Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 860 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které byl žalovanému vyplacen úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být právnímu předchůdci žalobkyně splacen s úrokem 40 % p. m. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalovaný úvěr v době jeho splatnosti ani později neuhradil, a proto žalobkyně požaduje pohledávku skládající se z jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, smluvního úroku ve výši 4 000 Kč, jakož i smluvní pokutu ve výši 3 760 Kč. Při zohlednění dílčích splátek žalovaného ve výši 4 900 Kč pak činí žalobkyní požadovaná dlužná částka celkem 13 780 Kč. Dne , datum, byla žalovanému odeslána předžalobní výzvu.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.3. Z provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., uzavřela se žalovaným dne , datum, na základě jeho žádosti smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, . Dle smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to převodem na jeho bankovní účet vedený u ČSOB a.s. pod číslem , č. účtu, . Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí tohoto spotřebitelského úvěru úrok ve výši 40 % p. m., když se jedná o bezhotovostní úvěr s pravidelným splácením úroků a možnosti opakovaného čerpání splacené části úvěru (Žádost o spotřebitelský úvěr, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , Všeobecné obchodní podmínky). Dne , datum, zaslal právní předchůdce žalobkyně částku 10 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, (Potvrzení o provedené platbě ze dne , datum, , Sdělení ČSOB a.s. ze dne , datum, ). Z důvodu neplnění smluvních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila spotřebitelský úvěr a tuto skutečnost oznámila žalovanému písemně dne , datum, (Oznámení o zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne , datum, ). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, přešla žalovaná pohledávka ze společnosti , jméno FO, , právnická osoba, . nejprve na společnost De Vries , právnická osoba, . a následně téhož dne na žalobkyni, což právní předchůdce žalobkyně žalovanému oznámil dopisem ze dne , datum, (Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřená mezi , Anonymizováno, , právnická osoba, - a , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, . a Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřená mezi , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, . a žalobkyní, vždy vč. seznamu postoupených pohledávek, Oznámení o postoupení pohledávek ze dne , datum, ). Právní zástupce žalobkyně zaslal dne , datum, žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky ze dne , datum, (Předžalobní výzva ze dne , datum, , Potvrzení o podání zásilky ze dne , datum, ).4. Z výše uvedených skutkových zjištění učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě zaslala dne , datum, na bankovní účet žalovaného částku 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit poskytnutý úvěr s úrokem 40 % p. m. a úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou, jako revolvingový. Žalovaný neplnil řádně smluvní podmínky, na úhradu dluhu zaplatil celkem 4 900 Kč a právní předchůdkyně žalobkyně tak celý dluh dne , datum, zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Žalovaný ničeho nad rámec výše uvedené částky neuhradil. Smlouvami o postoupení pohledávek ze dne , datum, přešla žalovaná pohledávka na žalobkyni, což právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila dopisem ze dne , datum, spolu s předžalobní výzvou žalobkyně. Žalovaný žalobkyni ani její právní předchůdkyni na předmětný úvěr nezaplatil nad rámec uvedeného ničeho.5. Soud v rámci právního posouzení vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).6. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná, avšak pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud však dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného.7. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).8. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když z předložených listin vygenerovaných samotnou žalobkyní (žádost o poskytnutí úvěru) není vůbec zřejmé, jakým způsobem žalobkyně dospěla k informacím zde uvedeným a jakým způsobem tyto informace ověřovala. Žalobkyně svá tvrzení v tomto směru nedoplnila a ani neoznačila žádné důkazy k prokázání splnění své zákonné povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalované, přestože k tomu byla soudem vyzvána usnesením ze dne 29. 7. 2026, č. j. 29 C 70/2026-69. Žalobkyně na uvedené usnesení nijak nereagovala, k nařízenému jednání se nedostavila a sama se zbavila práva být soudem poučena dle § 118a o. s. ř. ve smyslu § 5 o. s. ř. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že řádně a úplně posoudila před uzavřením úvěrové smlouvy schopnost žalované úvěr splácet.9. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni sjednaný úvěr ve lhůtě splatnosti uhradit. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Pro nadbytečnost se tedy soud nezabýval možnou absolutní neplatností smlouvy podle § 588 občanského zákoníku z důvodu výše smluvního úroku, ačkoli sjednaný úrok ve výši 40 % měsíčně (tj. 480 % ročně) se již na první pohled jeví jako zjevně rozporný s dobrými mravy.10. Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudu v řízení neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, tj. schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem a poplatky vrátit řádně a včas, dospěl soud k závěru, že žalobkyně zjevně porušila svou povinnost stanovenou v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., v důsledku čehož je nutné posoudit předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.11. V souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.12. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla částku 10 000 Kč. Podle žalobkyně žalovaný ničeho neuhradil. Sám žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal úhradu nad rámec částky 4 900, soud proto žalovanému uložil uhradit žalobkyni částku 5 100 Kč.13. Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by se účastníci řízení dohodli na době, v níž je žalovaná povinna jistinu úvěru vrátit (tj. době splatnosti), určil ji soud. Žalovaný k otázce svých platebních možností ničeho netvrdil ani soudu k věci neoznačil žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že soud tak nebyl schopen zjistit (platební) možnosti žalovaného, určil lhůtu pro vrácení jistiny úvěru žalobkyni jako obecnou lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., tedy v délce tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.14. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na úhradu smluvního úroku, případně sjednaných poplatků a smluvní pokuty. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, a žalovaná proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení. Soud proto žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.15. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodoval dle ustanovení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení více úspěšným účastníkem, avšak dle obsahu spisu tomuto žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl výrokem III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.