Předmětem řízení je zaplacení částky 36 011 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o zápůjčce ze dne 14. 12. 2024 (dále jen „spotřebitelský úvěr“).2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:4. A) Smlouvou o zápůjčce ze dne 14. 12. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému částku ve výši 19 800 Kč, žalovaný měl vrátit částku do 13. 1. 2025. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 4 311 Kč. RPSN dle smlouvy činí 2973 %. Mezi účastníky byly sjednány sankce za prodlení žalovaného se zaplacením dluhu: písemná upomínka 500 Kč, e-upomínka 100 Kč, telefonická upomínka 50 Kč, SMS upomínka 30 Kč, příprava dohody o splátkách 450 Kč, předání spisu klienta inkasní agentuře 750 Kč, účelné náklady s pojené s předáním dlužníka inkasní agentuře až 1 800 Kč, poplatky za prodloužení splatnosti, smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky.5. B) Předžalobní upomínkou ze dne 4. 12. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.6. C) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její prospěch, s tím, že žalovaný neuhradil na dluh ničeho.7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.8. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o zápůjčce. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.9. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 2973 %, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, dále poplatek za písemnou upomínku 500 Kč, poplatek za emailovou upomínku 100 Kč, poplatek za telefonickou upomínku 50 Kč, poplatek za SMS upomínku 30 Kč, poplatek za přípravu dohody o splátkovém kalendáři 1 000 Kč, poplatek za předání spisu dlužníka internímu oddělení vymáhání pohledávek 500 Kč, předání spisu dlužníka inkasní agentuře 750 Kč. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.10. Žalobkyně přezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru v souladu s ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb., prověřila jeho příjem a soud považuje dlužníkem uvedené výdaje za uvěřitelné.11. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Podle neplatné smlouvy si účastníci vrátí vzájemně poskytnutá plnění dle § 2993 občanského zákoníku, a to ve lhůtě dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, od uplynutí této lhůty má žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Za čas plnění dle § 1958 občanského zákoníku soud pokládá lhůtu dle předžalobní výzvy; v důsledku neplatnosti smlouvy nelze o splatnosti dluhu uvažovat ve vztahu k původně ve smlouvě sjednané splatnosti. Od uplynutí lhůty k plnění požaduje žalobkyně důvodně zákonný úrok z prodlení.12. Protože žalovaný neuhradil na dluh ničeho, ale byla mu poskytnuta částka 19 800 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Soud žalobě proto co do jistiny úvěru vyhověl, přiznal dle ust. § 1970 o.z. zákonný úrok z prodlení z jistiny s počátkem v návaznosti na předžalobní výzvu a ve zbývající části žalobu z důvodů výše uvedených zamítnul.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť po zohlednění žalovaného úroku z prodlení byli účastníci zhruba stejně úspěšní.14. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 736 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.