Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 128 872,62 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s ním dne 29. 4. 2025 uzavřela revolvingovou smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč na účet žalovaného, jež se žalovaný zavázal splatit včetně sjednaných úroků, poplatků a v případě prodlení i smluvní pokuty. Žalovaný však nesplácel splátky řádně a včas, když uhradil pouze částku ve výši 4 000 Kč. Žalobkyně tak přistoupila k vypovězení smlouvy a zesplatnění celé zbývající části úvěru. Žalobkyně v řízení požaduje částku 128 872,62 Kč sestávající z dlužné jistiny 79 999,60 Kč, dlužného poplatku ve výši 1 660,94 Kč, smluvního úroku ve výši 45 227,39 Kč, dále zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 1 984,69 Kč. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnuté peněžní prostředky na základě jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů, na něž byl dotazován a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalobkyně tak zjistila, že pravidelný příjem žalovaného činí částku cca 120 000 Kč měsíčně. Z uvedených důvodů dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný má dostatečnou schopnost požadované zápůjčky splácet. Dále žalobkyně uvedla, že vycházela z prohlášení samotného žalovaného, který je označil za pravdivá a předpokládal tak, že žalovaný jedná ve smyslu § 6 odst. 1 a § 7 o. z. poctivě. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky předžalobně upomenut, přesto již dále nesplatil ničeho.1. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nárok neuznává a smlouvu neuzavřel. Při jednání dne 12. 8. 2026 pak doplnil, že smlouvu o úvěru s jeho souhlasem a prostřednictvím jeho účtu uzavřel jeho syn. Příjmy žalovaného v uvedeném období skutečně činili částku cca 120 000 Kč měsíčně, a to z podnikání, jednalo se však o skutečné příjmy jeho syna, nikoliv žalovaného. Má z předchozí doby ještě jednu půjčku, kterou splácí ve výši 7 000 Kč měsíčně, jinak jeho příjmy tvoří starobní důchod ve výši cca 22 900 Kč. Žije ve společné domácnosti s manželkou a dcerou, které jsou obě poživatelky invalidního důchodu ve výši cca 15 000 Kč, za byt hradí nájem ve výši 38 000 Kč včetně služeb a poplatků. Syn má aktuálně příjmy z brigády kolem 30 000 Kč měsíčně.2. Soud při jednání dne 12. 8. 2026 provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a zjistil následující skutečnosti:3. Ze smlouvy o úvěru č. 15022852 ze dne 29. 4. 2026 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr do výše 80 000 Kč a žalovaný se je zavázal vrátit spolu s denním úrokem ve výši 0,51 % a poplatkem za vyplacení úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky v pravidelných měsíčních splátkách do 2. 4. 2030. RPSN činilo 414,12 %. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, souhlas se zpracováním osobních údajů, informace o zprostředkovateli a pro spotřebitele.4. Z BankID výpisu a autorizace ověření totožnosti soud zjistil, že úvěrová smlouva byla ze strany žalovaného uzavřena elektronicky s ověřením přes bankovní účet žalovaného.5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti a identifikovaných příjmů soud zjistil, že žalobkyně před poskytnutím úvěru vycházela při posouzení úvěru schopnosti z údajů sdělených spotřebitelem s tím, že žije v domácnosti s 1 další společně hospodaří osobou s příjmy, výše pravidelných výdajů na půjčky má 5 000 Kč, na bydlení 24 000 Kč a další nezbytné výdaje 5 000 Kč, přičemž příjmy činí 125 000 Kč.6. Z výpisu z běžného účtu soud zjistil, že v období od 29. 1. 2025 do 28. 4. 2025 z účtu žalovaného odcházeli ve vysokém počtu denně částky – 1 Kč za poplatek za SMS a dále ve vysokém počtu částky v přímých platbách vůči společnosti tipsport.cz. NA účet dále bylo připsáno několik nahodilých plateb ve vyšší výši, přičemž ve většině případů byly vyšší částky obratem vybrány prostřednictvím bankomatu. Z účtu neodcházely žádné jiné pravidelné platby.7. Z přehledu bankovních transakcí soud zjistil, že žalobkyně na účet žalovaného vyplatila dne 29. 4. 2025 částku ve výši 80 000 Kč.8. Z oznámení o prodlení a předžalobní výzvy včetně potvrzení o podání soud zjistil, že žalobkyně vypověděla dne 28. 8. 2025 smlouvu o úvěru z důvodu prodlení žalovaného se splátkami a dne 14. 12. 2025 ho vyzvala k úhradě celého dluhu před podáním žaloby.9. Na základě shora citovaných listinných důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba na zaplacení částky v celkové výši 128 872,62 Kč s příslušenstvím byla podána po právu pouze částečně.10. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 29. 4. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému v jeho prospěch peněžní prostředky a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek za čerpání úvěru a úrok. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžité prostředky v celkové výši 80 000 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 4 000 Kč.11. Dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je neplatné ujednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smyl a účel zákona vyžaduje.12. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo odporuje zákonu a zjevně narušuj veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrtit a zaplatit úroky.14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.15. Podle § 78 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.16. Podle § 78 odst. 2 písm. b) ZSÚ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména […] dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele […].17. Podle § 78 odst. 4 věty první ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta.18. Podle § 84 odst. 2 ZSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.19. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.20. Podle § 86 odst. 2 věty první ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.21. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.22. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.23. Shora uvedený skutkový závěr soud posoudil po právní stránce tak, že mezi žalovaným a žalobkyní byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 ZSÚ.24. Žalobkyni se však již v řízení nepodařilo prokázat, že by řádně splnila povinnost posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně se nařízeného jednání ze své vůle nezúčastnila, sama se tak vzdala dobrodiní ze strany soudu ohledně poučení k nedostatku tvrzení a důkazních návrhů ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Avšak i z doplněných tvrzení žalobkyně, které zaslala v reakci na vyjádření žalovaného, plyne, že žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného a výpisu z účtu za cca 3 měsíce, který sice obsahoval nahodilé příjmy žalovaného, avšak z celého kontextu tohoto výpisu z účtu je zřejmé, že z něho neodcházejí platby na běžné výdaje žalovaného. Naopak, z účtu odcházeli časté platby spojené zřejmě se sázkovou činností žalovaného, což již mohlo být alarmující skutečností pro žalobkyni, aby příjmy a výdaje žalovaného blíže ověřila, resp. vyzvala žalovaného k doplnění údajů. Žalobkyně zcela rezignovala na prověření, jakým způsobem žalovaný plní svou bytovou potřebu, tedy zda vlastní nějaká nemovitý majetek, či bydlí v nájmu apod. Žalobkyně ani neověřila skutečný příjem žalovaného, kdy z tvrzení žalovaného pak vyplynulo, že žalovaný je příjemcem starobního důchodu a příjmové platby na účtu jsou skutečnými příjmy jeho syna.25. Jestliže poskytovatel spotřebitelského úvěru rezignuje na ověření přesné výše příjmů i výdajů spotřebitele a zároveň neověří ani způsob bydlení spotřebitele, nelze mít za to, že by řádně ověřil výši výdajů spotřebitele podle § 84 odst. 2 věty poslední ZSÚ. Poukaz žalobkyně na to, že výdaje lze určit kvalifikovaným odhadem odkazujícím k součtu částek životního minima a normativních nákladů na bydlení, soud neměl za správný. Určení výše výdajů pomocí kvalifikovaného odhadu může být v určitých případech přípustné (např. při nedostatku podkladů z důvodu bydlení bez běžného právního titulu, tyto mimořádné okolnosti však musí poskytovatel úvěr opět osvědčit), avšak nikoliv v situaci, kdy se zjevně příčí základní logice.26. Dalším neméně významným údajem pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr také způsob plnění dosavadních dluhů podle § 86 odst. 2 věty první ZSÚ. Aby mohl poskytovatel spotřebitelského úvěru daný způsob plnění posoudit, musí nejprve zjistit, zda spotřebitel již měl nebo stále má dluhy a jak dluhy splácí. Zároveň musí sjednané splátky dosud nesplacených dluhů zahrnout též mezi výdaje spotřebitele. V předmětném případě nebylo prokázáno, že by žalobkyně ověřovala existenci a způsob plnění dluhů žalovaného, když se žalobkyně plně spokojila s prohlášením žalovaného. Žádné doklady podle § 78 odst. 1 a odst. 2 písm. b) ZSÚ ohledně ověřování existence a způsobu plnění dosavadních dluhů žalovaného nebyly soudu předloženy. Zároveň však žalovaný uvedl, že již nějaký úvěr splácí, což logicky implikuje možné obtíže se splácením, které měly být žalobce prověřeny.27. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru nezjistila dostatečně informace o poměrech žalovaného a informace, které od žalovaného získala, nehodnotila s náležitou obezřetností a pečlivostí, neboť z nich neplyne závěr, že žalovaný disponoval prostředky umožňujícími mu řádně hradit sjednané splátky. Na tomto závěru pak nemůže ničeho změnit ani obrana žalobkyně, že při svém závěru vycházela z pravdivosti prohlášení žalovaného. Jak bylo shora uvedeno, předně je povinností poskytovatele úvěru poskytnuté údaje přiměřeně ověřit, zároveň pak žalovaným poskytnuté informace i při presumpci jejich pravdivosti, nemohly vést k logickému závěru o jeho celkových poměrech, které by mu umožnily každý měsíc uhradit splátku přesahující 3 000 Kč. Závěr, že žalobkyně své povinnosti pečlivě prověřit schopnost žalovaného úvěr splácet nedostála, je zcela na místě.28. Jelikož nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy s žalovaným řádně posoudila jeho schopnost splácet sjednané pravidelné splátky, s ohledem na § 86 odst. 1 ZSÚ nebyla oprávněna s ním smlouvu uzavřít. Protože smlouvu přesto uzavřela, je tato neplatná podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ. K této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu přes § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ a podle § 588 o. z., neboť porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr zjevně narušuje veřejný pořádek, neboť již Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Povinnost soudu přihlížet k neplatnosti i bez návrhu a bez časového omezení plyne též z článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, jak dovodil rovněž Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18 (OPR-Finance s.r.o. proti GK).29. Protože závazek ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní je neplatný, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni pouze dlužnou jistinu, a to ve lhůtě dle jeho aktuálních možností podle § 87 odst. 1 větě poslední ZSÚ. Jak bylo v řízení zjištěno, žalovaný čerpal jistinu ve výši 80 000 Kč a uhradil částku 4 000 Kč. Soud tak žalovanému uložil, aby částku 76 000 Kč žalobci zaplatil, přičemž s ohledem na znění cit. § 87 odst. 1 ZSÚ dosud nenastala splatnost tohoto závazku; ta bude určena až právě výrokem I tohoto rozsudku, a to plněním ve splátkách.30. Při určení splatnosti stanovované povinnosti musí soud vycházet z aktuálních poměrů žalovaného a stanovit ji tak, aby žalovaný byl schopen svou povinnost splnit. Soud tak přihlédl k aktuálním poměrům žalovaného, kdy, jak již bylo uvedeno výše, žalovaný má z předchozí doby ještě jednu půjčku, kterou splácí ve výši 7 000 Kč měsíčně, jeho příjmy tvoří starobní důchod ve výši cca 22 900 Kč. Žije ve společné domácnosti s manželkou a dcerou, které jsou obě poživatelky invalidního důchodu ve výši cca 15 000 Kč a synem, za byt hradí nájem ve výši 38 000 Kč včetně služeb a poplatků. Syn má aktuálně příjmy z brigády kolem 30 000 Kč měsíčně. Soud tak žalovanému uložil povinnost splnit dluh v přiměřených splátkách. S ohledem na ekonomické postavení žalobkyně a poměry žalovaného soud za přiměřenou splátku považoval měsíční splátku ve výši 4 000 Kč (včetně nákladů řízení), přičemž 3 750,- Kč z této částky bude placeno žalobkyni na vymáhaný dluh a splátkou 250 Kč měsíčně bude žalovaný plnit na náklady řízení zástupci žalobkyně. Žalovaný je povinen plnit splátky řádně a včas nejpozději k 15. dni v měsíci, a to pod ztrátou výhody splátek, tj. opozdí-li se žalovaný, byť s jedinou splátkou, může se žalobkyně domáhat zaplacení celé zbývající částky31. S ohledem na shora uvedený závěr o neplatnosti uzavřené smlouvy a povinnosti žalovaného vrátit dle § 87 odst. 1 ZSÚ pouze jistinu, soud výrokem II zamítl veškeré další nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. Soud tak žalobu zamítl co do dlužného poplatku i příslušenství v podobě smluvního úroku i zákonného úroku z prodlení.32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 294,69 Kč, přičemž tato částka představuje 17,94 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,97 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,03 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 156 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 128 872,62 Kč sestávající z částky 6 260 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 130 Kč ve výši 4 227,30 Kč.