Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dne 5. 4. 2025 distančním způsobem na adrese www.flexifin.cz, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 31 000 Kč s možností postupného čerpání. První splátka byla splatná dne 5. 5. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 21. 6. 2030. Úvěr byl žalovanému vyplácen na bankovní účet č. , č. účtu, prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobkyně. Žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informoval emailem ze dne 1. 12. 2025, přičemž k výpovědi došlo téhož dne. Žalovaný se tak prokazatelně dostal do prodlení úhradou celého úvěru dne 2. 12. 2025. Dle čl. VII odst. 2 a čl. VI smlouvy se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše a dle čl. VII odst. 3 a čl. VI Smlouvy se zavázal zaplatit smluvní úrok ve výši 0,93 % denně z nesplacené části jistiny.2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.3. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že žalobkyní označená úvěrová smlouva dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), jež byla uzavřena mezi účastníky dne 5. 4. 2025, obsahuje ujednání o tom, že žalovaný za poskytnutý úvěr bude hradit denní úrok ve výši 0,933 % denně, a tedy výše úroku z tohoto úvěru dosahuje 340,545 % ročně. RPSN uvedené ve smlouvě tak činilo 1498 % při čerpání celého úvěrového limitu. Obvyklá výše úroku v dubnu 2025 činila u úvěrů pro domácnost na spotřebu se splatností od 1 roku – 5 let činila 8,06 %, jak prokazuje výpis z databáze ARAD České národní banky. Sjednaná výše úroku tak více jak 42 x převyšovala obvyklou výši úvěrů. Dále má soud za prokázané, že částka ve výši 31 000 Kč byla žalovanému poskytnuta na jeho účet a že žalovaný žalobkyni na dlužnou částku ničeho neuhradil.4. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 5. 4. 2025 je neplatná s ohledem na smluvenou výši úroků ve výši 340,545 % ročně a celkovou koncepci smlouvy. Jedná se tedy v souladu s ustanovením § 580 OZ o neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, když k této neplatnosti soud v souladu s ustanovením § 588 OZ přihlédne i bez návrhu. Shora uvedená výše úroků je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě takto uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. OZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. OZ, přičemž podle § 1813 OZ, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalovanému hodnotí jako smlouvu ve vztahu k žalovanému jako smlouvu výrazně nevýhodnou, smlouvu proto soud posoudil jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Nicméně, jak výše uvedeno, sjednaný úrok přesahoval obvyklou úvěrovou míru několikanásobně. Nutno dále dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.5. Soud má dále za prokázané, že v případě zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet, žalobkyně nedotvrdila a neprokázala, jak žalobkyně (případně právní předchůdce) přezkoumávala úvěruschopnost (§ 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru), o čemž byla při jednání poučena v souladu s ustanovením § 118a odst. 1, 3 OSŘ.6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 31 000 Kč a žalovaný na pohledávku ničeho neuhradil, soud výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 000 Kč. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl, a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na výše uvedené se žalovaný dostal s dlužnou částkou do prodlení až dne 23. 4. 2026, neboť dne 19. 4. 2026 mu byla zaslána předžalobní výzva, v níž mu byla určena lhůta k plnění do 22. 4. 2026.7. Výrokem II. soud žalobu zamítnul nad rámec bezdůvodného bohacení, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající poplatcích, smluvním úroku a smluvní pokutě nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.8. Výrokem II. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 OSŘ, když procesně úspěšnější byl žalovaný. Žalovaný však žádné náklady neuplatňoval a dle názoru soudu mu ani žádné nevznikly.