Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s tím, že dne , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru - revolvingovém úvěru číslo , číslo, (dále jen „smlouva o úvěru“), a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál předchůdce žalobkyně. Pohledávka na žalobkyni byla postoupena smlouvou ze dne , datum, . Na základě uzavřené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do výše 22 000 Kč, kdy bankovním převodem na jím uvedený účet mu byly žalobkyní poskytnuty finanční prostředky a to , datum, částka 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal půjčené peněžní prostředky vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách, a to minimálně přirostlý úrok. Žalovaný na poskytnutý úvěr nic neuhradil.2. Žalovaný se však dostal do prodlení se splácením, žalobkyně proto zesplatnila úvěr ke dni 14. 9. 2024 o čemž žalovaného informovala dopisem z téhož dne. Dluh žalovaného, dle žalobkyně, tak sestává z dlužné jistiny 22 000 Kč, smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně ve výši 8 800 Kč, splatného dne 14. 9. 2024. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení od prvního dne prodlení po zesplatnění, tedy od 15. 9. 2024, který kapitalizovala od data prodlení do 31. 10. 2025 v částce 9 064 Kč. Žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou dle § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) ze dne 29. 10. 2025, odeslané 31. 10. 2025, přičemž žalovaný na výše uvedenou dlužnou částku již neuhradil ničeho.3. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil.4. Účastníci řízení dali svým postojem najevo, že souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.5. Podle § 86 zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „OZ“), platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.7. Podle § 2395 OZ platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2991 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.9. Soud posoudil uzavřenou úvěrovou smlouvu jako neplatnou a to jednak pro rozpor s dobrými mravy a také pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb. Podrobné vysvětlení níže.10. S ohledem na žalobní tvrzení se soud zabýval nárokem na zaplacení částky 22 000 Kč s příslušenstvím na základě žalobkyní tvrzené smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 OZ, přičemž dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ, a to s ohledem na výši sjednaného úroku 40 % měsíčně, dále s ohledem na celkovou koncepci smlouvy, sjednané sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 40 % měsíčně, kdy soud podotýká, že úrok ve výši 40 % ročně by byl v rozporu s dobrými mravy, natož úrok v téže výši měsíčně. Smlouva byla sjednána v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba revolvingových úvěrů byla okolo 5,3 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud dále podotýká, že žalobkyně řádně nezhodnotila schopnost žalovaného splácet, kdy z žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný uvádí příjmy ve výši 20 403 Kč a výdaje ve výši 11 500 Kč, a přesto mu žalobkyně poskytla úvěrový rámec vyšší, než jsou volné prostředky žalovaného na případné splácení a fakticky by žalovaný nemohl úvěr a přirostlé úroky splatit nebo za velmi dlouhou dobu. Navíc nebyly doloženy žádné podklady, na základě kterých by věřitel ověřil tvrzení žalovaného o výši jeho příjmu. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.11. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně a zprávy , právnická osoba, má však soud za prokázané, že žalobkyně poukázala v období od , datum, částku 22 000 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, vedený na jméno žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval právní titul, na základě něhož mu byla žalobkyní vyplacena tato částka, ani nijak nerozporoval tvrzení žalobkyně o výši dlužné částky, ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je žalovaný povinen v souladu s ust. § 2991 OZ žalobkyni vydat. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl jen do půjčené jistiny ve výši 22 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. V souladu s ust. § 1970 OZ soud přiznal úroky z prodlení v zákonné výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 11. 11. 2025 do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 29. 10. 2025, odeslané 31. 10. 2025 a doručené třetí pracovní den po odeslání, se stanovenu lhůtou k zaplacení 3 dny. Tedy v prodlení se žalovaný ocitl až 11. 11. 2025.12. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaných úrocích, či smluvní pokutě, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.13. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že úspěch obou stran v předmětném řízení byl srovnatelný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.