Zákon o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého

Je-li někdo v rozhodující době státním občanem československým a hledí-li na něho jako na svého příslušníka také jiný stát, rozhoduje státní občanství československé.

Je-li někdo v rozhodující době zároveň příslušníkem několika států cizích, rozhoduje příslušnost nabytá naposled.

Osoby, které v rozhodující době nejsou příslušníky žádného státu nebo jsou příslušníky několika cizích států, a nelze zjistiti, které příslušnosti nabyly později, jakož i osoby, jejichž tehdejší příslušnost nelze zjistiti, jest posuzovati tak, jako by byly příslušníky onoho státu, v jehož území měly v rozhodující době bydliště, a není-li takového státu, jako by byly příslušníky onoho státu, v jehož území měly v oné době trvalý pobyt. Není-li ani takového státu, jest věc rozhodnouti podle práva československého.

Nelze se spravovati cizím právním předpisem, jestliže by se to příčilo dobrým mravům nebo ustanovením československého právního řádu, na kterých vzhledem k jejich povaze třeba bez výhrady trvati.

Ustanovení mezinárodního práva soukromého platí přiměřeně, jde-li o poměr práva platného v zemích České a Moravskoslezské k právu platnému na Slovensku, s tou odchylkou, že na místo státní příslušnosti vstupuje bydliště nebo poslední bydliště (trvalý pobyt) v Československé republice; neměla-li osoba, o kterou jde, nikdy v Československé republice bydliště ani pobyt, je užíti právního řádu, který je oné osobě vzhledem k její národnosti nebo k jinakým jejím poměrům bližší.

Cizinci mají v oboru práva soukromého, není-li ustanoveno jinak, stejná práva a stejné povinnosti jako státní občané českoslovenští, pokud stát, jehož jsou příslušníky, nakládá s československými státními občany co do práva, o které jde, stejně jako se svými státními příslušníky.

Manželům, kteří mají v Československé republice bydliště, lze povoliti oddělené bydliště a prozatímní výživu i tehdy, když je vznésti žalobu o zrušení manželství nebo manželského společenství na soud cizí. Opatření tato platí jen potud, dokud je nezruší příslušný soud cizí.

Československému státnímu občanu se zřídí poručník v Československé republice a zde se vede také poručenství. Má-li však chráněnec, který je československým státním občanem, bydliště nebo trvalý pobyt v cizině, může příslušný československý soud se schválením sborového soudu druhé stolice upustiti od zřízení poručníka a vedení poručenství zcela nebo zčásti, jestliže poručenství zřízené v cizině stačí k ochraně práv a zájmů onoho československého chráněnce. Od péče o jmění československého chráněnce, které je v cizině, může soud upustiti, je-li v cizině zřízeno zvláštní poručenství, které stačí k ochraně práv a zájmů československého chráněnce.

(1) Co se týká nezletilého cizince, jest, dokud nerozhodnou o poručenství příslušné soudy (úřady) jeho domovského státu, učiniti opatření nutná k ochraně jeho osoby i majetku.

(2) Československý soud, v jehož obvodu je cizí nezletilec potřebný poručenské péče, zpraví o tom, jakmile nabude vědomosti, bez odkladu úřady státu, jehož je nezletilec příslušníkem.

(1) Nezřídí-li soudy (úřady) domovského státu poručencova v přiměřené době poručenství, je nezletilému cizinci, který má v Československé republice trvalý pobyt, zříditi a vésti poručenství podle právního řádu československého.

(2) Zřídí-li se dodatečně poručenství v domovském státě poručencově, je poručenství zřízené v Československé republice bez odkladu zrušiti.

Opatrovnictví a podpora mohou býti zřízeny v Československé republice pro cizince, který má v Československé republice trvalý pobyt, ale jen tehdy, když jsou dány podmínky ochrany nejen podle jeho právního řádu domovského, nýbrž i podle práva československého.

Pozůstalost československého státního občana projedná československý soud podle právního řádu československého, leží-li však v cizině, jen potud, pokud se takový majetek vydává československým soudům nebo pokud se přiznávají rozhodnutím československých soudů v pozůstalostních věcech právní následky v cizině.

Neplyne-li z následujících ustanovení nic jiného, přestane československý soud na opatřeních, nutných k zajištění pozůstalosti cizincovy ležící v Československé republice.

Měl-li cizí zůstavitel v Československé republice řádné bydliště, je k žádosti dědice nebo nepominutelného dědice, který se zdržuje v Československé republice, projednati pozůstalost v Československé republice podle právního řádu československého, neohradí-li se proti tomu dědic nebo nepominutelný dědic, povolaný podle domovského práva zůstavitelova. Účastníky je vyzvati veřejnou vyhláškou, aby se přihlásili do přiměřené doby, která se zpravidla stanoví na tři měsíce. Vyhlášku jest uveřejniti v československých a podle možnosti i v cizích novinách. Účastníky, které soud zná, vyzve k prohlášení doručením vyhlášky.

Jestliže stát, jehož je zůstavitel příslušníkem, ani nevydává pozůstalosti československých státních občanů československým soudům, ani nepřiznává jejich rozhodnutím právních následků, je projednati pozůstalosti jeho příslušníků, ležící v Československé republice, podle právního řádu československého. Stejně platí, nelze-li zjistiti, jak si onen stát co do pozůstalostí československých státních občanů a rozhodnutí československých soudů počíná.

Odmítne-li stát, jehož je zůstavitel příslušníkem, zabývati se jeho pozůstalostí, je projednati pozůstalost takového cizince v Československé republice ležící nebo cizozemskem vydanou podle právního řádu československého.

Prohlášení ministerstva spravedlnosti o tom, jak si počíná cizí stát v případech uvedených v §§ 61, 64 a 65, váže československé soudy.

Má-li býti movitý majetek cizinců ležící v Československé republice, jehož vývoz není zakázán, vydán do ciziny, smí se tak státi teprve tehdy, když jsou zajištěny daně a dávky, které je platiti z tohoto majetku, jakož i práva dědiců, odkazovníků, nepominutelných dědiců a jiných pozůstalostních věřitelů v Československé republice trvale se zdržujících, která po vyzvání veřejně vyhlášeném byla ohlášena u československého soudu. Známé účastníky vyzve soud doručením vyhlášky, aby se prohlásili.

Je-li československý soud (úřad) povolán vydati kusy pozůstalostního jmění dědicům, odkazovníkům nebo nepominutelným dědicům, které prohlásil cizí soud (úřad) pozůstalostní za oprávněné, nemůže jiná osoba odporovati tomuto vydání z toho důvodu, že má jako dědic nebo odkazovník právo na tyto kusy.

Beze zřetele k tomu, že pozůstalost byla projednána podle československého právního řádu, platí o provedení dědických nároků pořadem práva ustanovení právního řádu příslušného podle §§ 40 až 43.

(1) Prohlášení ministerstva spravedlnosti, vydané v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí a s jinými příslušnými ministerstvy o vzájemnosti se strany cizího státu, váže soudy, jakož i veřejné úřady.

(2) Nakládá-li cizí stát se státními občany československými jinak než se svými příslušníky, může vláda nařízením stanoviti podmínky nebo obmezení, kterým jsou co do práva, o které jde, v republice Československé podrobeni příslušníci tohoto cizího státu. Dokud se tak nestane, mohou příslušníci tohoto státu míti v Československé republice ono právo jen s povolením, které dává ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí a s jinými příslušnými ministerstvy, při čemž může stanoviti též podmínky.

Ustanovuje-li mezinárodní smlouva vyhlášená ve Sbírce zákonů a nařízení něco jiného, platí její předpisy místo předpisů tohoto zákona.

(1) Dnem, kdy tento zákon nabude účinnosti, zrušují se veškerá ustanovení o věcech jím upravených, čítajíc v to právo obyčejové, nechť se podává z rozhodnutí soudních či z jiných pramenů.

(2) Zejména se zrušují:

1. ustanovení §§ 4, 33 až 37, 225, 300 obecného zákoníka občanského vyhlášeného dne 1. června 1811;

2. dvorský dekret ze dne 22. července 1812, č. 997 sb. zák. soud.;

3. ustanovení §§ 21 až 25, 137 až 143, 183 císařského patentu ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., o soudním řízení v nesporných věcech;

4. ustanovení § 34 zák. čl. XVI/1876, o formálních náležitostech závětí, dědických smluv a darování na případ smrti;

5. ustanovení §§ 61 až 65 zák. čl. XX/1877, o úpravě poručenských a opatrovnických věcí;

6. ustanovení §§ 8, 107 až 113 zák. čl. XVI/1894, o pozůstalostním řízení;

7. ustanovení §§ 108 až 111, § 113, odst. 1 a 2, §§ 115, 118 až 120 zák. čl. XXXI/1894, o právu manželském;

8. ustanovení § 12 zákona ze dne 28. března 1928, č. 56 Sb., o osvojení;

9. ustanovení § 16 dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 117 Sb., kterým se upravují ustanovení o prohlášení za mrtvého.

Nedotčeny zůstávají:

1. ustanovení § 51 obecného zákoníka občanského;

2. dvorský dekret ze dne 22. prosince 1814, č. 1118 sb. zák. soud.;

3. ustanovení § 112 zák. čl. XXXI/1894, o právu manželském a ustanovení § 113, odst. 3 téhož zákonného článku ve znění článku I zákona ze dne 14. dubna 1924, č. 113 Sb., se změnami vyplývajícími z přesunu působnosti úřadů správních;

4. ustanovení §§ 12 až 15 císařského nařízení ze dne 28. června 1916, č. 207 ř. z., o zbavení svéprávnosti (řádu o zbavení svéprávnosti);

5. zákon z 3. října 1946, č. 199 Sb., o uznání rozhodnutí v manželských věcech, vydaných soudy nebo úřady v cizině, v oblasti československého právního řádu.

(1) Byl-li československý státní občan po dni, kdy tento zákon nabude účinnosti, pravomocně v cizině prohlášen za mrtvého, nemůže už československý soud takové cizí rozhodnutí ani uznati za způsobilý základ pro zrušení nebo změnu podle § 12, odst. 1 dekretu č. 117/1945 Sb.

(2) Ustanovení odstavce 1 platí i o zrušení nebo o opravě v cizině provedeného:

a) důkazu smrti československého státního občana (§ 14 uvedeného dekretu);

b) prohlášení československého státního občana za mrtvého, který byl účastníkem války v letech 1939 až 1945 (§ 23 uvedeného dekretu);

c) prohlášení československého státního občana za mrtvého, pokud toto prohlášení má býti základem pro dodatečný návrh pozůstalého manžela, aby manželství bylo rozloučeno (§ 25 uvedeného dekretu).

Tento zákon nabývá účinnosti prvého dne druhého kalendářního měsíce po jeho vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti a ministr pro sjednocení zákonů v dohodě s ministry zahraničních věcí a vnitra a s ostatními zúčastněnými ministry.

Dr. Beneš v. r.

Gottwald v. r.

Dr. Čepička v. r.

Dr. Šrobár v. r.