Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 82 014,42 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne 15. 1. 2024 na základě které poskytnul žalované úvěr ve výši 35 000 Kč, který měla žalovaná vrátit ve formě 18měsíčních splátek po 4 290 Kč se souhrnným poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 38 125 Kč. RPSN činila dle smlouvy 143,50 %. Dále byl sjednán poplatek za každou upomínku ve výši 300 Kč, za osobní návštěvu oprávněného zástupce věřitele ve výši 300 Kč, dále náklady na vymáhání dluhu. Žalovaná uhradila na úvěr částku 8 600 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2026 na žalobkyni. Na předžalobní výzvu ze dne 30. 3. 2026 žalovaná nereagovala.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 15. 1. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 35 000 Kč, žalovaná jej měla vrátit ve formě 18měsíčních splátek po 4 290 Kč se souhrnným poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 38 125 Kč. RPSN činila dle smlouvy 143,50 %. Dále byl sjednán poplatek za každou upomínku ve výši 300 Kč, za osobní návštěvu oprávněného zástupce věřitele ve výši 300 Kč, dále náklady na vymáhání dluhu.4. Ze žádosti o úvěr ze dne 15. 1. 2024 soud zjistil, že žalovaná deklarovala měsíční příjem ve výši 48 000 Kč, doložila výpis ze svého účtu za období 12/2023 a 1/2024, dále výměr o přiznání dávky z 6. 10. 2023. Výdaje na živobytí deklarovala ve výši 7 000 Kč.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2026 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.6. Z předžalobní upomínky ze dne 30. 3. 2026 soud zjistil, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.7. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, tj. že žalovaná čerpala částku 35 000 Kč, avšak uhradila na dluh ze smlouvy částku 8 600 Kč.8. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:10. Podle § 2395 občanského zákoníku se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.12. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.13. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.15. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.16. Mezi právním předchůdcem a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr zaplatit způsobem sjednaným ve smlouvě o úvěru. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, a uhradila toliko částku 8 600 Kč.17. Právní předchůdce žalobkyně přezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru v souladu s ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb., měl k dispozici 2měsíční výpisy z účtu žalované a výměr o přiznání dávky na měsíční příjem 48 000 Kč a deklaraci jejích výdajů ve výši 7 000 Kč měsíčně, což je patrně podhodnocené, avšak vzhledem k výši příjmu bylo možné úvěruschopnost kladně posoudit.18. Žalobkyně, která prokázala aktivní věcnou legitimaci ve sporu výše uvedenou smlouvou o postoupení pohledávek má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).19. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).20. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z č. l. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z č. l. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá [srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)]. Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy [např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)]. 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit [srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“.21. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné: „Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (č. l. 11 a č. l. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.22. Soud dále přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, reprezentované např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), ve kterém soud uzavřel: „Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nelze tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“23. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). Žalované byla poskytnuta částka 35 000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 110 %, ve smlouvě jsou upraveny poplatky za upomínání, osobní návštěvu zástupce věřitele, náklady za vymáhání, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně za prodlení s úhradou dluhu. RPSN dle smlouvy činí 143,50 %. Z uvedeného je zřejmé, že jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.24. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 o. z.), proto soud vypořádal účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše věřitelem poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovanou (35 000 Kč – 8 600 Kč), soud žalobě v rozdílu vzájemně poskytnutých plnění vyhověl a ve zbývající části, vyjma níže uvedeného zákonného úroku z prodlení od 15. 4. 2026 do zaplacení v návaznosti na výzvu k plnění ze dne 30. 3. 2026, žalobu jako nedůvodnou zamítl.25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že je účastníkům nepřiznal, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná a žalované náklady řízení nevznikly.26. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 820 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.