Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 28 000 Kč s přísl., dále částku 11 200 Kč. V odůvodnění uvedla, že žalovaná pohledávka od původního věřitele byla postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23.1.2026 na společnost , právnická osoba, . IČ: , IČO, , sídlem , adresa, . Žalobkyně pak nabyla pohledávku za žalovaný na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 23. 1. 2026. Původním věřitelem byla společnost , právnická osoba, (dříve , právnická osoba, nebo , právnická osoba, ),IČ:, IČO, (dále jen původní věřitel). Původní věřitel poskytl žalovanému 20 000 Kč v platbě 20 000 Kč dne 28.4.2024 převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, (účet žalovaného), která byla identifikovány variabilním symbolem , var. symbol, . Žalovaný však ničeho nevrátil. V upomínce ze dne 30.7.2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru a byl vyzván k úhradě. Do prodlení se dostal dne 31.7.2024. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % p.d. z částky, ohledně níž je v prodlení. Smluvní pokutu požaduje žalobkyně od prodlení žalovaného 31.7.2024 za každý den prodlení z dlužné jistiny do data odeslání předžalobní výzvy tj. 10.2.2026 v částce 11 200 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Žalovaný se k jednání, ač řádně a včas předvolán, bez omluvy nedostavil, zatímco žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.4. Z kopie řidičského průkazu na čl. 10 soud zjistil, že žalobkyně disponuje řidičským průkazem žalovaného.5. Z kopie OP na čl. 11 soud zjistil, že žalobkyně disponuje občanským průkazem žalovaného.6. Z oznámení o zesplatnění úvěru na čl. 12 soud zjistil, že dopisem z 30.7.2024 vyrozuměla společnost , právnická osoba, .cz žalovaného, že došlo k zesplatnění úvěru dne 30.7.2024, když celkový dluh činí 47 308,26 Kč, který nechť uhradí do tří dnů.7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru na čl. 13-14 soud zjistil, že neobsahuje datum uzavření smlouvy, neobsahuje podpis žalovaného. Dle smlouvy úvěrovaný získala možnost čerpat úvěr do limitu 40 000 Kč. Klient splácí 1 x měsíčně úrok z úvěru přirostlý za uplynulé období -období od poslední platby úroku, jistinu úvěru splatí klient nejpozději při ukončení smlouvy. Byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, se kterou je v prodlení, pokud nezaplatí jakoukoli ze splátek úroku v den splatnosti či neuhradí úvěr v termínu splatnosti. U data splatnosti je uvedeno „ . den v měsíci“.8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek na čl. 15-19 soud zjistil, že byla uzavřena 23.1.2026 mezi , právnická osoba, , právnická osoba, . a , právnická osoba, . Z přílohy k této smlouvě č., hodnota, Seznamu pohledávek zjistil, že je zde i pohledávka za žalovaným. Z přílohy č., hodnota, pak zjistil, že obsahuje údaj o výše úplaty za postoupení pohledávek. Příloha č., hodnota, obsahuje vzor předávacího protokolu.9. Soud provedl důkaz Všeobecnými obchodními podmínkami na čl. 42-46.10. Z oznámení o postoupení pohledávky na čl. 47 soud zjistil, že původní věřitel dne 6.2.2026 informoval žalovaného o postoupení pohledávky žalobkyni a vyzval jej k úhradě 61 052,75 Kč.11. Z výzvy k úhradě na čl. 47 p.v. soud zjistil, že první zástupkyně žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, vyzývala dne 6.2.2026 žalovaného k úhradě předžalobní výzvou s poučením o možnosti soudního vymáhání a vzniku dalších nákladů.12. Z potvrdenie o podaji doporučenej zásielky na čl. 48 soud zjistil, že písemnost uvedená v bodě 11.shora byla předána jako doporučené psaní k přepravě žalovanému dne 10.2.2026.13. Z potvrzení o provedené platbě na čl. 49 soud zjistil, že na účet žalovaného pod shora uvedeným variabilním symbolem dne 28.4.2024 byla provedena platba z účtu předchůdce žalobkyně ve výši 20 000 Kč.14. Ze sdělení z banky na čl. 55 soud zjistil, že účet č., č. účtu, je běžným účtem a byl běžným účtem žalovaného a na tento účet dne 28.4.2024 přišla platba 20 000 Kč od společnosti , právnická osoba, - je zde překlep, napsáno „, právnická osoba, .“, jde o jiný název pro společnost , právnická osoba, s.r.o. – předchůdce žalobkyně).15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobkyně (původní věřitel) disponoval údaji žalovaného a dne 28.4.2024 mu odeslal na jeho účet 20 000 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Nebylo prokázáno, že by se před poskytnutím uvedené částky zabýval zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného. Pohledávka od původního věřitele byla postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23.1.2026 na společnost , právnická osoba, , právnická osoba, . IČ: , IČO, , sídlem , adresa, . Žalobkyně pak nabyla pohledávku za žalovaný na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 23. 1. 2026. Původním věřitelem byla společnost , právnická osoba, (dříve , právnická osoba, , s.r.o. nebo , právnická osoba, ),IČ:, IČO, . Dne 10. 2. 2026 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému doporučený dopis s výzvou k úhradě, přičemž třetím pracovním dnem po odeslání této výzvy byl den 13.2.2026. Od následujícího dne, tj. od 14. 2. 2026 je s vrácením částky 20 000 Kč žalovaný žalobkyni v prodlení.16. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.17. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.18. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.19. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti, když žalovaný sice uzavřel s původním věřitelem-právním předchůdcem žalobkyně úvěrovou smlouvu, obdržela na svůj účet částku 20 000Kč, kterou ani poté, co byl vyzván právním zástupcem žalobkyně, nevrátil a s vydáním bezdůvodného obohacení (jak k tomuto posouzení dospěl soud) je v prodlení. Vzájemný vztah účastníků řízení je třeba vypořádat dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.21. Žalovaný obdržel 20 000 Kč na základě jím uzavřené smlouvy s žalobkyní. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.22. Žalobkyně neprokázala svá tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zejména pak tvrzení o zkoumání jeho výdajové stránky před poskytnutím úvěru. Žalobkyně měla vycházet z posouzení příjmové a výdajové stránky, to nikterak nekonkretizovala, pouze obecně konstatovala a ničím ani nedoložila a neprokázala. Nebyly předloženy důkazy, z nichž by bylo mj. patrno, jaké má žalovaný měsíční výdaje a jak a zda je plní a jak je řeší. Svou neúčastí při jednání soudu se žalobkyně vzdala možnosti být vyzvána k případnému dotvrzení a doplnění důkazů (§ 118a odst. 3 o.s.ř.). Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Z výše uvedeného nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (, právnická osoba, . v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.23. Jelikož však soud shledal spotřebitelskou smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného 20 000 Kč, žalovaný ničeho neuhradil, takže k úhradě zbývá 20 000 Kč a je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Za kvalifikovanou výzvu k plnění soud považuje výzvu k úhradě z 10. 2. 2026, která byla dána na poštu dne 10. 2. 2026 a ve smyslu domněnky doby dojití upravené dle § 573 občanského zákoníku, tak došla do sféry žalovaného dne třetí pracovní den tj. 13. 2. 2026 a od 14. 2. 2026 je tak žalovaný v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobkyně od shora uvedeného dne rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě s ohledem na výše uvedené vyhověl, a to co do zbývající částky s příslušenstvím, jak jsou shora specifikováno, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.24. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalobkyně byla ve věci neúspěšná, když její úspěch činil 60 % , neúspěch 40 %, rozdíl činí 20 %,( do vyhlášení rozsudku požadovala 35 321,72 Kč, do vyhlášení rozsudku činila částka, se kterou byla úspěšná 21 165,75 Kč), přičemž žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení (dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.)