Krajský soud v Praze 23 Co 62/2026-398 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení 467 925 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody z pracovního poměru. Tvrzená škoda měla odpovídat částce, kterou žalobkyně vrátila do rozpočtu , Anonymizováno, poté, co bylo kontrolou zjištěno, že žalované, jež v období od 1. 12. 2018 do 1. 2. 2023 vykonávala funkci ředitelky žalobkyně, byly vyplaceny příplatky za údajně nevykonané hodiny přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah a že z těchto částek byly odvedeny příslušné platby na zdravotní a sociální pojištění a proveden příděl do FKSP.2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí 467 925 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 467 925 Kč od 23. 9. 2023 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 267 551 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované (výrok II.) a dále žalobkyni uložil zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi náhradu nákladů řízení vzniklých státu ve výši 2 734 Kč (výrok III.).3. Soud prvního stupně po obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně všech zákonných předpokladů odpovědnosti žalované jako zaměstnankyně, neboť zejména neprokázala, že žalovaná vykázané hodiny přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah skutečně nevykonala nebo že vykázané činnosti neměly povahu přímé pedagogické činnosti. Kontrolní protokoly oblastního inspektorátu práce a , právnická osoba, soud nepovažoval za závazné a jejich závěry nepřevzal, neboť byly založeny především na neúplné a nespolehlivě vedené školní dokumentaci, na rozporných vyjádřeních zaměstnanců a na zápisech pořízených kontrolním orgánem s rodiči, jejichž totožnost nebyla ověřována a kteří se vyjadřovali pouze k odpolednímu předávání dětí; žalovaná navíc nebyla ke kontrolám přizvána. Z ostatních důkazů podle soudu vyplynulo, že třídní knihy nebyly řádnou evidencí pracovní doby, některé činnosti se do nich běžně nezapisovaly, vycházky zaznamenával pouze učitel ranní směny, suplování za asistenta pedagoga nebylo evidováno a zápisy byly někdy doplňovány zpětně i jinými zaměstnanci. Současně konstatoval, že dohled nad dětmi při vycházkách, plavání, bruslení, lyžařském kurzu či jiných akcích je přímou pedagogickou činností, školka fungovala také během letních prázdnin a pracovní směny i týdny výkonu přímé pedagogické činnosti byly v praxi upravovány. Protože provedené důkazy u jednotlivých sporných dnů výkon činnosti žalovanou buď přímo podporovaly, nebo jej alespoň nevylučovaly, soud uzavřel, že nebylo prokázáno zaviněné porušení pracovních povinností žalované ani příčinná souvislost mezi jejím jednáním a tvrzenou škodou.4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně vyhodnotil provedené listinné i svědecké důkazy, především výsledky kontrol oblastního inspektorátu práce a , právnická osoba, , které podle ní na základě porovnání třídních knih, mzdových podkladů a vyjádření pedagogů a rodičů prokázaly, že žalovaná v letech 2021 a 2022 neoprávněně vykázala a nechala si proplatit celkem , hodnota, hodiny přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah, přestože tuto činnost nevykonala nebo nešlo o činnost přespočetnou. Tvrdila, že žalovaná jako ředitelka školy jednala úmyslně, činila nepravdivé zápisy do třídních knih a neoprávněně získala mzdové plnění ve výši 344 570 Kč, s nímž byly spojeny odvody ve výši 123 355 Kč, takže žalobkyni vznikla škoda v celkové výši 467 925 Kč, kterou byla na výzvu krajského úřadu nucena vrátit a jejíž úhradu doložila výpisem z účtu. Podle žalobkyně, výpovědi zaměstnanců školy a pracovnic kontrolních orgánů ve spojení s kontrolními protokoly potvrzují nevykonání vykázané práce, zatímco žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně své obrany, že spornou přespočetnou pedagogickou činnost skutečně vykonala. Žalobkyně proto navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání namítala, že odvolání pouze opakuje tvrzení uplatněná před soudem prvního stupně a nezpochybňuje jeho skutkové ani právní závěry. Poukazovala na to, že důkazní břemeno ohledně konkrétního porušení pracovní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti i zavinění zaměstnance nese žalobkyně jako zaměstnavatelka a nemůže je přenášet na žalovanou ani na soud. Žalobkyně podle žalované založila svůj nárok převážně na kontrolních protokolech formulujících pouze podezření na neoprávněné použití prostředků a odhadovanou výši škody, avšak ani přes opakované poučení soudu nepředložila spolehlivé důkazy o tom, že žalovaná v konkrétních dnech vykázanou práci nevykonala. Rozsáhlé dokazování naopak potvrdilo, že žalovaná zastupovala nepřítomné učitele a asistenty pedagoga, účastnila se dohledu nad dětmi a sporné hodiny vykonala, zatímco třídní knihy představují evidenci poskytovaného vzdělávání, nikoli evidenci pracovní doby, byly vedeny neúplně a nemusely zachycovat začátek a konec směny ani všechny zástupy. Výpovědi učitelů podle žalované nepotvrdily žádné konkrétní pochybení, učitelé neměli přístup k jejím výkazům práce a nemohli proto vědět, co si vykázala, zápisy pořízené s rodiči nebyly vzhledem k časovému odstupu a neověření jejich totožnosti průkazné. Kontrolní protokoly pak nejsou rozhodnutími, která by byla pro soud závazná, nýbrž pouze listinnými důkazy, které soud správně hodnotil spolu s jejich primárními podklady. Podle žalované nebylo prokázáno, že by žalobkyně utrpěla škodu v důsledku zaviněného porušení jejích pracovních povinností, ani že by mezi tvrzeným jednáním žalované a vrácením dotace existovala příčinná souvislost, a proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek v plném rozsahu potvrdil.6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Soud prvního stupně provedl ve věci velmi obsáhlé dokazování listinnými důkazy a výslechy svědků, které podrobně vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Zabýval se nejen kontrolními protokoly , právnická osoba, a oblastního inspektorátu práce, ale také podklady, z nichž kontrolní orgány vycházely, zejména třídními knihami, měsíčními výkazy pracovní doby žalované, mzdovými podklady a doklady o nepřítomnosti ostatních pedagogických pracovníků. Vyslechl rovněž zaměstnance žalobkyně, pracovnice kontrolních orgánů a další osoby, jejichž výpovědi mohly přispět k objasnění toho, zda žalovaná v jednotlivých žalobkyní označených dnech vykázanou přímou pedagogickou činnost skutečně vykonala. Takto provedené dokazování poskytlo dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně se vypořádal s rozhodnými tvrzeními účastnic i s podstatným obsahem provedených důkazů a jeho skutková zjištění mají v těchto důkazech odpovídající oporu. Odvolací soud proto z jeho skutkových zjištění vyšel.8. Takto dostatečně zjištěný skutkový stav soud prvního stupně správně právně posoudil podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) upravujících obecnou povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu.9. Podle § 250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle § 250 odst. 2 zákoníku práce, byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí. Podle § 250 odst. 3 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255 zákoníku práce.10. Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Škodou se tu rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu, tedy nejen vznik škody, ale také konkrétní jednání nebo opomenutí zaměstnance představující porušení jeho pracovní povinnosti, příčinnou souvislost tohoto porušení se vznikem škody a zavinění zaměstnance. Zvláštní úprava § 250 odst. 3 zákoníku práce pak výslovně vylučuje, aby bylo zavinění zaměstnance presumováno nebo aby důkazní břemeno o jeho existenci bylo přeneseno na zaměstnance.11. Z těchto právních východisek soud prvního stupně správně vyšel. Důvodně uzavřel, že žalobkyně prokázala vznik majetkové újmy spočívající v tom, že na základě výzvy Krajského úřadu Středočeského kraje vrátila částku 467 925 Kč představující finanční prostředky použité na příplatky vyplacené žalované za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah a na související odvody. Samotné vrácení uvedené částky však ještě neprokazuje, že žalobkyni tuto škodu způsobila žalovaná zaviněným porušením svých pracovních povinností. Výzva správního orgánu k vrácení finančních prostředků a jejich následná úhrada žalobkyní dokládají vznik tvrzené majetkové újmy, nikoli bez dalšího také ostatní předpoklady individuální pracovněprávní odpovědnosti žalované.12. Žalobkyně skutkově založila uplatněný nárok na tvrzení, že si žalovaná v letech 2021 a 2022 vykázala a nechala proplatit konkrétní hodiny přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah, které buď vůbec nevykonala, nebo které nebyly přímou pedagogickou činností, případně nebyly vykonány nad její stanovený rozsah. Bylo proto na žalobkyni, aby prokázala, ve kterých konkrétních dnech a v jakém rozsahu žalovaná vykázanou činnost nevykonala, popřípadě proč určitá vykázaná činnost nemohla být považována za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah. Žalobkyně byla soudem prvního stupně v tomto směru poučena a svá tvrzení následně konkretizovala označením jednotlivých dnů a hodin. Ani po tomto poučení a doplnění tvrzení však nepředložila takové důkazy, které by ve vztahu k těmto konkrétním případům spolehlivě prokazovaly, že žalovaná vykázanou činnost ve skutečnosti nevykonala nebo na její zaplacení neměla nárok.13. Soud prvního stupně se přitom neomezil na obecný závěr o neunesení důkazního břemene, nýbrž se podrobně zabýval jednotlivými žalobkyní označenými případy. Porovnával výkazy pracovní doby žalované se třídními knihami, pracovními výkazy ostatních pedagogů a doklady o jejich pracovní neschopnosti, čerpání dovolené, ošetřování člena rodiny, návštěvách lékaře či jiných překážkách v práci. Zabýval se také způsobem organizace provozu mateřské školy, spojováním tříd, zastupováním nepřítomných pedagogů a asistentů pedagoga, evidováním vycházek a organizací letního provozu. Na základě těchto důkazů u řady sporných položek zjistil skutečnosti podporující tvrzení žalované, že zastupovala nepřítomného zaměstnance, pomáhala při vycházce nebo jiné činnosti s dětmi, účastnila se akce mimo budovu mateřské školy nebo vykonávala činnost v době upraveného provozu školy. Ve vztahu k ostatním sporným položkám provedené důkazy neumožňovaly přijmout spolehlivý závěr, že žalovaná vykázanou činnost nevykonala. Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala nevykonání jednotlivých žalovanou vykázaných hodin v žalobou tvrzeném rozsahu, proto odpovídá výsledkům provedeného dokazování.14. Soud prvního stupně rovněž správně vyhodnotil povahu činností vykonávaných pedagogickým pracovníkem při vycházkách a akcích pořádaných , právnická osoba, mimo budovu mateřské školy. Z provedeného dokazování vyplynulo, že přímou pedagogickou činností není pouze vzdělávání uskutečňované v prostorách třídy, ale také práce pedagoga přímo s dětmi, včetně dohledu nad nimi při vycházkách, plavání, bruslení, lyžařském kurzu, divadelním představení a dalších obdobných aktivitách. Jestliže tedy žalobkyně část nároku založila na předpokladu, že samotný dohled nad dětmi při takových aktivitách nemůže představovat přímou pedagogickou činnost, nebyl tento její předpoklad správný. Provedené důkazy naopak v řadě případů potvrdily, že se žalovaná těchto akcí účastnila a práci s dětmi při nich vykonávala.15. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nepřikládal odpovídající význam výsledkům kontrol provedených Českou školní inspekcí a oblastním inspektorátem práce. Soud prvního stupně kontrolní protokoly nepominul ani jejich důkazní význam předem nevyloučil. Provedl je jako listinné důkazy, seznámil se s jejich závěry a vyslechl pracovnice, které se na kontrolách podílely. Správně však nepřevzal kontrolní závěry bez dalšího jako závazný podklad pro rozhodnutí o soukromoprávní odpovědnosti žalované. Kontrolní protokoly nejsou rozhodnutími, jimiž by byl soud při posuzování odpovědnosti žalované za škodu podle § 250 zákoníku práce vázán (srov. § 135 odst. 1 o. s. ř.). Bylo proto povinností soudu samostatně posoudit, zda důkazy provedené v občanském soudním řízení prokazují všechny zákonné předpoklady uplatněného nároku.16. Soud prvního stupně v této souvislosti správně zaměřil dokazování také na podklady, z nichž kontrolní orgány při formulaci svých závěrů vycházely. Vyslechl zaměstnance žalobkyně i pracovnice kontrolních orgánů a podrobně porovnal obsah třídních knih s výkazy pracovní doby, údaji o nepřítomnosti ostatních pedagogů a dalšími dostupnými doklady. Takto provedeným dokazováním se však správnost kontrolních závěrů v rozsahu potřebném pro vyhovění žalobě nepotvrdila. Výpovědi zaměstnanců žalobkyně neprokazovaly nevykonání práce žalovanou v každém z konkrétních dnů a hodin, na nichž žalobkyně svůj nárok založila, a v některých podstatných otázkách se lišily. Část svědků měla informace o údajném pochybení žalované pouze zprostředkovaně, někteří si konkrétní události již nepamatovali a zaměstnanci zpravidla neměli přístup k výkazům pracovní doby žalované, takže nemohli porovnat, jakou činnost žalovaná vykázala, s tím, co v daném dni podle jejich osobní zkušenosti vykonala. Ani zápisy pořízené kontrolním orgánem s rodiči dětí neposkytovaly spolehlivý podklad pro určení, zda žalovaná vykonala pracovní činnost v jednotlivých žalobou označených dnech a hodinách, neboť se vztahovaly především k přítomnosti žalované při odpoledním vyzvedávání dětí, nikoli k celému rozsahu její činnosti během příslušného dne.17. Významnou okolností byla rovněž zjištěná kvalita vedení třídních knih. Kontrolní orgány do značné míry vycházely z porovnání údajů uvedených v těchto knihách s pracovními a mzdovými výkazy žalované. V řízení však vyšlo najevo, že třídní knihy nebyly vedeny způsobem, který by umožňoval považovat je za úplnou a bezvýhradně spolehlivou evidenci pracovní činnosti jednotlivých pedagogů. Některé zápisy byly doplňovány dodatečně, suplování za asistenta pedagoga se do třídních knih běžně nezapisovalo, vycházky zpravidla zaznamenával pedagog z ranní směny bez uvedení všech dalších přítomných pedagogů a při spojování tříd se zápisy v jednotlivých třídních knihách překrývaly nebo neodpovídaly skutečnému personálnímu zajištění činnosti. Z provedených důkazů také vyplynulo, že absence podpisu žalované v třídní knize sama o sobě neznamenala, že žalovaná v dané době u dětí nebyla, stejně jako její zápis nemusel bez dalšího vypovídat o přesném časovém rozsahu vykonané práce.18. Za této situace soud prvního stupně správně nepovažoval samotnou absenci zápisu žalované v třídní knize nebo nesoulad mezi třídní knihou a výkazem pracovní doby za dostatečný důkaz toho, že žalovaná vykázanou práci nevykonala. Formální nedostatek nebo nesrovnalost v dokumentaci může odůvodňovat pochybnost o správnosti evidence, nemůže však bez dalšího nahradit důkaz o tom, že zaměstnanec práci fakticky nevykonal. Tím méně z takové nesrovnalosti samotné nelze dovozovat zavinění žalované a její úmysl získat na úkor žalobkyně neoprávněný majetkový prospěch.19. Odvolací soud nepřehlédl, že neprůkazné, neúplné nebo vzájemně rozporné vedení třídních knih mohlo přispět ke kontrolním zjištěním a následně též k uložení povinnosti žalobkyni vrátit čerpané finanční prostředky. Nabízela by se proto otázka odpovědnosti za nastavení a kontrolu systému vedení třídních knih a související dokumentace tak, aby byly skutečně vykonané hodiny pedagogických pracovníků řádně a průkazně zachyceny a aby údaje v jednotlivých evidencích nebyly ve vzájemném rozporu. Na takovém skutkovém základě však žalobkyně svůj nárok nevystavěla.20. Žalobkyně netvrdila, že jí žalovaná způsobila škodu tím, že jako ředitelka školy nezajistila řádné vedení nebo vzájemný soulad školní, pracovní a mzdové dokumentace, v důsledku čehož nebylo možné při kontrole ověřit oprávněnost čerpání dotace. Netvrdila ani neprokazovala, jakou konkrétní organizační nebo kontrolní povinnost měla žalovaná porušit, v čem mělo toto porušení spočívat a zda právě ono bylo příčinou povinnosti žalobkyně vrátit dotaci. Soudy proto nemohly založit rozhodnutí na odlišném skutkovém ději, než který žalobkyně učinila předmětem řízení. Pro posouzení žalobou uplatněného nároku tak bylo rozhodné, zda žalobkyně prokázala své tvrzení, že žalovaná konkrétně označené hodiny fakticky nevykonala nebo je neoprávněně vykázala jako přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah. Takový závěr však z provedených důkazů učinit nelze. Žalobkyně sice prokázala, že vrátila částku 467 925 Kč, neprokázala však konkrétní zaviněné porušení pracovních povinností žalovanou, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem této škody. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že nebyly prokázány všechny předpoklady odpovědnosti žalované podle § 250 odst. 1 zákoníku práce, a žalobu zamítl.21. Odvolací námitka, podle níž žalovaná neunesla důkazní břemeno o tom, že vykázané hodiny skutečně odpracovala, není důvodná. Taková argumentace nepřípustně obrací rozložení důkazního břemene vyplývající z § 250 zákoníku práce. Žalované postačovalo zpochybnit skutková tvrzení žalobkyně a nabídnout vysvětlení nesrovnalostí v předložených evidencích. Nebylo její povinností prokazovat neexistenci porušení pracovní povinnosti. Bylo naopak na žalobkyni, aby prokázala, že žalovaná vykázanou činnost nevykonala, že tím porušila konkrétní pracovní povinnost, že tak učinila zaviněně a že právě toto jednání bylo příčinou škody. Neodstraněné pochybnosti o skutečném průběhu jednotlivých sporných dnů proto nemohou jít k tíži žalované, ale projevují se procesním neúspěchem žalobkyně, kterou zatěžovalo důkazní břemeno.22. Protože odvolací soud neshledal důvodnými námitky směřující proti rozhodnutí ve věci samé a napadený rozsudek je v zamítavém výroku věcně správný, potvrdil jej podle § 219 o. s. ř. Stejně postupoval ve vztahu k závislým výrokům o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a o náhradě nákladů státu, jež odpovídají výsledku řízení a proti jejichž výpočtu nebyly nevzneseny žádné konkrétní námitky. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neznamená, že by odvolací soud za situace, kdy potvrzuje rozhodnutí ve věci samé a žádný z účastníků nenamítá nesprávnost nákladových výroků, musel z úřední povinnosti přezkoumávat jejich věcnou správnost a při zjištění nesprávnosti je měnit. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení i bez návrhu totiž neodůvodňuje změnu rozhodnutí tam, kde se jí žádný z účastníků nedomáhá (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24).23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada vzniklých nákladů, které spočívaly v nákladech za právní zastoupení advokátkou. Ta sice avizovala, že odvolacímu soudu zašle jejich vyúčtování, avšak až do okamžiku vypracování písemného vyhotovení rozhodnutí žádné vyúčtování soudu nedošlo. Odvolací soud proto při výpočtu náhrady vycházel z obsahu soudního spisu a z něj patrných úkonů právní služby zástupkyně žalované v odvolacím řízení. Jednalo se o dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu) za něž náleží odměna po 10 180 Kč, při tarifní hodnotě 467 925 Kč [§ 8 odst. 1, § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % daň z přidané hodnoty v celkové výši 4 464,60 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady činí 25 724,60 Kč.