Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně, kterou se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 11 291,21 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 8 321,35 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 021,35 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 291,21 Kč s úrokem 12 % ročně z částky 8 321,35 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 291,21 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení. Žalobkyně skutkově tvrdila, že v lednu 2017 uzavřela její právní předchůdkyně (společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, - dále jen „banka“) se žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru s výší limitu 5 000 Kč, který měl být čerpán prostřednictvím běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný úvěr čerpal, nesplacena zůstala vyčerpaná částka 8 321,35 Kč. Banka úvěr zesplatnila ke dni 16. 6. 2025, neboť jej žalovaný řádně nesplácel. Požadovaný dluh činí částku 8 321,35 Kč na nesplaceném zůstatku jistiny úvěru, částku 2 700 Kč na poplatcích a částku 269,86 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025 byly tyto pohledávky postoupeny na žalobkyni. Žalobkyně se kromě těchto částek domáhá také úhrady běžícího úroku a úroku z prodlení.3. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu nedůvodná. V řízení bylo dle okresního soudu prokázáno uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou okresní soud vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť banka nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož žalobkyně neprokázala, že by zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Okresní soud tak dospěl k závěru o nutnosti vypořádání vzájemného vztahu účastníků dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Okresní soud však ničeho žalobkyni nepřiznal ani z titulu nároku na vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z absolutně neplatné smlouvy, neboť dovodil, že žalobkyně v řízení důkazy, které označila a připojila, neprokázala, že žalovaný čerpal peněžní prostředky v tvrzené výši 8 321,35 Kč. Okresní soud zdůraznil, že tato částka přesahuje reálný úvěrový rámec ve výši 5 000 Kč, nadto je z provedeného dokazování zřejmé, že se jedná o částku, kterou předchůdkyně žalobkyně převedla dne 28. 1. 2025 jako debetní položku z běžného účtu žalovaného na nově založený úvěrový účet. Není však zřejmé, z čeho se tato částka konkrétně skládá, co z ní představují reálně žalovanou čerpané finanční prostředky a co představují další položky, které předchůdkyně žalobkyně připsala k jistině, kdy z upozornění ze dne 4. 4. 2025 vyplývá „jistina“ ve výši 1 386,88 Kč a z upozornění ze dne 13. 5. 2025 vyplývá „jistina“ ve výši 2 080,32 Kč, aniž by bylo zřejmé, z čeho se tyto (výchozí debetní) částky skládají. Okresní soud zdůraznil, že byl připraven poučit žalobkyni u ústního jednání dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o čerpání úvěru, žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a proto nemohla být ze strany soudu poučena.4. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům I. a II. rozsudku, podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby byl rozsudek změněn a žalobě vyhověno. V odvolání žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Poukazovala na to, že žalovaný podepsal žádost o uzavření smlouvy o úvěru již dne 25. 7. 2016 a banka posuzovala jeho úvěruschopnost bezprostředně poté, tedy během týdne kolem data 25. 7. 2016. Pro ověření bonity žalovaného byly použity výpisy z účtu žalovaného za měsíce duben až červen 2016. Datum 17. 1. 2017 se vztahuje k dispozicím k úvěru, které nahradily předchozí dispozice mezi žalovaným a bankou. Žalobkyně namítla, že ZoSÚ nevyžaduje opakování bonitní analýzy při každém dílčím smluvním či administrativním úkonu během smluvního vztahu. Žalobkyně dále považovala za nesprávný i závěr okresního soudu o tom, že neprokázala čerpání úvěru. Zdůraznila, že položka 8 321,35 Kč ke dni 28. 1. 2025 nepředstavuje první čerpání kontokorentního úvěru ke dni 28. 1. 2025, nýbrž jen k tomuto dni byl kumulovaný debetní zůstatek kontokorentního účtu převeden na nový úvěrový účet, jde jen o technický záznam.5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v plném rozsahu, neboť takto byl rozsudek odvoláním žalobkyně napaden a přezkumu odvolacímu soudu otevřen. Odvolací soud při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné.7. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a obsažená v odstavci 14 odůvodnění rozsudku okresního soudu, a pro zestručnění na ně plně odkazuje. K možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně, srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod č. 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011.8. Dle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.9. Dle § 78 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.10. Dle § 78 odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.11. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Dle § 87 odst. 1 věta první ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.13. Odvolací soud plně sdílí skutkový závěr okresního soudu, že předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřela 17. 1. 2017 smlouvu o úvěru se sjednaným přečerpáním běžného účtu žalovaného do limitu 5 000 Kč. Dále odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení o tom, jakým způsobem její předchůdkyně zkoumala a prověřovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, když nedoložila žádné důkazy, z nichž by plynulo, že údaje uvedené žalovaným v žádosti jakkoliv prověřila. Nebyly doloženy důkazy o prověření tvrzeného příjmu žalovaného. Žalobkyně jiné důkazy, než které založila do spisu, nenavrhla, a z listin, které navrhla a založila, nebylo prokázáno tvrzení, že by byl ověřen příjem žalovaného z údajů z jeho běžného účtu či jinak, když výpisy z běžného účtu či jiné důkazy prokazující výši příjmu žalovaného před uzavřením smlouvy předloženy k důkazu nebyly. Rovněž nebyly ani zjištěny, natož aby byly prověřeny, konkrétní měsíční výdaje žalovaného, tj. zejména jeho náklady na bydlení a služby s bydlením spojené (což je zpravidla zásadní výdaje každého spotřebitele), dále výdaje na živobytí (jídlo, doprava, telefony, léky, oblečení apod.), a dále další výdaje žalovaného (splátky jiných dluhů). Výdaje na bydlení lze snadno doložit nájemní smlouvou, či doklady o úhradě nájemného či služeb s bydlením spojených apod. Pokud žalovaný v žádosti uvedl, že bydlí u rodičů, opět žalobkyně nepředložila jediný důkaz, který by dokládal, jak toto tvrzení prověřila (například čestné prohlášení rodičů apod.), nicméně i tak se musel žalovaný nepochybně nějakým způsobem podílet na úhradách nákladů na bydlení a služeb s bydlením spojených. Pokud byl v žádosti uveden celkový příjem domácnosti 40 000 Kč, pak není zřejmé, jaký to mělo mít vliv na úvěruschopnost žalovaného, když on byl jedinou osobou povinnou úvěr splácet, nikoliv jiní členové domácnosti, nadto ani není zřejmé, o jaké konkrétní členy domácnosti mělo jít, není zřejmý jejich počet, a zda a jakým způsobem banka údaj o výši příjmu domácnosti vůbec prověřila. Pokud žalobkyně tvrdila, že banka žalovaného prověřila v databázích NRKI, BRKI apod. s tím, že neměl negativní záznam, pak žádné zprávy či důkazy o prověření žalovaného v těchto databázích nenavrhla a nepředložila, tedy toto tvrzení žalobkyně opět nebylo prokázáno. Pokud žalovaný uvedl v žádosti o úvěr další výdaje ve výši 1 000 Kč, pak tato částka je zcela zjevně nepřiměřeně nízká a při vynaložení odborné péče muselo být předchůdkyni žalobkyně zjevné, že z této částky výdajů na živobytí na měsíc není vůbec reálné jakkoliv vycházet. Pokud žalobkyně uváděla, že při porovnání výdajů vycházela z normativních výdajů na bydlení, pak normativní výdaje na bydlení ničeho nevypovídají o konkrétních výdajích žalovaného na bydlení. Rovněž tak výše životního minima nevypovídá ničeho o výši příjmů či výdajů konkrétního žadatele o úvěr.14. Žalobkyně v odvolání namítá, že okresní soud nesprávně odkazoval na datum 17. 1. 2017 jako na rozhodné datum, k němuž měla být úvěruschopnost zkoumána, ačkoliv žalovaný o úvěr požádal již 25. 7. 2016 a banka prováděla zkoumání úvěruschopnosti v týdenním okně kolem 25. 7. 2016. Žalobkyně však přehlíží, že v řízení před okresním soudem do nastoupení účinků koncentrace řízení a neúplné apelace sama tvrdila, že smlouva o úvěru byla uzavřena v lednu 2017 (například její tvrzení v podání ze dne 12. 5. 2026 – čl. 20 spisu) a soudu předložila k prokázání tvrzení o uzavření úvěrové smlouvy jedinou listinu podepsanou bankou a žalovaným dne 17. 1. 2017, v níž bylo dohodnuto poskytnutí úvěru ve výši limitu 5 000 Kč na běžném účtu. Jinou smlouvu o úvěru (uzavřenou v jiný den apod.) žalobkyně v řízení před okresním soudem ani netvrdila a ani neprokázala. Okresní soud proto správně z důkazů, které byly žalobkyní navrženy a okresním soudem provedeny, dovodil, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 17. 1. 2017 smlouva o kontokorentním úvěru , Anonymizováno, s limitem 5 000 Kč na jeho běžném účtu. Za této situace měla předchůdkyně žalobkyně dle § 86 ZoSÚ zákonnou povinnost před uzavřením této smlouvy (tj. před 17. 1. 2017) důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout úvěr mohla jen tehdy, pokud nebudou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Aby bylo vůbec možno dovodit, zda zde byly či nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, bylo povinností předchůdkyně s odbornou péčí prověřit konkrétní poměry žalovaného, a to jeho příjmovou a výdajovou stránku poměrů. Břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru tížilo plně žalobkyni. Žalobkyně však v řízení neprokázala, že by této povinnosti dostála. Poučena okresním soudem dle § 118a o.s.ř. býti nemohla, neboť se k jednání okresního soudu nedostavila, přičemž poučovací povinnost soudu se realizuje výhradně při jednání.16. Odvolací soud proto plně sdílí právní závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ.17. V případě absolutně neplatné smlouvy je spotřebitel povinen vrátit toliko nesplacenou jistinu, kterou je nutno zjistit jako rozdíl mezi čerpanou částkou úvěru a spotřebitelem dosud zaplacenou částkou na úvěr.18. Břemeno tvrzení a důkazní o tom, kdy bylo čerpáno a v jaké výši, nese plně žalobkyně. Naopak břemeno tvrzení a důkazní o tom, zda a kolik bylo na smlouvu hrazeno, nese žalovaný. V případě absolutně neplatné smlouvy o kontokorentním úvěru je nezbytné tvrdit veškerá čerpání provedená na základě neplatné smlouvy, tj. výběry a platby z účtu (kartou, u obchodníků apod.), a to za celou dobu, kdy čerpání na základě neplatné smlouvy měla probíhat. Za čerpání je totiž možno považovat jen to, co bylo žalovaným na základě neplatné smlouvy vyčerpáno, nikoliv vše, co bylo v neprospěch běžného účtu na vrub účtu připsáno, jako například úrok, poplatky a jiné nároky, které měly základ v absolutně neplatné smlouvě o úvěru, a na které žalobkyně neměla nárok, přesto je na vrub účtu připisovala.19. Žalobkyně v řízení ani netvrdila, natož aby prokázala, kdy a jaké částky byly na základě absolutně neplatné smlouvy žalovaným čerpány. Pokud žalobkyně odkazuje na výpis z úvěrového účtu ze dne 18. 9. 2025 (čl. 34 spisu), pak předně se nejedná o tvrzení, ale o důkaz, nadto okresní soud správně dovodil, že tento důkaz ničeho nevypovídá o tom, že by částka zde uvedená (8 321,35 Kč) byla žalovaným čerpána. Okresní soud správně ohledně výpisu z úvěrového účtu dovodil, že se jedná jen o technický převod dlužné částky z běžného účtu na jiný bankou vedený účet, který banka nazvala úvěrový. Žalobkyně tak neunesla ani břemeno tvrzení a ani důkazní o tom, kdy bylo čerpáno a v jaké výši. Za této situace jí nemohlo být ničeho přiznáno ani z titulu nároku na nesplacenou jistinu (dle § 87 odst. 1 ZoSÚ), neboť netvrdila a neprokázala, kdy a jaké částky byly žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytnuty. K jednání se nedostavila a poučena dle § 118a o.s.ř. být proto soudem nemohla.20. Rozsudek okresního soudu je zcela správný a odvolací soud proto rozsudek okresního soudu jako ve výroku věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.21. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl žalovaný plně procesně úspěšný, prokazatelně mu však žádné náklady tohoto řízení nevznikly.