Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného dne 29. 12. 2025 domáhala zaplacení částky 32 155,96 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Smlouvu o úvěru uzavřeli účastníci dne 25. 5. 2016 (žalobkyní chybně uvedeno datum, smlouva uzavřena dne 17. 3. 2017) na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30.000,00 Kč, který byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr a další platby měsíčně k datu splatnosti uvedenému na výpisu z kartového účtu, a to tak, že vždy uhradí 3,2 % z částky čerpaného a nesplaceného úvěru a 100 % částky úroků z úvěru a poplatků vyúčtovaných za daný měsíc (tzv. celková minimální úhrada). Žalovaný však dluh neuhradil, ani jeho existenci i nadále účinně neřešil, a proto banka smlouvu o úvěru vypověděla a zesplatnila úvěr ke dni 10.7.2025, o čemž byl žalovaný informován prostřednictvím doporučeného dopisu, ve kterém byl zároveň vyzván k úhradě celé zesplatněné dlužné částky. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy o úvěru, včetně jejího příslušenství a práv s pohledávkou spojených, byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 8. 2025, a to s účinností ke dni 01. 9. 2025. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 29.805,96 Kč, dlužných poplatků ve výši 2.350,00 Kč, úroků z prodlení ve výši 502,62 Kč kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky, a úroků z úvěru ve výši 3.445,11 Kč kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky. V souladu se smluvními podmínkami pak žádá o zaplacení úroků z úvěru ve výši 11,50 % p.a. z dlužné částky úvěru ve výši 29 805,96 Kč od 2. 9. 2025 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 11,50 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 29 805,96 Kč od 2. 9. 2025 do zaplacení.2. V doplnění žaloby ze dne 30. 3. 2026 žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, a to na základě vyhodnocení informací vyžádaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobkyně doložila přehled transakčních historií čerpání poskytnutého úvěru. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, vycházela z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu žalovaného, ze kterého je patrné, že jeho průměrný měsíční příjem činil za poslední rok 10 800 Kč. Zároveň ověřila insolvenční řízení žalovaného prostřednictvím ISIR a dotazem do vlastních systémů ohledně jiných poskytnutých úvěrů. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 231/2020, podle něhož je postup spočívající v ověření relevantních údajů z předložených dokladů bez pořizování jejich kopií dostatečný a odpovídá požadavkům zákona.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).5. Soud na základě předložených listin zjistil ve věci tento skutkový stav:6. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 17. 3. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v hotovosti ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se právní předchůdkyni žalobkyně zavázal zaplatit úrok stanovený pevnou částkou: úrok ke dni splatnosti (12x ročně) ve výši 10,00 Kč za každých celých 500 Kč vyčerpaného a nesplaceného úvěru. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit činila 34 632 Kč, úvěr byl sjednán na dobu neurčitou (viz smlouva o úvěru ze dne 17. 3. 2017 vč. obchodních podmínek). Jak vyplývá z potvrzení zaměstnavatele, čistý průměrný měsíční příjem žalovaného činil za posledních 12 měsíců částku 10 800 Kč (viz potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu). Dle žádosti klient uvedl své náklady na život ve výši 0 Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na částku 5 875 Kč. Dotazem do CCB a vlastních systémů, zjistila právní předchůdkyně žalobkyně, že žalovaný nečerpal jiné úvěry (viz posouzení úvěruschopnosti). Žalovaný při podpisu smlouvy předložil pouze potvrzení zaměstnavatele. Dlužná jistina úvěru činila 29 805,96 Kč (viz Příloha – seznam pohledávek, ID 17172). S účinností ke dni 1. 9. 2025 byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 22. 8. 2025) a žalobkyně své právní předchůdkyni včas uhradila kupní cenu (potvrzení o úhradě ze dne 2. 9. 2025). Dne 10. 7. 2025 byl úvěr zesplatněn, o čemž byl žalovaný vyrozuměn (výzva ke splacení celého dluhu ze dne 12. 7. 2025). Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem a současně byl vyzván k úhradě dlužné částky (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 9. 2025 vč. podacího lístku). Jelikož žalovaný ani po této výzvě dlužnou částku neuhradil, byla mu dne 25. 11. 2025 zaslána předžalobní výzva (výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě, podací lístek).7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:8. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v účinném znění, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje11. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.16. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.17. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.18. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.19. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“20. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.21. Soud se předně zabýval tím, zda původní věřitel před poskytnutím úvěru řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného.22. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že původní věřitel (právní předchůdkyně žalobkyně) neprověřil úvěruschopnost žalovaného řádně. V daném případě žalovaný doložil potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, z čehož žalobkyně zjistila průměrnou měsíční mzdu žalovaného. V žádosti o poskytnutí úvěru pak žalovaný uvedl výdaje v částce 0 Kč. Ačkoli měla žalobkyně k dispozici listinu prokazující výši příjmu žalovaného, své hodnocení fakticky založila pouze na zjištění jeho příjmové stránky, aniž by dostatečně zkoumala jeho pravidelné výdaje a celkovou finanční situaci. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný v žádosti uvedl své měsíční výdaje ve výši 0 Kč. Takový údaj je zjevně neobvyklý a sám o sobě musel vyvolat pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti. Za této situace bylo povinností žalobkyně tvrzené údaje dále ověřit, vyžádat si doplňující informace či podklady a reálně posoudit skutečné výdajové zatížení žalovaného. Žalobkyně však žádné další šetření v tomto směru neprovedla. Žalobkyně ověřila toliko existenci případného insolvenčního řízení a dále ověřila existenci jiných existujících kontraktů z databáze CCB. Posouzení úvěruschopnosti nemůže být založeno pouze na ověření příjmů a dílčí kontrole vybraných databází, ale musí zahrnovat také reálné zhodnocení výdajové stránky rozpočtu žalovaného.23. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak ani stránku výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z., přestože dikce zákona o spotřebitelském úvěru účinná do 28. 5. 2022 hovořila o námitce neplatnosti ze strany spotřebitele. Nicméně s ohledem na výše uvedenou judikaturu vyšších soudů je nutné dovodit absolutní neplatnost s ohledem na smysl a účel zákona o spotřebitelském úvěru. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).24. Žalobkyni, která v řízení prokázala, že žalovaný čerpal částku 29 805,96 Kč, svědčí nárok na vrácení těchto peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Co do zbytku a celého příslušenství soud žalobu zamítl. Dále žalobkyni nevzniklo právo ani na zákonný úrok z prodlení, když žalovaný se do prodlení doposud nedostal a splatnost pohledávky žalobkyně nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024 č. j. 12 Co 106/2024-71).25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce po zaokrouhlení 3 578 Kč, přičemž tato částka představuje úspěch ve věci 85,38 % z jejich celkové výše 4191 Kč. Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 287 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 32 155,96 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.