Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky uvedené v předmětu řízení v záhlaví tohoto rozsudku. Uváděla, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 117 000 Kč, sestávající z žalobkyní poskytnuté částky ve výši 60 000 Kč a „souhrnného poplatku“ ve výši 57 000 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splácet týdně po 1 500 Kč, splatnost prvé splátky byla do sedmi dnů od podpisu smlouvy, každá další splátka byla splatná do sedmého dne předchozí splátky. Žalovaný uhradil však pouze 45 000 Kč, tuto částku žalobkyně započetla na jistinu úvěru dílem ve výši 83,47 % a na úrok za poskytnutí úvěru dílem ve výši 16,53 %. Žalobkyně jako datum splatnosti určila den 12. 4. 2024 a první den prodlení proto připadá na den následující. Po žalovaném se domáhá zaplacení částky 72 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 4. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.3. Soudem byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi účastníky dne , datum, , žalovaný na jejím základě převzal finanční prostředky ve výši 60 000 Kč, které se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 19 800 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 18 000 Kč a poplatkem za inkaso splátek 19 200 Kč. Žalovanému byla zaslána výzva k plnění, což dotvrzuje podací arch ze dne 6. 8. 2025 s uvedeným číslem poštovního doručovatele.4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ). Soud posuzoval věc komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotit v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti, a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že úrok byl sjednán v pevné výši 19 800 Kč po dobu trvání smlouvy 78 týdnů, byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně poplatkem za zpracování a doručení úvěru v částce 18 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek v částce 19 200 Kč, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši. Soud po celkovém posouzení smlouvy nemohl dospět k jinému závěru, než že smlouva je jako celek smlouvou absolutně neplatnou dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Již skutečnost, že při výši úvěru 60 000 Kč a splatnosti 78 týdnů, tedy cca 18 měsíců, byla ve smlouvě stanovena výše úroku přes 60 % ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku u krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala pod 10 % ročně, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje mnohonásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Připočetl-li soud i další částku 19 200 Kč za ,,hotovostní inkaso splátek“, přičemž soud pro úplnost uvádí, že za úrok, tedy cenu užívání peněz, soud považuje veškeré náklady a není rozhodné, jak jsou v daném případě žalobkyní nazvány, činila by výše úroku o další desítky procent vyšší roční úrokovou sazbu. Judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem v daném případě z ničeho nevyplývá. Jak navíc vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku, jak je tomu právě v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Přihlédl-li soud tedy ještě ke skutečnosti, že smlouva byla sjednána adhézním způsobem, kdy žalovaný nemohl reálně nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, a dále, že v předmětné smlouvě byla sjednána RSPN na 171,95 % ročně, pak soud po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Nad rámec soud uvádí, že žalobkyně dle názoru soudu rovněž nedostatečně posoudila/prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, nebylo prokázáno, že by byly ověřeny výdaje žalovaného, soud jej proto považuje za zcela nedostatečný. Žalobkyně taktéž neprokázala, že nahlížela do jí uvedených registrů, a jaké skutečnosti ohledně závazků žalované před poskytnutím úvěru zjistila. Soud by tudíž i za situace, že by smlouva nebyla shledána absolutně neplatnou dospěl k závěru, že žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného, tedy, že je žalovaný bez důvodných pochybností fakticky schopen závazek ze smlouvy uhradit (viz rozsudek NS ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18), a že nedostála zákonem stanovené povinnosti dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a jednalo by se tak o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 60 000 Kč a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to ode dne, kdy byl žalovaný prokazatelně v prodlení s úhradou. Vzhledem k tomu, že žalovaný již žalobkyni uhradil částku 45 000 Kč, byla tato částka z žalobkyní poskytnuté částky 60 000 Kč odečtena a soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni nárok právě co do rozdílu těchto částek, tedy 15 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení za dobu od 19. 8. 2025 do zaplacení, kdy právě od tohoto dne určeného v předžalobní výzvě, kterou lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, byl žalovaný v prodlení s plněním. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního titulu zamítl.7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byl úspěšnější žalovaný, u kterého soud žádné náklady řízení neshledal, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.