14 C 43/2026-30 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s tím, že dne , datum, uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, (dále jen „smlouva o úvěru“), a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál žalobkyně. Na základě uzavřené smlouvy byl žalované poskytnut úvěrový rámec až do výše 50 000 Kč, kdy bankovním převodem na ní uvedený účet jí byl žalobkyní poskytnut dne , datum, úvěr ve výši 34 500 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v , počet, splátkách v minimální výši 1 725 Kč, kdy první splátka byla splatná , datum, . Žalovaná neuhradila ani první splátku. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužných splátek dvěma upomínkami ze dne 20. 9. 2025 a 5. 10. 2025, kdy za každou z upomínek si účtovala 500 Kč. Smluvní úrok byl stanoven ve výši 57,99 % ročně. Dne 21. 12. 2025 žalobkyně úvěr zesplatnila a žádala uhradit jistinu 34 500 Kč, smluvní úrok 4 933,12 Kč (kapitalizovaný za období od 16. 9.2025 do 13. 12. 2025) a zákonný úrok z prodlení.2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila. Žalovaná tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) netvrdila a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázala, že by poskytnutý úvěr uhradila, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení dali svým postojem najevo, že souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „OZ“), platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.5. Podle § 2395 OZ platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2991 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.7. S ohledem na žalobní tvrzení se soud zabýval nárokem na zaplacení částky 34 500 Kč s příslušenstvím na základě žalobkyní tvrzené smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 OZ, přičemž dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ, a to s ohledem na výši sjednaného úroku 57,99 % ročně, dále s ohledem na celkovou koncepci smlouvy, sjednané sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 57,99 % ročně, který soud považuje za úrok v rozporu s dobrými mravy, neboť smlouva byla sjednána v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 9-15 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v bodě , číslo, smlouvy strany ujednaly, že se jedná o přiměřenou úrokovou sazbu. Smlouva sama, včetně předsmluvní informace je značně nepřehledná, rozsáhlá, ale zcela záměrně v ní není uvedeno, jakou částku spotřebitel uhradí, pokud bude splácet jen minimálními splátkami. Všechny výpočty ve smlouvě vycházejí z jiných parametrů, než jsou parametry konkrétní půjčky finančních prostředků, ač je zřejmé, že žalované je půjčena pouze částka 34 500 Kč a další úvěr by jí byl poskytnut až po splnění všech (blíže nespecifikovaných) předpokladů na základě další žádosti (viz. bod , číslo, smlouvy). Navíc předsmluvní podmínky začínají čtyřmi stranami, pro běžného spotřebitele nic neříkajících, výpočtů. Stejně tak smlouva o úvěru je rozsáhlá, nepřehledná a skutečnosti podstatné pro spotřebitele jsou ponořené hluboko do smlouvy, případně tam vůbec nejsou (např. kolik spotřebitel zaplatí při minimálních splátkách). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.8. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně má však soud za prokázané, že žalobkyně poukázala , datum, na účet žalované č. , č. účtu, částku 34 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná netvrdila, tudíž ani neprokazovala právní titul, na základě něhož jí byla žalobkyní vyplacena tato částka, ani nijak nerozporovala tvrzení žalobkyně o výši dlužné částky, došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je žalovaná povinna v souladu s ust. § 2991 OZ žalobkyni vydat. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 34 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 5. 1. 2026 do zaplacení, kdy byla žalovaná na základě předžalobní výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 21. 12. 2025, měla uhradit dlužnou částku do 4. 1.2026 a od 5. 1. 2026 je v prodlení s plněním.9. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaných úrocích, poplatcích za upomínky či smluvní pokutě, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.10. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně měla úspěch ve věci v 84 % a v 16 % byla úspěšná žalovaná, soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 68 %. Náklady řízení sestávají ze soudního poplatku 1 640 Kč a nákladů právního zastoupení § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ( dále jen „AT“), odměna advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby) po 700 Kč dle § 14b odst. 1 AT a 3x náhrada hotových výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 6 písm. b) AT. Náklady řízení činí celkem 5 090 Kč a z toho 68 % je 3 461,20 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaná dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.