

(1) Účastníkem je osvojenec, jeho zákonný zástupce a, nejde-li o rozhodnutí o tom, zda je třeba souhlasu rodičů k osvojení, také ten, kdo má v úmyslu osvojence osvojit (osvojitel). Nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníky také rodiče osvojence.

(2) Nezletilý rodič starší 16 let má v řízení plnou procesní způsobilost.

(3) Účastníkem je také manžel osvojitele, je-li třeba k osvojení jeho souhlasu.

(1) Rodič osvojence není účastníkem, pokud

a) byl zbaven rodičovské odpovědnosti a současně práva dát souhlas k osvojení,

b) jeho svéprávnost byla ve věci udělení souhlasu k osvojení omezena,

c) udělil souhlas k osvojení před podáním návrhu na osvojení.

(2) Rodič osvojence přestává být účastníkem dnem právní moci rozhodnutí o tom, že není třeba k osvojení jeho souhlasu.

(1) Soud je povinen s rodičem osvojence opětovně jednat jako s účastníkem,

a) byl-li souhlas k osvojení účinně odvolán,

b) bylo-li změněno rozhodnutí o určení, že není třeba jeho souhlasu k osvojení,

c) bylo-li změněno nebo zrušeno rozhodnutí o omezení jeho svéprávnosti ve věci udělení souhlasu k osvojení, nebo

d) byla-li mu znovu přiznána rodičovská odpovědnost nebo alespoň právo dát souhlas k osvojení.

(2) Byl-li rodičem, který dal souhlas s osvojením, podán návrh na vydání dítěte, je rodič účastníkem jen v té části řízení, v níž se rozhoduje o tomto návrhu.

(1) Nezletilý osvojenec, který není plně svéprávný, je v řízení zastoupen opatrovníkem, kterým soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.

(2) Opatrovníkem nelze jmenovat orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal návrh na zahájení řízení.

(1) O určení, zda je třeba souhlasu rodičů k osvojení, o dohledu a o osvojení rozhoduje soud rozsudkem.

(2) O předání dítěte do péče budoucího osvojitele může soud rozhodnout i prozatímním rozhodnutím.

(1) Prohlásí-li rodič poté, co byl poučen o podstatě a důsledcích prohlášení souhlasu s osvojením, o podstatě osvojení a o podmínkách odvolání souhlasu s osvojením, vůči soudu, že dává souhlas s osvojením, zapíše soud obsah prohlášení do protokolu. Protokol rodič, jenž prohlášení učinil, podepíše.

(2) Kterýkoli okresní soud je povinen sepsat prohlášení podle odstavce 1 a neprodleně je postoupit soudu příslušnému, který vede řízení ve věcech osvojení k osvojenci, k jehož osvojení byl souhlas udělen. Nebylo-li ve vztahu k nezletilému, k němuž bylo prohlášení podle odstavce 1 učiněno, dosud zahájeno řízení ve věcech osvojení, založí soud ve věci spis a věc postoupí soudu příslušnému podle § 428. Ten udělení souhlasu oznámí příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Není-li možné příslušnost soudu určit, oznámí soud udělení souhlasu orgánu sociálně-právní ochrany dětí ve svém obvodu.

(3) Odvolal-li rodič souhlas s osvojením, postupuje soud podle odstavců 1 a 2 obdobně.

(1) V řízení ve věcech osvojení soud vyslechne alespoň jednou rodiče osvojence, a to i pokud nejsou účastníky. To neplatí, pokud

a) rodič není schopen projevit svou vůli nebo rozpoznat následky svého jednání nebo je ovládnout,

b) rodič se zdržuje na neznámém místě a toto místo se nepodařilo soudu ani při vynaložení potřebné pečlivosti v součinnosti s dalšími orgány veřejné moci zjistit,

c) rodič byl zbaven rodičovské odpovědnosti a současně práva dát souhlas k osvojení, nebo

d) svéprávnost rodiče byla ve věci udělení souhlasu k osvojení omezena.

(2) Soud v řízení vyslechne manžela osvojitele.

Před rozhodnutím o předání osvojovaného dítěte do péče budoucího osvojitele ihned poté, co dali oba rodiče souhlas k osvojení nebo ihned, jakmile to zdravotní stav dítěte dovolí, provede soud stejná šetření, která podle jiného právního předpisu provádí pro rozhodnutí o předání dítěte do péče před osvojením.

Vysloví-li soud, že není třeba souhlasu obou rodičů k osvojení, jmenuje soud pro udělení souhlasu s osvojením opatrovníka.

(1) Soud na návrh zruší rozsudek, kterým bylo určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů, změní-li se poměry. Byl-li návrh na změnu rozsudku pravomocně zamítnut, lze opětovný návrh podat nejdříve po uplynutí 1 roku od právní moci zamítavého rozhodnutí.

(2) Rozsudek, kterým bylo určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů, nelze zrušit, bylo-li dítě pravomocně osvojeno.

(1) Byl-li podán návrh na určení otcovství k osvojenci, soud řízení přeruší do doby, než bude o návrhu na určení otcovství rozhodnuto.

(2) Byl-li podán návrh na svěření dítěte do péče jiné osoby, která tvrdí, že je blízkým příbuzným osvojence, soud řízení přeruší do doby, než bude o návrhu na svěření do péče rozhodnuto.

(1) Prohlásí-li v řízení ve věcech osvojení blízký příbuzný osvojence, u nějž není třeba k osvojení souhlasu rodičů, že je schopen a ochoten o dítě pečovat, zahájí soud řízení o svěření dítěte do péče jiné osoby. Není-li soud soudem příslušným pro řízení podle § 467, postoupí věc neprodleně soudu příslušnému.

(2) Po zahájení řízení podle odstavce 1 platí ustanovení § 441 odst. 2 obdobně.

(1) Vyhověl-li soud návrhu na utajení osvojení podanému osvojitelem nebo osvojencem, je jednání ve věci samé neveřejné. Soud činí i další vhodná opatření k utajení osvojení.

(2) Podal-li pokrevní rodič návrh na utajení jeho osoby a souhlasu s osvojením, platí odstavec 1 obdobně.

Pro řízení je příslušný obecný soud toho, kdo má být osvojen (osvojenec).

Řízení lze zahájit jen na návrh.

Byl-li podán návrh na osvojení zletilého, ze kterého nevyplývá, zda se zletilý osvojenec k návrhu připojil, vyzve soud navrhovatele, aby ve lhůtě k tomu soudem stanovené návrh doplnil. Nepřipojí-li se zletilý osvojenec k návrhu ve lhůtě k tomu soudem stanovené, soud návrh odmítne.

(1) Účastníkem je osvojenec, jeho dítě a ten, kdo má v úmyslu osvojence osvojit (osvojitel).

(2) Účastníkem je také manžel osvojitele, je-li třeba k osvojení jeho souhlasu.

Zletilý osvojenec, jehož svéprávnost byla omezena, je v řízení zastoupen zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, kterého k tomuto účelu jmenuje soud.

Soud v řízení vyslechne rodiče osvojence, jde-li o osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého, dítě osvojence, umožňuje-li mu jeho rozumová a volní vyspělost vyjádřit svůj názor ve věci osvojení, a manžela osvojence.

Ve věci samé rozhoduje soud rozsudkem.

(1) Ocitlo-li se nezletilé dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o dítě pečovat, nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen, soud předběžným opatřením upraví poměry dítěte tak, že nařídí, aby dítě bylo umístěno ve vhodném prostředí, které v usnesení označí.

(2) Vhodným prostředím se rozumí výchovné prostředí u fyzické osoby nebo zařízení způsobilého zajistit nezletilému řádnou péči s ohledem na jeho fyzický a duševní stav, jakož i rozumovou vyspělost a umožnit realizaci případných jiných opatření stanovených předběžným opatřením. U dětí do dovršení 7 let je vhodným výchovným prostředím pouze péče fyzické osoby; není-li možné zajistit péči fyzické osoby, může být takovým prostředím i zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Předběžným opatřením podle odstavce 1 lze svěřit dítě i do pěstounské péče na přechodnou dobu, po kterou rodič nemůže dítě ze závažných důvodů vychovávat, nebo po jejímž uplynutí lze dítě svěřit do péče před osvojením, dát souhlas rodiče s osvojením či rozhodnout o tom, že není třeba souhlasu rodiče k osvojení.

(1) K rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření je příslušný obecný soud navrhovatele. K rozhodnutí o předběžném opatření, které má být nařízeno bez návrhu, je příslušný obecný soud dítěte. Není-li příslušný soud znám nebo nemůže-li včas zakročit, zakročí soud, v jehož obvodu se nezletilý zdržuje.

(2) Je-li předběžné opatření nařízeno, soud předá po provedení jeho výkonu věc neprodleně soudu příslušnému podle § 467. Má-li soud, kterému byla věc předána, za to, že není soudem uvedeným podle § 467, předloží věc k rozhodnutí o příslušnosti svému nadřízenému soudu; tímto rozhodnutím je soud, jehož příslušnost byla určena, vázán.

(1) Předběžné opatření může soud nařídit jen na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Předběžné opatření, jímž má být nařízeno umístění dítěte do péče rodičů nebo do péče osoby dítěti příbuzné nebo blízké, může soud nařídit i bez návrhu.

(2) Návrh na předběžné opatření musí obsahovat kromě obecných náležitostí návrhu na zahájení řízení jméno nezletilého, jména, povolání a bydliště ostatních účastníků, jsou-li navrhovateli známa, vylíčení rozhodujících skutečností odůvodňujících nařízení předběžného opatření, označení osoby, které má být dítě předáno do péče. Neobsahuje-li návrh všechny náležitosti, a pro tyto vady není možné o návrhu rozhodnout ve lhůtě k tomu stanovené, soud návrh odmítne. Ustanovení o opravení nebo doplnění podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, se nepoužije.

(1) Nezletilý nemusí být zastoupen; nemá-li nezletilý zákonného zástupce nebo nemůže-li jej zákonný zástupce v řízení zastupovat, jmenuje mu soud příslušný podle § 467 opatrovníka bezodkladně po předání věci. Opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.

(2) Opatrovníkem nelze jmenovat orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal návrh na předběžné opatření.

O návrhu na předběžné opatření soud rozhodne bezodkladně. Rozhodne-li soud po uplynutí 24 hodin od zahájení řízení, uvede v odůvodnění rozhodnutí skutečnosti, pro které nebylo možné rozhodnout dříve.

Rozhodnutí, kterým bylo předběžné opatření nařízeno, je vykonatelné vydáním, není-li určen pozdější okamžik. Jeho výrok je závazný pro každého.

Rozhodnutí se doručuje účastníkům až při provedení jeho výkonu. Účastníkům, kteří nebyli při provedení výkonu přítomni, rozhodnutí doručí dodatečně soud příslušný podle § 467 spolu s vyrozuměním, že byl proveden jeho výkon.

Trvání předběžného opatření určí soud na nezbytně nutnou dobu v délce nepřesahující 3 měsíce od jeho vykonatelnosti.

(1) Bylo-li před uplynutím doby podle ustanovení § 459 zahájeno řízení ve věci samé, může soud předběžné opatření opakovaně prodloužit tak, aby celková doba trvání předběžného opatření nepřesáhla 6 měsíců od jeho vykonatelnosti. Poté lze trvání předběžného opatření výjimečně opakovaně prodloužit na nezbytně nutnou dobu v délce nepřesahující 3 měsíce jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé. Účinky předběžného opatření zaniknou nejpozději uplynutím 1 roku od jeho vykonatelnosti.

(2) Postupoval-li soud, kterému byla věc předána podle § 453 odst. 2 věty druhé, a nebylo-li o příslušnosti nadřízeným soudem dosud rozhodnuto, rozhodne o prodloužení doby trvání soud, který předběžné opatření nařídil.

Bylo-li zahájeno řízení o předběžném opatření podle § 452 a ve věci samé není dána pravomoc českých soudů podle jiného právního předpisu, lhůta podle § 459 se nepoužije. Celková doba trvání předběžného opatření však v takovém případě nesmí překročit 6 měsíců.