Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 362 293,35 Kč s 15% úrokem z prodlení z uvedené částky od 2. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované náhradu nákladů řízení v částce 53 627,50 Kč (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, jímž se domáhala změny rozsudku tak, že se žaloba zamítá. Namítala, že okresní soud nesprávně vyhodnotil důvodnost jí vznesené námitky promlčení, kterou posoudil jako nedůvodnou. Podle žalované lhůta pro promlčení začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy byla uzavřena smlouva o půjčce a kdy byly žalobkyni zaslány finanční prostředky do její dispozice, tj. ode dne 26. 9. 2019. Byla-li žaloba ve věci podána až v únoru 2024, je nárok žalobkyně promlčen.3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného s tím, že se zcela ztotožnila s postupem a rozhodnutím soudu I. stupně.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné pouze částečně a z jiných než z uplatněných důvodů.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 20. 2. 2024 domáhala se žalobkyně původně po žalované zaplacení částky 505 853,20 Kč s úrokovým příslušenstvím. Skutkově tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, , uzavřela se žalovanou dne 25. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce č. , Anonymizováno, , na jejímž základě poskytla žalované zápůjčku ve výši 640 000 Kč za úrok ve výši 8,40 % ročně, kterou se žalovaná zavázala splácet ve 120 pravidelných měsíčních splátkách po 7 901 Kč počínaje dnem 25. 10. 2019. Protože žalovaná řádně zápůjčku nesplácela, došlo k jejímu zesplatnění ke dni 17. 4. 2023. Následně byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 10. 2023 pohledávka z této smlouvy postoupena s účinností ke dni 30. 10. 2023 žalobkyni. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 504 855,20 Kč, poplatků ve výši 998 Kč, smluvního úroku splatného ke dni 17. 4. 2023 ve výši 27 403,87 Kč, úroku z prodlení splatného ke stejnému dni ve výši 1 412,37 Kč. Dále byl předmětem řízení smluvní úrok ve výši 8,40 % ročně z jistiny zápůjčky ve výši 504 855,20 Kč za dobu od 18. 4. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky jistiny navýšené o poplatek, celkem částky 505 853,20 Kč za dobu od 18. 4. 2023 do zaplacení. V průběhu řízení žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení a uvedla, že žalovaná uhradila na předmětnou pohledávku celkem částku 277 706,55 Kč a současně tvrdila, jakým způsobem její právní předchůdkyně splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) posoudit úvěruschopnost žalované. V pořadí v prvním rozsudku vyhlášeném okresním soudem v této věci č. j. 36 C 497/2024-123, okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 362 293,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 2. 2. 2024 do zaplacení, žalobu co do částky 143 559,85 Kč a dalšího žalobou uplatněného úrokového příslušenství zamítl (výrok II.) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení v částce 36 707 Kč (výrok III.). Okresní soud v tomto rozsudku po provedeném dokazování listinami předloženými žalobkyní dovodil neplatnost smlouvy o zápůjčce ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně před uzavřením smlouvy posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Vyslovil tak absolutní neplatnost posuzované smlouvy a žalovanou zavázal toliko k zaplacení jistiny nevráceného úvěru či zápůjčky rovnající se rozdílu mezi částkou 640 000 Kč, kterou žalovaná od předchůdkyně žalobkyně podle neplatné smlouvy obdržela, a částkou 277 706,55 Kč, kterou žalovaná podle neplané smlouvy již uhradila. Její splatnost pak okresní soud vázal na doručení předžalobní výzvy žalované ze dne 17. 1. 2024, jíž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 1. 2. 2024. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům I. a III., podala žalovaná v zastoupení své procesní opatrovnice z důvodu neznámého pobytu odvolání, v němž žalovaná vznesla námitku promlčení přiznaného nároku z absolutně neplatné smlouvy, která byla uzavřena dne 25. 9. 2019. Odvolací Krajský soud v Ostravě pak svým usnesením ze dne 25. 3. 2026, č. j. 15 Co 59/2026-160, rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení pro zmatečnostní vadu. Okresní soud pak v dalším průběhu řízení jednal s opatrovnicí žalované, nařídil ve věci jednání, provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a opakovaně rozhodl tak, že žalovanou zavázal k zaplacení dlužné jistiny z neplatně sjednané smlouvy o zápůjčce včetně úroku z prodlení tak, jak rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku, a k námitce promlčení vznesené žalovanou uvedl, že nárok žalobkyně ve smyslu ust. § 629 o. z. promlčen není, neboť tříletá promlčecí doba počala plynout až od zesplatnění úvěru dne 17. 4. 2023, od kterého k datu podání žaloby dne 20. 2. 2024 promlčecí doba dosud neuplynula. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni náklady v poměru 43,2 % částkou 53 627,50 Kč.6. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování manuálním vstupem konsolidovaného blacklistu ze dne 7. 8. 2024, informací k žádosti o poskytnutí úvěru a výpisy z účtu žalované č. , č. účtu, za období od 25. 9. 2019 do 31. 7. 2023 a konstatuje, že okresní soud z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, na která odvolací soud tímto odkazuje.7. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru či zápůjčce, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením této smlouvy se žalovanou jakožto spotřebitelem řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto jej žalobkyně v odvolání ani nenapadla, stejně jako žalobkyně nenapadla zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu ze dne 17. 4. 2025, č. j. 36 C 497/2024-123, kterým okresní soud žalobu nad dlužnou jistinu úvěru ve výši 362 293,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 2. 2. 2024 do zaplacení zamítl a tento výrok tak nabyl odděleně právní moci, byť ve výrocích I. a III. byl předchozí rozsudek okresního soudu usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 3. 2026, č. j. 15 Co 59/2026-160, zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Předmětem odvolacího řízení tak byla toliko dlužná jistina úvěru včetně úrokového příslušenství ve formě úroku z prodlení. Proti tomuto nároku vznesla žalovaná námitku promlčení.8. Podle ust. § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.9. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situace spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. V případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ náleží poskytovateli úvěru toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení zakotvený v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ v podobě vydání jistiny poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy, která představuje rozdíl mezi částkou poskytnutou spotřebiteli na základě neplatné úvěrové smlouvy a částkou, kterou podle této neplatné smlouvy spotřebitel na uvedenou smlouvu již úvěrující zaplatil. Pokud pak jde o její splatnost, tato se odvíjí od možností a schopností spotřebitele. Spotřebitel je proto povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak z rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, plyne, že na splatnost dlužné jistiny úvěru není možno aplikovat ust. § 1958 odst. 2 o. z. o splatnosti na výzvu věřitele, nýbrž je nutno splatnost dlužné jistiny určit, nedojde-li k dohodě mezi účastníky, rozhodnutím soudu.13. Bez ohledu na otázku splatnosti dlužné jistiny neplatně sjednaného úvěru pak z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z rozsudků ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3859/2023, ze dne 24. 2. 2026 ve věci sp. zn. 33 Cdo 2456/2025, a ze dne 30. 6. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2585/2025, vyplývá, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu § 629 odst. 1 o. z. rozhodný okamžik, když se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabytá v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, když se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Cdo 306/2005, a ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu ust. § 629 odst. 1 o. z.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohl věřitel, tj. žalobkyně, případně její předchůdkyně, reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno.14. Pokud pak jde o okamžik, kdy se žalobkyně, resp. její předchůdkyně, mohla dozvědět o skutečnostech, které neplatnost smlouvy zakládají, poukazuje odvolací soud na shora citovaná ustanovení ZoSÚ, z nichž plyne, že se poskytovateli úvěru jakožto podnikajícímu odborníkovi v oblasti finančních služeb ukládá provést posouzení úvěruschopnosti s náležitou odbornou péčí. V daných souvislostech z hlediska povědomosti poskytovatele úvěru o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby u nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ pak odvolací soud dále poukazuje na závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, že: „S ohledem na smysl objektivizace kritéria znalostí rozhodných okolností v § 619 odst. 2 o. z. není na místě diferencovat standard péče podle mentálních kompetencí konkrétního věřitele […], a že je tedy naopak zapotřebí vždy zkoumat, jakou znalost by si osvojila osoba průměrného rozumu, která by vynaložila obvyklou péči. […] Pakliže zjištění okolností rozhodných pro započetí běhu promlčecí lhůty nezbytně vyžaduje zvláštní odbornost (např. v oblasti medicíny nebo stavebního inženýrství), kterou průměrná rozumná osoba či průměrný profesionál v určité oblasti nedisponuje, je na místě počátek promlčecí lhůty ve smyslu ust. § 619 odsunout až k okamžiku, kdy věřitel získal empirickou nebo normativní znalost relevantních faktů s tím, že věc konzultoval s odborníkem nebo jí s ním alespoň konzultovat měl a mohl. […] Věřitel získá normativní znalost rozhodných okolností, pokud je jeho faktické nevědomí o těchto skutečnostech důsledkem toho, že si počínal nedbale (nedodržel standard obvyklé nebo odborné péče, kterou lze po osobě v jeho postavení důvodně požadovat). Subjektivní promlčecí lhůty započíná svůj běh už v okamžiku, kdy ochuzený o vznik bezdůvodného obohacení či osobě obohaceného sice ještě fakticky neví, ale při vynaložení péče, kterou lze osobě v jeho postavení požadovat, by již tyto okolnosti mohl zjistit.“. Předchůdkyně žalobkyně tedy zjevně byla odborníkem, na níž se v rámci vynaložení odborné péče kladou vyšší nároky na řádné plnění zákonných povinností, včetně povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.15. V podmínkách projednávané věci ze samotných tvrzení žalobkyně obsažených v jejím podání ze dne 4. 3. 2025 plyne, že pokud jde o posuzování výdajů žalované, předchůdkyně žalobkyně se spoléhala toliko na údaje uváděné spotřebitelkou, jež tvrdila výdaje na splátky půjčky ve výši 5 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 3 280 Kč, výdaje na živobytí ve výši 5 280 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč. Současně se mělo jednat o výdaje vznikající jak žalované samotné, tak nezletilé osobě, k níž žalovaná měla vyživovací povinnost. Pokud předchůdkyně žalobkyně spoléhala na tvrzené výdaje uváděné žalovanou, nadto ve zcela nereálných (nízkých) částkách, a to i pro rok 2019, pokud jde o náklady na bydlení, na živobytí i veškeré nezbytné životní náklady pro dvě osoby, a tyto výdaje si neověřila adekvátním způsobem popsaným v ustanovení § 86 odst. 2 ZoSÚ, odvolací soud zcela souhlasí se závěrem soudu okresního, že v rozporu s ustanovením § 86 ZoSÚ předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost odborné péče a poskytla žalované úvěr, a to ve značné výši, tj. v částce 640 000 Kč, i když si musela být vědoma důvodných pochybností o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. Nicméně s ohledem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu k otázce promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatně sjednané smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, má odvolací soud za to, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná v období od 25. 10. 2019 do 25. 2. 2022 platila sjednané splátky úvěru ve výši 7 901 Kč, mohla se předchůdkyně žalobkyně nejpozději v březnu, resp. v dubnu 2022, od kterých již žalovaná neplnila sjednané splátky řádně a včas, dozvědět o skutečnostech, z nichž by bylo lze dovodit, že důvodem porušení splátkové povinnosti je platební neschopnost žalované jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele úvěru ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ zakládající absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.17. Vzhledem ke skutečnosti, že žaloba v projednávané věci byla podána dne 20. 2. 2024, tj. necelé dva roky od změny v platební morálce žalované, a proto před uplynutím promlčecí doby uvedené v ust. § 639 o. z., je závěr okresního soudu o tom, že žalobou uplatněný nárok žalobkyně není promlčen, věcně správný, byť okresní soud vycházel z nesprávného názoru, že počátek promlčecí doby se v projednávaném případě odvíjí od zesplatnění úvěru, který dle tvrzení žalobkyně nastal k datu 17. 4. 2023.18. Pokud pak jde o výši bezdůvodného obohacení, za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 640 000 Kč, a že žalovaná podle neplatné smlouvy předchůdkyni žalobkyně v období od 25. 10. 2019 do 1. 9. 2022 uhradila celkem částku 277 706,65 Kč, je správným také závěr okresního soudu o tom, že žalované vznikla povinnost ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ vrátit žalobkyni, jíž byla pohledávka z neplatně sjednané úvěrové smlouvy platně postoupena, částku 362 293,35 Kč.19. Pokud pak jde o splatnost této částky, jak shora uvedeno, tato se odvíjí ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ toliko od schopností a možností spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit, nedojde-li k dohodě mezi účastníky. Taková dohoda o splatnosti dlužné jistiny úvěru nebyla v řízení tvrzena ani její existence nevyšla najevo. Důkazní břemeno o schopnostech a možnostech spotřebitele vrátit dlužnou jistinu úvěru neleží na věřiteli, který z logiky věci žádné povědomí o majetkových poměrech spotřebitele pro období po poskytnutí peněžních prostředků již mít nemůže, a proto břemeno tvrzení i důkazní o těchto schopnostech a možnostech spotřebitele nese žalovaná strana, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2025 ve věci sp. zn. 33 Cdo 1902/2025.20. Žalovaná byla v řízení zastoupena svou procesní opatrovnicí. Tato byla odvolacím soudem vyzvána, aby vylíčila a doložila majetkové poměry žalované od doby poskytnutí úvěru do dne rozhodnutí soudu. Opatrovnice však sdělila, že jí o těchto poměrech není ničeho známo. V řízení tedy nevyšlo najevo ničeho o tom, že by žalovaná nebyla schopna jistinu úvěru poskytnutou podle neplatné úvěrové smlouvy vrátit poté, co jí byla úvěrovaná částka vyplacena dne 25. 9. 2019, jak se podává z výpisu z účtu žalované č. , č. účtu, . Prodlení žalované s úhradou jistiny úvěru tak započalo dnem 27. 9. 2019. K tomuto dni činila zákonná úroková sazba dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 10 % ročně. Žalobkyně však v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně, přičemž předmětem odvolacího řízení byl tento úrok z částky 362 293,35 Kč toliko za dobu od 2. 2. 2024 do zaplacení. Žalované tak vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru z neplatně sjednané úvěrové smlouvy v částce 362 293,35 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 2. 2. 2024 do zaplacení.21. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. jako správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil co do částky 362 293,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 2. 2. 2024 do zaplacení a naopak rozsudek okresního soudu co do 5% úroku z prodlení z téže částky 362 293,35 Kč za dobu od 2. 2. 2024 do zaplacení změnil tak, že v této části žalobu jako nedůvodnou dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.22. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud v souladu s ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodoval o náhradě nákladů prvostupňového řízení. Žalobkyně se v řízení včetně požadovaného úrokového příslušenství vyčísleného k datu 17. 4. 2025 v případě nároků zamítnutých prvním rozsudkem okresního soudu vydaným v této věci v případě 15% úroku z prodlení z částky 362 293,35 Kč k datu rozhodnutí odvolacího soudu domáhala celkem zaplacení částky 803 116,06 Kč. Úspěšná byla co do částky 456 002,01 Kč, tj. z 57 %. Žalovaná pak byla úspěšná ze 43 %. Po odečtení úspěchu a neúspěchu stran tak žalobkyni vznikl nárok na úhradu nákladů prvostupňového řízení ze 14 %, což z okresním soudem správně vyčíslené částky nákladů řízení vzniklých procesně úspěšnější žalobkyni v prvostupňovém řízení v částce 124 137,70 Kč, činí částku 17 379 Kč. Úhradu této částky tak odvolací soud uložil procesně méně úspěšné žalované ve prospěch procesně úspěšnější žalobkyně.23. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení procesně úspěšnější žalobkyni byla na náhradě nákladů tohoto řízení přiznána částka 10 151 Kč. Předmětem odvolacího řízení byla částka 362 293,35 Kč s 15% úrokem z prodlení za dobu od 2. 2. 2024 do zaplacení. Předmět odvolacího řízení včetně úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu tak činil částku 502 856,34 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 456 002,01 Kč, tj. z 91 %, žalovaná pak z 9 %. Po odečtení procesního úspěchu a neúspěchu stran tak procesně úspěšnější žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení z 82 %. Žalobkyně účelně v odvolacím řízení vynaložila na nákladech řízení částku 12 379 Kč sestávající z náhrady nákladů na odměnu za právní zastoupení žalobkyně u jednání odvolacího soudu ve výši 9 780 Kč vypočtené z tarifní hodnoty předmětu odvolacího řízení, tj. z částky 362 293,35 Kč [§ 11 odst. 1 písm. g), § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně k uvedenému úkonu právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH z částky 10 230 Kč, ve výši 2 149 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu). Z uvedené částky 12 379 Kč pak procesní úspěch žalobkyně v odvolacím řízení z 82 % představuje přisouzená částka 10 151 Kč.24. Jako neúčelný z hlediska uplatňování práv žalobkyně v řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. pak odvolací soud posoudil úkon právní služby provedený zástupcem žalobkyně, a to vyjádření k odvolání žalované, které mimo samotné procesní stanovisko žalobkyně s návrhem na potvrzení napadeného rozsudku žádnou právní argumentaci či bližší vyjádření se k odvolání žalované neobsahuje.25. Současně odvolací soud v projednávané věci neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by procesně úspěšnější žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů zcela či zčásti nepřiznal (§ 150 o. s. ř.).