Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 609 240,70 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbývající části co do částky 423 500 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 65 019,52 Kč (výrok III.) a uložil oběma účastníkům povinnost zaplatit státu náklady řízení (žalobci v rozsahu 41 %, žalovanému v rozsahu 59 %) jejichž výše bude určena samostatným usnesením (výroky IV., V.). Takto rozhodl poté, co jeho původní zamítavé rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Městského soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, .2. Soud prvního stupně doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu, vyslechl účastníky řízení a svědky , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, , obsah jejich výpovědí zrekapituloval v bodech 7 až 10 napadeného rozsudku, obsah listinných důkazů zrekapituloval v bodě 6 napadeného rozsudku. Po provedeném dokazování soud prvního stupně konstatoval, že účastníci dne 13. 6. 2020 uzavřeli smlouvu, kterou si dohodli prodej nemovitostí v k. ú. , adresa, za kupní cenu 28 000 000 Kč, následně dne 14. 7. 2020 uzavřeli kupní smlouvu, kterou žalobce žalovanému prodal předmětné nemovitosti za kupní cenu 28 000 000 Kč, až po převodu nemovitostí žalobce zaplatil společnosti , právnická osoba, 609 240,70 Kč a společnosti , právnická osoba, 423 500 Kč. Při hodnocení smlouvy z 13. 6. 2020 soud prvního stupně uvedl, že je značně jednoduchého až útržkovitého charakteru, zásadní rozpor mezi účastníky panuje ohledně toho, zda ještě před uzavřením smlouvy byly mezi účastníky řešeny závazky žalobce ke stávajícím dodavatelům při budování předmětných nemovitostí, další rozpor panoval ohledně prohlášení společnosti , právnická osoba, , tedy který z účastníků je obstaral a jak došlo k jeho předání. K těmto skutečnostem vyslechl účastníky řízení a vzhledem k rozpornosti jejich tvrzení a obsahu prohlášení společnosti , právnická osoba, doplnil dokazování svědeckou výpovědí jednatele a společníka této společnosti , tituly před jménem, , jméno FO, , jehož výpověď hodnotil jako věrohodnou a plně souladnou s masou mailové komunikace, která obsahuje řadu zpráv mezi svědkem a žalovaným z daného období a pokrývá delší časový úsek, je rovněž vnitřně souladná. Výslechem tohoto svědka v kombinaci s mailovou komunikační měl soud prvního stupně za vyvrácené tvrzení žalovaného, že potvrzení od společnosti , právnická osoba, zajistil žalobce a žalovanému bylo podstrčeno k podpisu při podpisu kupní smlouvy, v tomto kontextu pak hodnotil vyjádření žalobce ohledně předsmluvních jednání účastníků jako hodnověrnější včetně plánovaného převzetí závazků žalobce žalovaným. Za podstatnou skutečnost považoval i to, že žalovaný závazky ke společnosti , právnická osoba, ve smlouvě o dílo převzal, jeho vyjádření, že si na uvedené ujednání nepamatuje, vyznívá jako nevěrohodné. V tomto kontextu nahlížel na první větu bodu 8 smlouvy ze dne 13. 6. 2020 jako na platné a dostatečně určité ujednání účastníků, kterým u žalovaného došlo k převzetí plnění za žalobce ke společnostem , právnická osoba, a , právnická osoba, , částku 609 240,70 Kč, kterou následně žalobce namísto žalovaného uhradil společnosti , právnická osoba, , je tak povinen zaplatit žalobci žalovaný i se zákonným úrokem z prodlení. Odlišnou situaci však shledal u bodu 8 věta druhá dané smlouvy, kdy její interpretace ze strany žalobce jakožto odkládací podmínky převzetí závazku žalovaným by vedla k absurdnímu závěru, že žalovaný by žádné závazky žalobce vůči společnosti , právnická osoba, nepřevzal, pokud by možnost dokončení projektu neprojednal a zůstal vůči této společnosti pasivní. Neurčitost daného ujednání nebylo možno odstranit ani výkladem, a druhou větou bodu 8 tak účastníkům žádná vzájemná práva a povinnosti nevznikly. Dále soud prvního stupně konstatoval, že ohledně uplatněného nároku žalovaného na zaplacení smluvní pokuty byl žalovaným převzatý závazek vázán čistě na osobu žalobce a nevázl na předmětné nemovitosti, na straně žalobce tak nedošlo k porušení kupní smlouvy. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 555 a násl., § 1769 a § 1889 OZ a vyhověl žalobě co do částky uvedené ve výroku I. napadeného rozsudku, zamítl ji co do částky uvedené ve výroku II. napadeného rozsudku a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na poměrný úspěch účastníků a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 17,99 %, přičemž tyto náklady tvoří zaplacené soudní poplatky za žalobu a za odvolání proti původnímu rozsudku (2× 51 638 Kč) a dále náklady právního zastoupení za 14 úkonů právní služby, 14 paušálů a DPH. O nákladech řízení státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. co do základu s ohledem na poměrný úspěch účastníků řízení.3. Rozsudek napadli odvoláním oba účastníci.4. Žalobce namítal, že z písemného znění smlouvy ze dne 13. 6. 2020 v bodu 8 druhá věta je zřejmé, že účastníci se dohodli na převzetí závazků, které je vázáno na podmínku, přičemž vázat účinnost smlouvy o převzetí dluhu na splnění odkládací podmínky není vyloučeno. Podle judikatury Nejvyššího soudu projev vůle není určitý, nejsou-li použité výrazy dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat, nesrozumitelnost je spjata s výrazy, jimž nelze porozumět, takže obsah projevené vůle zůstává zahalen tajemstvím. Soud však není oprávněn učinit závěr o nicotnosti právního jednání na základě konstatování, že sjednaná odkládací podmínka je absurdní, navíc není zřejmé, co by mělo být absurdního na ujednání, že neprojednáním možnosti dokončení projektu by k převzetí závazků nedošlo a naopak projednáním by k převzetí došlo. Takové ujednání zákon žádným způsobem nezakazuje. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný projednal s , právnická osoba, možnost, že tato firma dokončí svůj projekt na nemovitostech, čímž došlo k naplnění odkládací podmínky a mezi účastníky se naplnily předpoklady převzetí dluhu žalobce žalovaným. Žalovaný měl proto zařídit, aby žalobce nemusel věřiteli , právnická osoba, plnit, tuto povinnost nesplnil, svůj dluh musel žalobce splnit sám, čímž mu vznikla škoda. Nesouhlasil ani s rozhodnutím o nákladech řízení s tím, že nebylo přiznáno 5 úkonů právní služby zástupce žalobce, aniž by to soud blíže vysvětlil. Soud prvního stupně rovněž pochybil, pokud nepřiznal separaci nákladů řízení ve vztahu k jednání konanému dne 6. 11. 2025. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku změnil tak, že žalobě vyhoví, a přiznal žalobci náklady řízení v plné výši.5. Žalovaný namítal, že v první větě bodu 8 smlouvy ze dne 13. 6. 2020 není uvedeno, jaký byl právní důvod historického dluhu žalobce, v jakém konkrétním plnění dluh spočíval, jaká byla jeho celková výše, kdy byl splatný a na základě jaké faktury byl účtován, zásadní tvrzení žalobce prokazoval pouze svou účastnickou výpovědí, která jako podpůrný důkaz není dostatečná, navíc je zjevně nepravdivá. Poukázal na jednotlivé výhrady k obsahu výpovědi žalobce, s nimiž se soud prvního stupně nevypořádal, naopak nijak nezohlednil mail, který žalovaný zaslal žalobci 14. 7. 2020, v němž se jasně vyjádřil k tomu, jakým způsobem interpretuje dané smluvní ujednání. První věta bodu 8 předmětné smlouvy tak představuje z důvodu neurčitosti zdánlivé (nicotné) právní jednání, k němuž se nepřihlíží a které nevyvolává žádné právní následky. Výkladem právního jednání lze pouze zjišťovat jeho obsah, nikoli jím projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat. Smlouvy uzavřené mezi účastníky tak nic nezměnily na tom, že žalobce byl zavázán smlouvou o dílo uzavřenou se společností , právnická osoba, a podle této smlouvy měl plnit. Dále uvedl, že první věta bodu 8 předmětné smlouvy představuje smlouvu o plnění k tíži třetí osoby dle § 1769 OZ, tato osoba však nebyla smluvní stranou smlouvy uzavřené mezi účastníky, a proto ve vztahu k ní jde pro žalovaného o plnění nevymahatelné, přičemž žalobce spojuje výrazy zajistit prohlášení o neexistenci nároků věřitelů a zajistit uspokojení nároků věřitelů. Prohlášení o neexistenci nároků vůči žalobci vyžaduje aktivní jednání třetí osoby (, právnická osoba, ), ke kterému ji nelze žádným legálním způsobem přimět. Dále uvedl, že v následně uzavřené kupní smlouvě byly promítnuty všechny body předběžné dohody z 13. 6. 2020 kromě sporného bodu č. 8, poukázal na svůj úkon započtení nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč podle kupní smlouvy na nárok žalobce a navrhl, aby odvolací soud napadený výrok změnil a žalobu zamítl.6. Žalobce, ve vyjádření k o odvolání žalovaného uvedl, že účastníci uzavřeli smlouvu ze dne 13. 6. 2020 a následně kupní smlouvu ze dne 14. 7. 2020, přičemž kupní smlouva v žádném rozsahu ujednání původní smlouvy nenahrazovala. Občanský zákoník rozlišuje mezi převzetím dluhu (§ 1888) a převzetím plnění (§ 1889 věta druhá), v případě převzetí plnění jde pouze o obligační závazek mezi původním dlužníkem a třetí osobou, jehož obsahem je závazek třetí osoby vůči původnímu dlužníkovi opatřit plnění jeho věřiteli. Žalovaný tak měl zařídit, aby žalobce nemusel svému věřiteli plnit, což neučinil ve vztahu ke společnosti , právnická osoba, , avšak naopak učinil tak ve vztahu ke společnosti , právnická osoba, , kde příslušné potvrzení bylo vystaveno. Úmyslem účastníků nebylo, aby žalovaný převzal ke dni uzavření kupní smlouvy dluhy žalobce, ale podle první věty bodu 8 smlouvy ze dne 13. 6. 2020 závazek žalovaného k tomu, aby zajistil prohlášení uvedených společností, že nemají vůči žalobci žádné nároky. Ustanovení § 1769 OZ na skutkový stav této věci nedopadá, žalovaný jím argumentuje pouze účelově.7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že celý bod 8 smlouvy ze dne 13. 6. 2020 představuje z důvodu jeho neurčitosti zdánlivé právní jednání, zopakoval svou argumentaci z vlastního odvolání ohledně účastnické výpovědí žalobce, z použitého výrazu závazek nelze dovodit, že má představovat právě historický dluh žalobce vůči společnosti , právnická osoba, . Žalobcem tvrzená podmínka a převzetí jeho historického dluhu je absurdní právě v tom, že pokud by žalovaný nesplnil svou povinnost věc projednat s , právnická osoba, , získal by tím právní výhodu, neboť by odkládací podmínka nebyla splněna. Zdůraznil, že společnost , právnická osoba, nebyla smluvní stranou smlouvy uzavřené mezi účastníky, vůči ní je proto jakýkoliv závazek nevymahatelný, žalovaný vždy bod 8 předmětné smlouvy chápal jako možnost a nikoliv povinnost využít k provedení dokončovacích prací na nemovitostech stávající dodavatele, nikdy neměl v úmyslu zavázat se k plnění historických dluhů žalobce.8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu obou odvolání napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání účastníků do meritorních výroků důvodnými. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a odvolací soud z jeho zjištění vychází. V souladu se závěry předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně doplnil dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř., z tohoto pohledu nemá odvolací soud důvod k žádným výtkám.9. Žalobce se domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že v důsledku porušení povinností žalovaného zakotvených v bodu 8 smlouvy ze dne 13. 6. 2020 musel plnit ve prospěch společností , právnická osoba, a , právnická osoba, . Je tedy třeba posoudit, zda a jaké povinnosti žalovanému vznikly v důsledku této smlouvy, zda žalovaný svou smluvní povinnost porušil a zda v důsledku toho na straně žalobce došlo ke vzniku škody.10. Soud prvního stupně při výkladu smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 13. 6. 2020 postupoval podle § 555 a násl. OZ, vyslechl žalobce i žalovaného za účelem zjištění jejich vůle při uzavírání této smlouvy, přihlížel ke skutečnostem, které uzavření smlouvy předcházely, i k těm, které po jejím uzavření následovaly, vyslechl rovněž společníka a jednatele společnosti , právnická osoba, , tituly před jménem, , jméno FO, a po zhodnocení provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. První věta bodu 8 smlouvy ze dne 13. 6. 2020 se vztahuje k nárokům společností , právnická osoba, a , právnická osoba, ve vztahu k žalobci, žalovaný se zde zavazuje, že do podpisu kupní smlouvy učiní dohodu o dokončovacích pracích s těmito společnostmi a zajistí jejich prohlášení, že podpisem kupní smlouvy nemají vůči žalobci žádné nároky. Žalovaný přitom již 12. 6. 2020 odeslal žalobci SMS zprávu (č. l. 114) s formulací „, SMS, “, 13. 6. 2020 zaslal žalobci mail (č. l. 21), kde je již obsaženo ujednání obsažené následně v první větě bodu 8 a následně po uzavření smlouvy ze dne 13. 6. 2020 podle této smlouvy i částečně postupoval, když zajistil vystavení prohlášení společnosti , právnická osoba, (č. l. 28), že tato nemá ke dni podpisu prohlášení vůči žalobci žádné nároky. Nelze tedy konstatovat, že by závěry soudu prvního stupně o výkladu tohoto ujednání vycházely pouze z účastnické výpovědi žalobce, soud prvního stupně však s poukazem na konkrétní skutečnosti správně konstatoval, že výpověď žalobce působila věrohodněji než výpověď žalovaného, je však podpořena rovněž dalšími důkazy, a to jednak výpovědí svědka , jméno FO, ve spojení s jím předloženou mailovou komunikací, která pokrývá delší časový úsek a je vnitřně souladná, a rovněž jednáním samotného žalovaného před i po uzavření smlouvy ze dne 13. 6. 2020. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že obsahem první věty bodu 8 předmětné smlouvy byl závazek žalovaného zajistit prohlášení , právnická osoba, a , právnická osoba, , že nemají vůči žalobci žádné nároky, přičemž z ničeho nelze dovodit, že by se toto prohlášení mělo týkat v té době neexistujících budoucích nároků, právě naopak je zřejmé, že takovéto prohlášení má smysl jen ve vztahu k současnému stavu, tedy k době, kdy je prohlášení činěno. Nešlo tedy o to, že by žalovaný měl povinnost plnit za žalobce jeho dluh ve vztahu ke společnosti , právnická osoba, , ale měl zajistit, aby žalobce dluh ve vztahu k této společnosti plnit nemusel (§ 1889 věta druhá OZ), přičemž společnost , právnická osoba, účastníkem smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným nebyla. Tuto svou povinnost ve vztahu k závazkům žalobce ve vztahu ke společnosti , právnická osoba, však žalovaný nesplnil (narozdíl od vztahu mezi žalobcem a společností , právnická osoba, ), žalobce tedy svého dluhu vůči společnosti , právnická osoba, nebyl zbaven, následně jej splnil, toto plnění by však činit nemusel, pokud by žalovaný dostál svému závazku, a lze proto konstatovat, že v důsledku porušení smluvní povinností žalovaným došlo na straně žalobce ke vzniku škody ve výši, Anonymizováno, 609 240,70 Kč (§ 2913 OZ).11. Výše uvedené závěry nelze vztahovat k větě druhé bodu 8 smlouvy ze dne 13. 6. 2020 již z toho důvodu, že zde použité formulace ve vztahu k třetím osobám se obsahově odlišují. Měl-li být úmysl žalobce a žalovaného ve vztahu k dluhům žalobce k třetím osobám stejný, nebyl žádný důvod k tomu, aby ve vztahu ke společnosti , právnická osoba, znělo smluvní ujednání zcela odlišným způsobem, a soudu prvního stupně je třeba přisvědčit v tom, že ani výkladem tohoto ujednání nelze možno dospět k závěru, že by druhou větou bodu 8 předmětné smlouvy vznikla žalovanému povinnost převzít závazky žalobce vůči , právnická osoba, . O tomto úmyslu stran nesvědčí nic z komunikace účastníků před uzavřením této smlouvy - v mailu žalovaného ze dne 13. 6. 2020 (č. l. 21) není o , právnická osoba, žádná zmínka - ani následné jednání účastníků, když žalovaný po uzavření smlouvy ze dne 13. 6. 2020 neučinil nic, co by k převzetí závazků žalobce vůči , právnická osoba, směřovalo. Soudem prvního stupně zmíněná absurdnost je míněna tak, že by bylo pouze na libovůli žalovaného, zda se společností , právnická osoba, projedná možnost dokončení stávajícího projektu, nejde tedy o to, že by soud prvního stupně v „absurdnosti“ spatřoval důvod pro neplatnost právního jednání, ale o kritérium použité při výkladu právního jednání v tom smyslu, zda vůle žalovaného směřovala k převzetí závazků žalobce vůči , právnická osoba, . V tomto smyslu odvolací soud pouze drobně koriguje právní závěr soudu prvního stupně, že pro neurčitost druhé věty bodu 8 předmětné smlouvy, kterou se nepodařilo odstranit ani výkladem, nelze uzavřít, že by se žalovaný zavázal k tomu, že jakékoliv dluhy žalobce převezme nebo zajistí, aby je žalobce ve vztahu k , právnická osoba, nemusel plnit, závazek žalovaného podle druhé věty bodu 8 lze tedy chápat pouze tak, že žalovaný možnost dokončení stávajícího projektu s , právnická osoba, projedná, to však nelze považovat za odkládací podmínku pro to, že by pouze v důsledku tohoto projednání došlo k převzetí dluhu žalobce vůči , právnická osoba, žalovaným. Plnil-li tedy žalobce svůj vlastní dluh vůči , právnická osoba, ve výši 423 500 Kč, nečinil tak v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaným, ale pouze plnil svou smluvní povinnost.12. K odvolacím námitkám účastníků odvolací soud ještě dodává následující.13. Ohledně námitek žalovaného je třeba uvést, že vznik povinnosti podle § 1889 věta druhá OZ není podmíněn přesnou identifikační výše dluhu, postačí, že v daném případě bylo zřejmé, že se jedná o dluh žalobce vzniklý v souvislosti se činnostmi, které prováděla společnost , právnická osoba, na předmětných nemovitostech. Skutečnost, že kupní smlouva ze dne 14. 7. 2020 neobsahuje ujednání obdobné bodu 8 smlouvy ze dne 13. 6. 2020, neznamená, že by došlo k zániku závazků založených tímto bodem 8, neboť právě naopak v kupní smlouvě není ani zmínka o tom, že by svým textem jakkoliv nahrazovala ujednání obsažená ve smlouvě ze dne 13. 6. 2020. Mailová zpráva žalovaného ze dne 14. 7. 2020, v níž žalovaný vysvětluje svůj názor ohledně závazků obsažených v dohodě ze dne 13. 6. 2020, sama o sobě nemůže nic změnit na závěrech, k nimž soud prvního stupně dospěl ohledně výkladu první věty bodu 8, jde pouze o ex post vyjádřený názor žalovaného, přičemž i tento vyslovený názor je v rozporu s tím, že sám žalovaný ve vztahu ke společnosti, Anonymizováno, , právnická osoba, postupoval v souladu s první větou bodu 8. Skutečnost, že žalobce má právní vzdělání a vykonává advokátní profesi, nemění nic na tom, že výklad právního jednání obsaženého ve smlouvě ze dne 13. 6. 2020 byl proveden v souladu s § 555 a násl OZ, jak je popsáno výše. Společnost , právnická osoba, nebyla smluvní stranu smlouvy ze dne 13. 6. 2020, což má za následek, že jí přímo z této smlouvy nemohou plynout žádná práva ani povinnosti, nic to však nemění na tom, že žalovaný ve vztahu k žalobci byl zavázán k tomu, aby zajistil, že žalobce svůj dluh vůči této společnosti plnit nebude. Pokud jde o smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč podle kupní smlouvy ze dne 14. 7. 2020, soud prvního stupně správně konstatoval, že žalobce žádnou povinnost z této smlouvy neporušil, prohlásil-li, že na předmětu převodu neváznou žádné právní vady, dluhy, věcná břemena, zástavní práva, předkupní práva, právo stavby, právo nájmu, pachtu, restituční či jiné nároky ani jiná práva či povinnosti, neboť dluhy žalobce ve vztahu k společnosti , právnická osoba, nevázly na převáděných nemovitostech, jednalo se o dluhy ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a touto společností.14. Ohledně námitek žalobce je třeba uvést, že závěr soudu prvního stupně, že žalobce vypovídal ohledně předsmluvních jednání účastníků věrohodněji, nemůže mít za následek, že soud při rozhodování bude vycházet pouze z jeho výpovědi, a to zejména ve vztahu k větě druhé bodu 8 předmětné smlouvy, kde pro verzi výkladu prosazovanou žalobcem kromě jeho výpovědi nesvědčí žádné další skutečnosti.15. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že soud prvního stupně rozhodl ve výrocích I., II. správně, pokud žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl a v uvedeném rozsahu ji zamítl, poměru úspěchu a neúspěchu účastníků odpovídají i výroky IV., V. o nákladech řízení státu, a proto odvolací soud v tomto rozsahu potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.16. Ve výroku III. soud prvního stupně správně zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci, který byl v řízení převážně úspěšný (co do 59 %) pochybil však tím, že nepřiznal jako účelně vynaložené náklady právního zastoupení následující úkony právní služby - vyjádření žalobce ze dne 30. 10. 2025 obsahující skutkovou i právní argumentaci žalobce a reagující i na skutečnosti nastalé při jednání dne 25. 9. 2025, účast zástupkyně žalobce na jednání odvolacího soudu dne 13. 11. 2024, vyjádření žalobce ze dne 19. 5. 2023, kde žalobce reagoval na vyjádření žalovaného ze dne 15. 3. 2023, a účast zástupkyně žalobce na prvním setkání s mediátorem. Naopak není důvod jako účelný hodnotit úkon spočívající v doplnění odvolání ze dne 19. 6. 2024, když žalobci nic nebránilo v tom, aby veškerá svá tvrzení uplatnil již v podaném odvolání, jeho následné doplňování bez reakce na úkon soudu či druhé strany sporu je pouze umělým navyšováním nákladů řízení. Rovněž nebylo na místě přiznat separaci nákladů řízení za jednání dne 6. 11. 2025, neboť toto jednání nebylo zmařeno jednáním zástupce žalovaného, který požádal o možnost podat závěrečné návrhy v písemné podobě, bylo však pouze na soudu prvního stupně, zda za účelem přednesu závěrečných návrhů jednání odročí či nikoliv. Lze tedy konstatovat, že žalobci vznikly v průběhu řízení náklady zaplacením soudního poplatku za řízení ve výši 51 638 Kč, soudního poplatku za odvolání proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně ve stejné výši a dále náklady právního zastoupení, přičemž pokud jde o 14 úkonů zmíněných soudem prvního stupně v bodu 15 odůvodnění napadeného rozsudku, lze na ně pro stručnost a vyčerpávající výčet bezezbytku odkázat, k těmto úkonům je třeba již pouze přičíst výše zmíněné 4 úkony právní služby. Zástupce žalobce tedy provedl celkem 18 účelných úkonů právní služby, přičemž 11 z nich bylo učiněno do 31. 11. 2024, a přísluší k nim proto paušál ve výši 300 Kč, 7 úkonů bylo provedeno po 1. 1. 2025, a přísluší k nim paušál ve výši 450 Kč. Celkem tak žalobci vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady ve výši 382 459,30 Kč (včetně DPH), 18 % z uvedené částky činí 68 842,67 Kč. Odvolací soud proto ve výroku III. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výši nákladů řízení určil touto částkou a že místo plnění označil jako zástupkyni žalobce (nikoliv žalovaného, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně), jinak v tomto výroku napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení v důsledku podaných odvolání byla celá žalovaná částka, procesní úspěch účastníků v odvolacím řízení byl stejný jako v řízení před soudem prvního stupně, a žalobci proto přísluší právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 18 %. Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady právního zastoupení představované odměnou advokáta za 3 úkony právní služby (odvolání, vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání) po 12 460 Kč, 3 paušály po 450 Kč a 21 % DPH, celkem 46 863,30 Kč, z čehož 18 % činí 8 435,39 Kč.