Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 29 649 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024 mezi společností , právnická osoba, jako původním věřitelem a postupitelem a společností , právnická osoba, ., jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne 4. 5. 2025 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému revolvingový úvěr ve výši 22 000 Kč, a to na dobu neurčitou, přičemž žalovaný byl povinen hradit měsíční minimální splátky, jejichž výše, odvislá od výše vyčerpané částky, mu měla být sdělována prostřednictvím emailu či zákaznického účtu. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu věřitele na bankovní účet žalovaného , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, . Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, dostal se však do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, žalobkyně proto využila svého práva a celý úvěr ke dni 3. 9. 2025 zesplatnila. Přes zaslanou výzvu žalovaný do dnešního dne ničeho neuhradil.2. Žalovaný k věci uvedl, že úvěru mu poskytnut byl v částce 22 000 Kč. Smlouvu ale shledává neplatnou, protože ji uzavřel v tíživé situaci, a tak akceptoval velmi nevýhodné podmínky. RPSN ve výši 311,40% je nemravná. Věřitel nesplnil povinnost, když nedostatečně zkoumal jeho úvěruschopnost. Navrhl, aby mohl uhradit dlužnou jistinu ve splátkách po 1 200 Kč. Na žalovanou částku přitom již uhradil 4 500 Kč.3. Soud ve věci prováděl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a učinil z nich jednotlivá skutková zjištění, a z těch pak učinil následující závěr o skutkovém stavu s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřela se žalovaným elektronicky, prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, , Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku ve výši 22 000 Kč s možností opakovaného čerpání, a to na dobu neurčitou, žalovaný se právní předchůdkyni žalobkyně zavázal úvěr splácet v pravidelných minimálních měsíčních splátkách, jejichž výši určovala každý měsíc žalobkyně podle výše čerpaného úvěru, zároveň se zavázal hradit žalobkyni zápůjční úrokovou sazbu ve výši 150 % ročně. Právní předchůdkyní žalobkyně byla žalovanému na jím označený bankovní účet č. , č. účtu, poukázána dne 4. 5. 2025 platba v celkové výši 22 000 Kč (žalovaný učinil nesporným) Žalovaný nehradil pravidelnou minimální měsíční splátku řádně a včas. Pohledávka za žalovanou byla následně na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 postoupena na žalobkyni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 16. 10. 2025 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi společností , právnická osoba, , jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem dne 12. 12. 2024, včetně seznamu postupovaných pohledávek a dalších příloh, oznámením o postoupení pohledávky). Upomínkou před podáním žaloby ze dne 16. 10. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu, avšak bez úspěchu. Z potvrzení o provedení platby soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni na jí v žalobě deklarovaný účet pod VS , var. symbol, celkem částku 4 500 Kč (úhrada 2 × 1 500 Kč k 16. 1. 2026; úhrady po 300 Kč k 24. 11. 2025, 29. 12. 2025, 26. 2. 2026, 25. 3. 2026 a 29. 4. 2026).4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.5. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně, co do jistiny, nikoliv v části požadovaného příslušenství.9. Obecné soudy by dle aktuální judikatury Ústavního soudu měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 Evropské Unie ze dne [datum] ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.10. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, avšak k těmto svým tvrzením žalobkyně nenavrhla a nepředložila odpovídající důkazy. Ze strany žalující dokonce ani nebylo poskytnuto žádné tvrzení ohledně výdajové stránky žalovaného. Za této situace tedy dospěl soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru, neboť netvrdila, ani neprokázala, že by měla dostatečné informace o pravidelných měsíčních příjmech a výdajích žalovaného na bydlení, dopravu, příp. jiných pravidelných výdajích, a tyto věrohodným způsobem i ověřila (předložení odpovídajících dokladů žalobkyně ani netvrdila). Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru) dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.11. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.12. Soud s ohledem na skutečnosti uvedené výše, zavázal žalovaného výrokem I. tohoto rozsudku k úhradě dlužné jistiny úvěru ponížené o částečné úhrady, tj. částky 17 500 Kč. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na smluvní úrok ve výši 7 649 Kč a částku 4 500 Kč, a v tomto rozsahu byla žaloba výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuta.13. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, pak zde bylo soudem rozhodnuto tak, že nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení nebyl žalobkyni přiznán a v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána, proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.14. Neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 z. s. ú. má dále za následek, že povinnost úvěrované žalované vrátit peníze z takové smlouvy není vázána na výzvu úvěrující žalobkyně. Tato povinnost žalovaného je podmíněna případnou dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Proto není žalovaný v prodlení s plněním dluhu 17 500 Kč, a žalobkyně proto nemá nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. z této přiznané částky. Proto soud žalobu zamítl co do uplatněného nároku na zákonný úrok z prodlení.15. Vzhledem k tomu, že v dané věci splatnost účastníky dohodnuta nebyla, určil jí soud, jak je uvedeno výše ve splátkách ve výši 1 100 Kč měsíčně. Vzal v potaz postoj žalovaného k řízení, i k dluhu samotnému, jehož litoval, a jeho sociální situaci, ochotu dlužnou částku uhradit. Výše příjmu žalovaného rozložení plateb odůvodňuje. Žalovaný momentálně vyšší příjem ze zaměstnání nepobírá – toliko částku 3 360 Kč. Pracuje toliko brigádně. Ačkoliv se jedná o okolnosti, které je možno z větší části přičítat právě žalovanému, nepochybně to snižuje jeho objektivní možnost k úhradě v jedné platbě či vyšších splátkách. Soud výši splátek stanovil na jedné straně s ohledem na reálné možnosti žalovaného předmětný dluh splácet a na straně druhé přihlédl k výši dlužné částky. V daném případě je třeba zohlednit především to, že zákon o spotřebitelském úvěru určuje za zákonných podmínek (nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka) určit lhůtu plnění podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran spolu s přihlédnutím k dalším okolnostem. Soud má v daném případě za to, že žalovaný není schopen zaplatit celou částku najednou, své povinnosti však bude schopen dostát v případě možnosti uhradit dluh po částech. Vymezená částka není vůči celkové výši dluhu disproporční, umožní žalovanému, bude-li splátky řádně dodržovat, vyhnout se exekuci, ovšem aniž by toto neúměrně znevýhodnilo žalující stranu. Při rozhodování o výši splátek tudíž soud vzal na zřetel nejen situaci žalovaného, nýbrž i zájem žalující, aby žalovaný svůj dluh splnil v rozumné době. Pakliže bude částka vyšší, žalovaný nebude schopen hradit dluhy dalších věřitelů. V konečném důsledku může svoji situaci řešit jiným způsobem, a je těžko představitelné, že žalobkyni bude uhrazena vyšší částka. Pohledávka bude uhrazena cca do jednoho a čtvrt roku, což žalující stranu existenčně neohrozí a těžko by ji v případě nedobrovolného plnění vymohla dříve. Ve výroku uvedená výše splátek se jeví přiměřená výši plnění přisouzenému a především výdělkovým a majetkovým možnostem žalovaného. Soud tedy určil, že žalovaný je povinen zaplatit zůstatek jistiny spotřebitelského úvěru ve splátkách po 1 100 Kč měsíčně, počínaje následujícím měsícem po právní moci rozsudku. Znamená to, že nejpozději rok a půl po právním moci rozsudku soudu měly by být peníze (po dvou a půl letech od jejich poskytnutí žalovanému) žalobkyni vráceny.16. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 594,96 Kč, přičemž tato částka představuje 18,04 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,02 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,98 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 483 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 649 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Náhrada nákladů je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta, který zastupoval účastníka, jemuž byla přiznána náhrada nákladů řízení.17. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o zápůjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl, neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT.18. I úhradu nákladů řízení umožnil soud žalovanému učinit ve splátkách s tím, že na důvodnost takového postupu je možno odkázat výše.