Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne , datum, uzavřela se žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na základě níž žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, a to na bankovní účet číslo , č. účtu, dne , datum, . Dne , datum, došlo na základě dohody žalobkyně a žalované k navýšení zápůjčky o 2 000 Kč, které byly vyplaceny na shora uvedený bankovní účet dne , datum, . Žalovaná se zavázala poskytnutou zápůjčku včetně poplatku ve výši 3 900 Kč vrátit do 8. 8. 2025, což neučinila. Žalovaná dosud uhradila na závazek částku 9 870 Kč, kterou žalobkyně započetla co do částky 4 320 Kč na nárok na smluvní pokutu, co do částky 2 500 Kč náklady spojené s uplatněním pohledávky a do částky 3 050 Kč na poplatek. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení dlužné jistiny včetně dosud neuhrazené části poplatku ve výši 12 850 Kč s úrokem z prodlení od 9. 8. 2025 do zaplacení.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že z bankovního účtu vedeného na název žalobkyně byla odeslána částka 10 000 Kč dne , datum, a částka 2 000 Kč dne , datum, na bankovní účet vedený na jméno žalované, která je majitelem a disponentem tohoto bankovního účtu. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce dne , datum, ve znění dodatku ze dne , datum, , kterým došlo k navýšení zápůjčky na částku 12 000 Kč, ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 3 900 Kč, když výše poplatku dosahuje u závazku splatného ve lhůtě 1 měsíce 32,5 % jistiny zápůjčky, dále čl. 2.3. smlouvy, v němž je sjednáno, že v případě prodlení žalované se splacením zápůjčky dosud vyúčtované poplatky přirůstají k jistině zápůjčky, dále sjednání smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně v případě prodlení s úhradou závazků, stejně jako výši nákladů za písemné upomínky v částce 500 Kč za každou z výzev, zcela nepřiměřených poplatků za prodloužení splatnosti (čl. 2.7 smlouvy) ve výši 15 %, 20 % a 25 % z aktuální jistiny. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatek ve výši 3 900 Kč, tedy v rozsahu 32,5 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě tohoto „poplatku“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 400 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Sjednání takto neúměrně vysokého úroku přitom nemůže být odůvodněno („ospravedlněno“) ani krátkodobou splatností zápůjčky v délce trvání 1 měsíce. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 230 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.4. Ve vztahu k tvrzení, že před poskytnutím zápůjčky žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované, žalobkyně žádné důkazy neoznačila. Žalobkyně tudíž nedoložila důkazy k prokázání tvrzení, že v předsmluvní fázi posoudila úvěruschopnost žalované, tedy věřitelem nebyla splněna povinnost dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, neboť nebyly řádně před poskytnutím zápůjčky posouzeny příjmy (míněno prokázané příjmy, nikoliv pouze tvrzené), a výdaje žalované (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18). Soud tudíž dospěl k závěru, že se jednalo v případě smlouvy o zápůjčce o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně prokázala, že vyplatila žalované celkem částku 12 000 Kč na bankovní účet vedený na jméno žalované, přičemž dle tvrzení žalobkyně žalovaná dosud na tuto částku uhradila celkem 9 870 Kč, soud tudíž podané žalobě vyhověl co do částky 2 130 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované dle ust. § 2991 odst. 1 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 8. 8. 2026 do zaplacení, když v této době byla žalovaná prokazatelně na základě předžalobní výzvy ze dne 30. 7. 2026, předané k poštovní přepravě téhož dne (v níž byla žalované poskytnuta třídenní lhůta k plnění) v prodlení s úhradou, když žalovaná netvrdila, tudíž ani neprokázala, jaké jsou její možnosti splnit uvedený dluh, byť břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru spočívalo na ní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp.zn. 33 Cdo 1902/2025).5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v jistině a poplatku, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšná byla v řízení žalovaná, na jejíž straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.