Trestní řád

Protokol o ohledání musí poskytovat též úplný a věrný obraz předmětu ohledání; mají se proto k němu přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky.

(1) Nestanoví-li zákon výslovně, že soud rozhoduje rozsudkem, rozhoduje usnesením.

(2) Jiné orgány činné v trestním řízení rozhodují, pokud zákon nestanoví něco jiného, usnesením.

Rozsudek musí po úvodních slovech „Jménem republiky“ obsahovat:

a) označení soudu, jména a příjmení soudců,

b) den a místo vyhlášení rozsudku,

c) jméno a příjmení obžalovaného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště, po případě jiné údaje potřebné k tomu, aby obžalovaný nemohl být zaměněn s jinou osobou, a jde-li o osobu podléhající vojenské soudní pravomoci, též údaj o hodnosti obžalovaného a o útvaru, jehož je příslušníkem,

d) výrok o tom, zda se obžalovaný uznává vinným či se obžaloby zprošťuje, a to s přesným označením trestného činu, jehož se tento výrok týká,

e) odůvodnění rozsudku,

f) poučení o odvolání.

(1) Odsuzující rozsudek musí obsahovat též výrok o trestu s uvedením všech zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen nebo podle nichž bylo od potrestání upuštěno. Výrok o trestu musí být tak určitý, aby nevznikly při jeho výkonu pochybnosti.

(2) Byl-li uložen trest, jehož výkon lze podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat také výrok o tom, zda byl podmíněný odklad výkonu trestu povolen a po případě, na jaké podmínky je vázán.

Ve výroku zprošťujícího rozsudku musí být uvedeno, o který z důvodů uvedených v § 242 se zproštění obžaloby opírá.

(1) Skončilo-li hlavní líčení vyhlášením rozsudku, pojme se do rozsudku také výrok

a) o nároku poškozeného na náhradu škody, jestliže jej poškozený včas uplatnil,

b) o ochranném opatření, jestliže o něm bylo v hlavním líčení rozhodnuto,

c) o ručení zúčastněné osoby, jestliže o něm bylo v hlavním líčení rozhodnuto.

(2) Vojenský soud pojme do rozsudku také výrok o tom, zda důstojník ozbrojených sborů zažalovaným skutkem ohrozil vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, k němuž náleží; tento výrok vojenský soud neučiní, ukládá-li obžalovanému trest ztráty vojenské hodnosti.

(1) Trestný čin, jehož se týká výrok o vině, je nutno označit nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, po případě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

(2) V odůvodnění je vždy třeba stručně, ale jasně vyložit, které skutečnosti vzal soud za prokázány a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, existenci kterých skutečností pokládá se zřetelem na výsledky dokazování za vyloučenou nebo za pochybnou, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších. Z odůvodnění musí být dále patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, ať v otázce viny a trestu či po případě též v otázkách jiných, byly-li do rozsudku pojaty další výroky.

Při poradě o rozsudku senát posoudí zejména

a) zda se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán,

b) zda tento skutek má všechny znaky některého trestného činu,

c) zda tento skutek spáchal právě obžalovaný,

d) zda je obžalovaný za tento skutek trestně odpovědný,

e) zda trestnost skutku nezanikla,

f) zda a jaký trest má být obžalovanému uložen,

g) zda a v jakém rozsahu má být poškozenému přiznán nárok na náhradu škody,

h) zda a jaké ochranné opatření má být vysloveno.

(1) Poradě a hlasování senátu nesmí být kromě soudců a soudců z lidu, zúčastnivších se jednání rozsudku bezprostředně předcházejícího, a zapisovatele přítomen nikdo jiný. O obsahu porady je nutno zachovávat mlčenlivost.

(2) K rozsudku je třeba většiny hlasů. Nedosáhne-li se většiny ani rozdělením otázek, připočítávají se hlasy obžalovanému nejméně příznivé k hlasům po nich příznivějším tak dlouho, až se dosáhne většiny. Je-li sporné, který z hlasů je obžalovanému příznivější, rozhodne se o tom hlasováním.

(3) Každý člen senátu musí hlasovat, i když byl v některé předchozí otázce přehlasován. Při hlasování o trestu se však mohou ti, kdo hlasovali pro zproštění obžaloby, hlasování zdržet; jejich hlasy se pak přičítají k hlasu pro obžalovaného nejpříznivějšímu.

(4) Soudci hlasují vždy mladší před staršími a u vojenských soudů a vojenského kolegia nejvyššího soudu hodností mladší před hodností staršími; přitom soudci z lidu hlasují před ostatními soudci. Předseda senátu hlasuje naposled.

(5) O hlasování se sepíše zvláštní protokol (§ 58).

(1) Rozsudek je nutno vždy vyhlásit; vyhlašuje jej předseda senátu jménem republiky.

(2) Vyhlašuje se plné znění výroku a podstatná část odůvodnění, jakož i poučení o odvolání. Vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován.

(3) Vyhlášení se má stát zpravidla hned po skončení jednání mu předcházejícího; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku odročit jednání na dobu nejdéle tří dnů.

(1) Každý rozsudek nutno písemně vyhotovit. Vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen.

(2) Pokud rozsudek nebyl písemně vyhotoven již v poradě, vyhotoví jej zpravidla do pěti dnů po jeho vyhlášení předseda senátu; může však jeho vyhotovením pověřit některého soudce, který byl členem senátu.

(3) Nemůže-li předseda senátu ani jiný člen senátu vyhlášený rozsudek písemně vyhotovit pro překážku delšího trvání, vyhotoví jej na příkaz předsedy soudu jiný soudce, který nebyl členem senátu.

(4) Vyhotovení rozsudku podepíše předseda senátu a ten, kdo je vypracoval. Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podepíše je za něho jiný člen senátu; důvod překážky se na vyhotovení rozsudku poznamená.

(1) Opis rozsudku se doručí vždy obžalovanému, prokurátoru, zúčastněné osobě a poškozenému, a to i když byli při vyhlášení rozsudku přítomni.

(2) Má-li obžalovaný obhájce a zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku vždy též těmto osobám.

(3) Mají-li zúčastněná osoba nebo poškozený zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku jen zákonnému zástupci, a mají-li zmocněnce, doručí se jen zmocněnci, i když mají též zákonného zástupce.

(1) Předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit chyby v psaní a počtech, jakož i jiné nesprávnosti ve vyhotovení rozsudku, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit též soud vyšší stolice.

(2) Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku.

(3) Proti rozhodnutí o opravě podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(4) Po právní moci rozhodnutí o opravě se provede oprava jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech rozsudku, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět; po provedení opravy musí zůstat původní znění čitelné.

(1) Nesprávnosti v opisech rozsudku opraví předseda senátu zvláštním usnesením tak, aby opisy rozsudku byly v naprosté shodě s vyhotovením rozsudku.

(2) Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku.

(3) Oprava se provede ve všech opisech rozsudku, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět. Po provedení opravy musí zůstat původní znění čitelné.

Jestliže se oprava vyhotovení rozsudku nebo oprava opisu rozsudku týká podstaty některého z výroků rozsudku, běží prokurátoru a osobě opraveným výrokem přímo dotčené lhůta k odvolání od doručení opisu usnesení o opravě, a byla-li proti usnesení o opravě podána stížnost, ode dne doručení rozhodnutí o této stížnosti.

Usnesení musí obsahovat:

a) označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde,

b) den a místo rozhodování,

c) výrok s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,

d) odůvodnění, a to zpravidla s uvedením skutečností, jež byly vzaty za prokázány, důkazů, o něž se skutková zjištění opírají, a úvah týkajících se hodnocení provedených důkazů a dále právních úvah, jimiž se orgán řídil při posuzování prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení zákona,

e) poučení o stížnosti.

(1) Usnesení vyhlašuje předseda senátu, prokurátor nebo vyšetřovací orgán.

(2) Vyhlašuje se plné znění výroku a podstatná část odůvodnění, jakož i poučení o stížnosti. Vyhlášení soudního usnesení musí být v naprosté shodě s obsahem usnesení, tak jak bylo odhlasováno.

(3) Vyhlášení se stane ihned po skončení jednání mu předcházejícího.

(1) Vyhlášené usnesení musí být vyhotoveno zpravidla do tří dnů.

(2) Není třeba vyhotovovat usnesení, jimiž se upravuje průběh řízení nebo způsob provedení důkazů anebo nařizuje nebo připravuje jednání soudu.

(1) Usnesení se oznamuje osobě, které se přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k němu podnět; v řízení před soudem též prokurátoru. Oznámení se děje vyhlášením usnesení nebo doručením jeho opisu.

(2) Má-li osoba, jíž se usnesení oznamuje, obhájce nebo zmocněnce, stačí, bylo-li usnesení vyhlášeno buď v přítomnosti této osoby, nebo není-li svéprávná, v přítomnosti jejího zákonného zástupce, anebo v přítomnosti jejího obhájce nebo zmocněnce. Nebylo-li usnesení vyhlášeno nebo nebyla-li při jeho vyhlášení žádná z uvedených osob přítomna, doručí se opis usnesení obhájci nebo zmocněnci, a jde-li o osobu nesvéprávnou, která nemá obhájce nebo zmocněnce, jejímu zákonnému zástupci.

(3) Oznamuje-li se však obviněnému, který není svéprávný, usnesení, proti němuž má stížnost, je třeba je oznámit jak jemu, tak i jeho obhájci a jeho zákonnému zástupci. Je-li obviněný ve vazbě, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný svéprávný.

(4) Prokurátoru se usnesení oznamuje vyhlášením, nebo nebyl-li při vyhlášení přítomen, doručením opisu usnesení.

(5) Opis rozhodnutí o opravném prostředku se prokurátoru a osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a rovněž osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, doručí vždy.

Na usnesení se jinak přiměřeně užije ustanovení oddílu prvého.

(1) Rozsudek je vykonatelný, jestliže

a) lhůta k podání odvolání marně prošla,

b) oprávněné osoby se odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět,

c) podané odvolání bylo zamítnuto, nebo

d) proti němu není přípustné odvolání.

(2) Odvolání podané jen zúčastněnou osobou nebrání tomu, aby ostatní části rozsudku byly vykonány. Stejně tak odvolání týkající se jen některého z více obžalovaných nebrání tomu, aby rozsudek, pokud jde o ostatní obžalované, byl vykonán.

(3) Jestliže byla lhůta k podání odvolání zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost za navrácení lhůty, nelze rozsudek vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

(1) Usnesení je vykonatelné, jestliže

a) zákon proti němu stížnost nepřipouští, nebo

b) zákon proti němu sice stížnost připouští, avšak nestanoví, že stížnost má odkladný účinek.

(2) Usnesení, proti němuž zákon připouští stížnost mající odkladný účinek, je vykonatelné, jestliže

a) lhůta k podání stížnosti marně prošla,

b) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo

c) podaná stížnost byla zamítnuta.

(3) Stížnost mající odkladný účinek, která se týká jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání tomu, aby usnesení v ostatních částech, lze-li je oddělit, bylo vykonáno.

(4) Jestliže byla lhůta k podání stížnosti mající odkladný účinek zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost za navrácení lhůty, nelze usnesení vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

(1) Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.

(2) Stížností lze odporovat každému usnesení vyšetřovacího orgánu. Usnesení soudu a prokurátora lze stížností odporovat jen v případech, kde to zákon výslovně připouští, a pokud rozhodují ve věci v první stolici. Proti usnesení generálního prokurátora není stížnost přípustná.

(3) Stížnost má odkladný účinek, jen kde to zákon výslovně stanoví.

(1) Nestanoví-li zákon něco jiného, může podat stížnost osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala svým návrhem podnět; proti usnesení soudu může podat stížnost též prokurátor, a to i ve prospěch obviněného.

(2) Proti usnesení o vazbě a o ochranném léčení mohou podat stížnost ve prospěch obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání.

(1) Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů (§§ 61 a 62) od vyhlášení usnesení, a je-li předepsáno doručení opisu usnesení, od jeho doručení; jestliže se usnesení oznamuje jak osobě, které se přímo dotýká, tak i jejímu zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

(2) Osobám, které podle ustanovení § 155 odst. 2 mohou podat stížnost ve prospěch obviněného, končí lhůta k podání stížnosti týmž dnem jako obviněnému; prokurátoru však běží vždy lhůta samostatně.

(1) Oprávněná osoba se může stížnosti výslovně vzdát.

(2) Oprávněná osoba může podanou stížnost vzít výslovně zpět, a to nejpozději do vyhlášení rozhodnutí o stížnosti. Stížnost podanou prokurátorem může vzít zpět i prokurátor nadřízený.

(3) Stížnost podaná ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo zákonným zástupcem může být vzata zpět jen s výslovným souhlasem obviněného.

(4) Zpětvzetí stížnosti vezme usnesením na vědomí orgán povolaný k rozhodnutí o stížnosti a nebyla-li věc dosud tomuto orgánu předložena, orgán, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje; v řízení před soudem činí toto rozhodnutí předseda senátu.

(1) Stížností lze odporovat usnesení

a) pro nesprávnost některého jeho výroku, nebo

b) pro porušení ustanovení o řízení mu předcházejícím, pokud toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení.

(2) Stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.

(1) Vyšetřovací orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může stížnosti sám vyhovět, nejsou-li změnou původního usnesení dotčena práva jiné osoby. Bylo-li k původnímu usnesení vyšetřovacího orgánu třeba předchozího souhlasu prokurátora, je nutno, aby též k vyhovění stížnosti byl předem dán tento souhlas.

(2) Prokurátor a soud, proti jejichž usnesení stížnost směřuje, mohou stížnosti sami vyhovět, nejsou-li změnou původního usnesení dotčena práva jiné osoby.

(3) Jestliže lhůta k podání stížnosti uplynula již všem oprávněným osobám a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1 nebo 2, předloží věc k rozhodnutí

a) vyšetřovací orgán prokurátoru, který vykonává nad vyšetřováním dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž byl tímto prokurátorem předem dán souhlas, prokurátoru, který je tomuto prokurátoru nadřízen,

b) prokurátor nadřízenému prokurátoru,

c) předseda senátu nadřízenému soudu; předseda senátu doručí, pokládá-li to za potřebné, prokurátoru a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena, nejsou-li stěžovateli, zároveň opis stížnosti.

(1) Při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán

a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost,

b) řízení předcházející napadenému usnesení.

(2) Týká-li se stížnost jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, přezkoumá nadřízený orgán jen správnost výroků týkajících se této osoby nebo této věci a řízení předcházející oné části usnesení.

(1) Nadřízený orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána.

(2) Změní-li nadřízený orgán usnesení ve prospěch obviněného z důvodu, který prospívá také spoluobviněnému, změní usnesení také ve prospěch tohoto spoluobviněného.

(1) Nadřízený orgán zamítne stížnost,

a) není-li přípustná,

b) byla-li podána opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se jí výslovně vzdala nebo znovu podala stížnost, kterou již předtím výslovně vzala zpět, nebo

c) není-li důvodná.

(2) Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením, které jí bylo dáno při oznámení usnesení.

(1) Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení a

a) rozhodne sám ve věci, nebo

b) nařídí vyšetřovacímu orgánu nebo prokurátoru, proti jehož usnesení stížnost směřuje, anebo soudu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, nebo jinému soudu téhož druhu téže stolice svého obvodu, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je tento vyšetřovací orgán, prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nadřízený orgán. Ustanovení § 161 odst. 1 se zde užije přiměřeně.

(2) Jestliže je vadná jen část napadeného usnesení nebo řízení jí předcházející a lze ji oddělit od ostatních částí anebo jestliže se stížnost týká jen části usnesení (§ 160 odst. 2) nebo řízení jí předcházejícího, nadřízený orgán své rozhodnutí podle odstavce 1 omezí na tuto část.

Náklady nutné k provedení trestního řízení včetně řízení vykonávacího zálohuje stát; nezálohuje však vlastní náklady obviněného, zúčastněné osoby a poškozeného a vydání způsobená přibráním obhájce a zmocněnce.

(1) Byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu

a) náklady spojené s výkonem vazby,

b) náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody,

c) ostatní státem zálohované náklady paušální částkou.

(2) Denní sazbu připadající na náklady spojené s výkonem vazby a s výkonem trestu odnětí svobody vyhlásí ministr vnitra v Úředním listě Československé republiky.

(3) Paušální částku uvedenou v odstavci 1 písm. c) vyhlásí ministr spravedlnosti v Úředním listě Československé republiky.

(1) Kdo podal zcela bezvýsledný návrh na obnovu řízení, je povinen nahradit státu státem zálohované náklady paušální částkou (§ 165 odst. 3).

(2) Povinnost k náhradě podle odstavce 1 nepostihuje prokurátora a orgán veřejné péče o mládež.

Byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena, povinen na žádost poškozeného nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.

(1) O povinnosti k náhradě nákladů poškozeného a o jejich výši (§ 167) a o povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby [§ 165 odst. 1 písm. a)] rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu první stolice.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Jestliže náklady stanovené paušální částkou [§ 165 odst. 1 písm. c), § 166 odst. 1] nebyly zaplaceny kolkovými známkami, rozhodne o povinnosti k jejich náhradě předseda senátu soudu první stolice.

(1) O povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody a o jejich výši [§ 165 odst. 1 písm. b)], jakož i o výši nákladů spojených s výkonem vazby, rozhoduje správa nápravného zařízení, v němž odsouzený odpykává trest odnětí svobody nebo v němž byla vykonávána vazba; na řízení se užije obecných předpisů o řízení ve věcech správních.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 je vykonatelné správní i soudní exekucí.

Rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody a o jejich výši vydá správa nápravného zařízení jen za dobu, po kterou vězeň svým zaviněním způsobil, že náklady výkonu trestu nemohly být uhrazeny z jeho pracovní odměny. O takové zavinění jde tehdy, když je zapotřebí takového střežení vězně, že mu nemůže být poskytnuta pracovní příležitost, nebo když vězeň bezdůvodně odpírá pracovat.