Žalobkyně se podanou žalobou, ve znění jejího doplnění a částečného zpětvzetí ze dne 6. 8. 2026, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v záhlaví tohoto rozsudku s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne , datum, uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , Smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost ve výši 15 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od žalované a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku. Žalovaná doložila své příjmy 15 647 Kč, uvedla, že výše měsíčních výdajů činí 6 860 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalované z Dohody o provedení práce, Oznámení ČSSZ, důchodového výměru a pokladních dokladů. Výdaje zkoumala z výpisů z bankovního účtu žalované. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání, spočívající v úroku v pevné výši 761 Kč, úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, nákladech za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a částky 2 700 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Celkově se tak žalovaná zavázala k úhradě částky ve výši 27 888 Kč, a to formou 14 ti měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 28. 2. 2025. Žalovaná uhradila po uzavření smlouvy celkově částku 6 000 Kč, která byla právní předchůdkyní žalobkyně započtena ve výši 3 097,87 Kč na jistinu, ve výši 279,64 Kč na úrok, ve výši 1 599 Kč na úhradu za poskytnutí úvěru, ve výši 444,91 Kč na vyhodnocení úvěru a ve výši 578,58 Kč na inkasní poplatek. Žalovanou částku pak tvoří jistina ve výši 11 902,13 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 481,36 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy v částce 5 751 Kč, nesplacené náklady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 1 632,09 Kč, nesplacený poplatek za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště v částce 2 121,43 Kč. Dále žalobkyně požadovala úrok z dlužné jistiny 11 902,13 Kč za dobu od 1. 3. 2025 do 24. 11. 2025 vypočtený v částce 1 097,56 Kč a dále z této částky ve výši 8 % ročně od 25. 11. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ode dne prodlení žalované do 24. 11. 2025 ve výši 1 917,38 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 12,00 % ročně z částky 14 635,03 Kč (jistina 11 902,13 Kč + úrok 481,36 Kč) od 25. 11. 2025 do zaplacení. Dále nárokovala smluvní pokutu v částce 7 500 Kč ujednanou ve smlouvě. Dne , datum, byla mezi původním věřitelkou a žalobkyní uzavřena Smlouva o postoupení pohledávek, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. Žalované byla zaslána předžalobní výzva.2. Jak již bylo zmíněno shora, podáním ze dne 6. 8. 2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, konkrétně co do částky 386,08 Kč na kapitalizovaném úroku a co do částky 806,99 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, proto bylo soudem o tomto částečném zpětvzetí rozhodnuto v souladu s ust. § 96 odst. 1, 2 OSŘ a řízení bylo v této části zastaveno, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.4. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav.Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání, konkrétně v úroku ve výši 761 Kč, v poplatku spočívajícím v úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, nákladech za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a částky 2 700 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Celkově se tak žalovaná zavázala k úhradě částky ve výši 27 888 Kč, a to formou 14 ti měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 28. 2. 2025. Pro případ řádného nesplácení úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ve spojení s její přílohou a oznámením o postoupení pohledávky má soud prokázánu aktivní legitimaci žalobkyně. Odeslání předžalobní výzvy má soud za prokázané podacím lístkem poštovního doručovatele ze dne 9. 3. 2026. Žalovaná doložila své příjmy 15 647 Kč dohodou o provedení práce ve spojení s potvrzením o vyplácení důchodu pro invaliditu prvního stupně, důchodovým výměrem a pokladními doklady. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uhradila celkem částku 6 000 Kč.5. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č.89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Soud posuzoval věc v případě obou smluv komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že úrok byl v případě prvé smlouvy sjednán v pevné výši 761 Kč, byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně s „úhradou za poskytnutí úvěru“ ve výši 7 350 Kč, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši (soud považuje za úrok veškeré náklady, které musí být vynaloženy a smlouva mohla být uzavřena), takže výše úroku dosahuje již částky 8 111 Kč. Přihlédne-li dále soud ke sjednané částce za ,,náklady na vyhodnocení úvěru“ v částce 2 077 Kč a ,,inkasu splátek“ ve výši 2 700 Kč, nemohl soud dospět k jinému závěru, než že smlouva je jako celek smlouvou absolutně neplatnou dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Již skutečnost, že při výši úvěru 15 000 Kč a splatnosti 14 měsíců činí v daném případě úrok kolem 60 % za 14 měsíců, tedy cca 50 % ročně dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku ze spotřebitelského úvěru pro domácnosti s fixací od 1 do 5 let v daném období činila kolem 10 %, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje několikanásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Připočetl-li by soud i další dvě částky, tedy sjednanou částku za ,,náklady na vyhodnocení úvěru“ a ,,inkasu splátek“ činila by výše úroku o další desítky procent vyšší roční úrokovou sazbu (cca 80 %). Za situace, že RSPN byla stanovena na 272,44 %, dále smlouva byla sjednána navíc adhézním způsobem, kdy žalovaná nemohla reálně vůbec nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně a dále s ohledem na to, že pak soud, po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, dospěl k závěru pouze žalovaná byla stižena další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost právní předchůdkyní žalobkyně,, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Při posuzování smlouvy soud vycházel z právního názoru z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, rovněž č. j. 25 Co 360/2020-84 a č. j. 25 Co 84/2021-120, týkajících se nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutí peněžních prostředků, přičemž tato skutečnost vede k posouzení předmětných smluv jako neplatných.6. Nad rámec soud uvádí, že dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně posoudila/prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně pouze uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila závazky žalované v bankovním a nebankovním registru, zkontrolovala bonitu žalované doložením výpisů z bankovního účtu, případně zpřístupněním náhledu do bankovního účtu, důkazy však k těmto tvrzením nedoložila žádné. Byly doloženy pouze příjmy žalované. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyní byly ověřeny řádně výdaje žalované, soud proto posouzení úvěruschopnosti žalované stran právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotil jako nedostatečné. Žalobkyně taktéž neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně nahlížela do jí uvedených registrů, a jaké skutečnosti ohledně závazků žalované před poskytnutím úvěru zjistila. Soud by tudíž i v případě, že by smlouva nebyla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalované a nedostála tak zákonem stanovené povinnosti dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a jednalo by se tak o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.7. Vzhledem k výše uvedenému výše, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. V případě prvé smlouvy žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 15 000 Kč a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat ve spojení s dokladem o jejím odeslání za prokazatelné uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy od 25. 3. 2026. Vzhledem k tomu, že žalovaná již uhradila částku 6 000 Kč, byla tato částka z žalobkyní poskytnuté částky 15 000 Kč odečtena a soud přiznal ve výroku II. tohoto rozsudku žalobkyni nárok právě co do rozdílu těchto částek, tedy 9 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení v zákonné výši od 25. 3. 2026, kdy tento den je prvním dne prodlení žalované. Soud v tomto směru vycházel z domněnky doručení písemnosti dle usn. § 573 OZ. Proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.8. Nárok na úhradu ostatních uplatněných nároků ve vztahu k této smlouvě rovněž nevznikl, protože měly vyplývat ze smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou. Soud proto žalobu v rozsahu po částečném zastavení řízení a částečném vyhovění žalobě ve zbylém rozsahu zamítl, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po zhodnocení daného případu, s přihlédnutím k částečnému zastavení řízení, k příslušenství pohledávky a následném posouzení úspěchu/neúspěchu soud dospěl k závěru, že úspěšnou byla převážně žalovaná, u které soud žádné náklady řízení nezjistil, proto bylo rozhodnuto tak jak uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.